Pokus
o oživení ušní zpovědi,
který nedávno na značný
nátlak Říma provedla švýcarská biskupská konference, nebyl
žádný mistrovský pastorální výkon. Při této cenné,
existenciální svátosti smíření nelze postupovat tak, jako když
nějaká správa železnic obnovuje provoz na nějaké po desetiletí
nepoužívané železniční trati. Není přece žádné tajemství,
že u velké části katolických křesťanů porozumění pro
individuální osobní zpověď mizí nebo úplně zmizelo. Jak mi
před nedávnem řekl jeden německý biskup, mají se zpovědí i
biskupové osobní problémy. Ostatně dokonce i při kněžských a
klášterních exerciciích - přes výslovné doporučení - jde
jenom kolem 5 % účastníků ke zpovědi. Ti ostatní si přejí
svátostně nezávazný pastorální rozhovor. Takovou zkušenost mám
jako dlouholetý exercitátor.
Ačkoliv
však tato konkrétní forma svátosti smíření už není
spirituálně přitažlivá, přesto nebyla oslabena touha lidí po
smíření, které by přesahovalo jejich vlastní možnosti. Církev
zná již po staletí četné způsoby, jak se dát na cestu smíření
a jak pomoci při utváření této cesty. Německý teolog Karl
Rahner se tématu věnoval ve svazcích č. 11 a 16 díla „Spisy
k teologii" („Schriften zur Theologie"). I když praxe
pokání se zpovědnicí je poprvé doložena v roce 1515,
existoval ve středověku již zpovědní řád. To znamená, že
služba odpuštění a smíření se vždy formovala podle podmínek
příslušné doby a kultury a tak byla také nabízena.
A
před tímto úkolem stojí církev právě také dnes, jestliže má
svátost smíření získat své místo
v životě dnešních
křesťanů. Pro zvěstování evangelia, této radostné zvěsti
stejně jako pro vysluhování svátostí je ve změněných dobových
a kulturních podmínkách zapotřebí vykročit po nových cestách
a použít jiných vyjadřovacích možností. A právě se svým
zakotvením ve společnosti si nesmí církev zahrávat. Zcela
konkrétně to znamená toto: pro nesmírně mnoho katolíků je
zpověď v tmavé skříňovité zpovědnici prostě něco
přespříliš; nejsou ochotni se podrobovat nějakém „soudnímu
řízení". Hledají spíše zpovědní rozhovor, v důvěrném
ovzduší sourozenců nebo rodičů, v příjemném prostoru,
při kterém jim bude sděleno Boží odpouštějící milosrdenství.
Jsme
si přece dobře vědomi toho, co všechno se v tomto ohledu
v minulosti napáchalo, jak byli lidé v minulosti ze
zpovědnice „vyháněni". Kdysi bylo nutno manželky chránit ne
před jejich manžely, ale před kněžími ve zpovědnici. V této
souvislosti by biskupové učinili skutečně ušlechtilé křesťanské
gesto, kdyby se Božímu lidu upřímně omluvili za všechno
bezpráví, za všechnu bolest a za všechno ponižování a
pokořování, které křesťanky a křesťané vytrpěli ve
zpovědnicích, než začnou zvát k znovuoživení ušní
zpovědi a k tomu vyzývat. Neboť dosavadní praxe této
svátosti nebyla v mnohém ohledu žádnou ukázkou „laskavosti
křesťanství" (Eugen Biser).
Já
sám se pokorně přiznávám, že se upřímně stydím za to
všechno, co jsem - formován rigorózní výchovou zpovědníků
v kněžském semináři - první dva roky své kněžské
služby mým spolukřesťanům ve zpovědnici ukládal za břemena
bez jakékoliv citlivosti. Taková břemena bych nebyl sám ochoten
nést. Tím jsem způsobil četná psychická zranění, ponížení
a bolest. To mně tíží a bude mně tížit až do konce života.
Když jsem se ocitl na svém druhém kaplanském působišti v centru
Norimberka s příslušnou čtvrtí „červených luceren",
přišly ke zpovědi také prostitutky, jejichž značná část
pocházela z katolického okolí města. Přesně podle
církevního práva bych jim musel odmítnout udělit rozhřešení,
ale uvědomil jsem si, že tak konat nemohu. Svěřil jsem se se
svými potížemi svému faráři, kterým byl tehdy prelát Paul
Holzmann. Tenkrát mi řekl jednoduše a krátce: „Karle, pamatuj
si, že jako kněz sedíš ve zpovědnici ne abys soudil zpovídající
se lidi, nýbrž abys jim daroval odpouštějící a usmiřující
lásku milosrdného Boha".
V této
souvislosti je nutno také poctivě uvést, že za každé doby byli
nesčetní zpovědníci, kteří přistupovali ke kajícníkům plni
porozumění a srdečnosti, a tak lidem obtíženým vinou
poskytovali to, co sami ze sebe dát nemohli: Odpuštění a smíření.
Na
závěr ještě jedna úvaha: Duch Boží vane, kam chce. Z toho
důvodu je třeba přece jenom dovolit, aby se o praxi tak zvané
laické zpovědi, kterou známe z raných křesťanských
století, znovu přemýšlelo jako o kvazisvátostné činnosti.
Protože je třeba znovu najít zpovědní kulturu v nejširším
slova smyslu.
Z německého rukopisu autora „Vergebung und Versöhnung"
přeložil Jiří G. Kohl.
Svátost
smíření praktikovaná jako bohoslužba pokání je ve Švýcarsku
velmi rozšířena (poznámka
překladatele).
V originále „Sitz im Leben".
Komentáře
pokání
Snad bych jen dodal, že zpovědnice není holubník - sám ji ale znám jenom z pozice penitenta. Každopádně si nedovedu představit udělení rozhřešení těm prostitutkám. I pokud se na to dívám z psychologického pohledu, tedy stejného jako autor, tak se ptám, proč vlastně ke zpovědi chodily? Uvědomovaly si těžkou hříšnost svého počínání? A pokud ano a nehodlaly s tím nic dělat, kde vzaly tu drzost, že se vůbec šly vyzpovídat. A co si mohly pomyslet o knězi, který se takto zesměšnil?
Víc než takovýto podivný článek má církvi co říct třeba svatý Alfons. A takový padre Pio, i když měl dar kardiognoze, se řídil církevními předpisy. Neváhal být na penitenta velmi ostrý. A myslíte, že tento stigmatizovaný muž nerozdával Kristovu lásku?
Achjo.
Odpuštění a smíření vs. pokání
Milý Jiří Nováku,
k Vašemu komentáři chci poukázat pouze na Nový zákon. Tam čtu na př. "Nesuďte a nebudete souzeni." (Mt 7,1) Nebo v úryvku o přistižené cizoložnici, která měla být kamenována. Ježíš řekl žalobcům, aby ti, kteří jsou bez hříchu, házeli kamením nejdřív (přesné místo v evangeliích nemám teď po ruce). To ukazuje, že politování je důležité a z něho pochází odpuštění. Myslím si, že žádný křesťan nemá právo mluvit jiným lidem do jejich svědomí. Snažme se to dělat jako Ježíš, potom jsme na správné straně. Alfons a padre Pio jsou úctyhodné osoby, ale žádné univerzální autority a žádná náhražka povinnosti křesťana se řídit příkladem Ježíše Krista.
Tak zpověď prostě a
Tak zpověď prostě a jednoduše zrušíme.
Nejsem věřící. V
Nejsem věřící. V posledních několika týdnech přemýšlím o provinění, o omluvě. Jenže omluva je pro mne něco podobného jako plakat nad rozlitým mlékem. Ne, že bych se nechtěl, neuměl omluvit - ale stačí to? Proto se mi tak nějak dodefinovala potřeba odpuštění. Asi bych chtěl, aby mi ti, kterým jsem ublížil (a oni mně samozřejmě také - jak už to tak bývá) odpustili. A když už tak o tom přemýšlím, chtěl jsem si o slově samotném, o aktu "odpuštění" něco najít na netu. Z prvních odkazů ve vyhledávači to vypadá pouze na Boží odpuštění. Druhým odkazem byla tato stránka. A proč sem píšu já nevěřící. Protože bych od věřícího čekal větší pokoru, smíření, odpuštění než od pana Nováka. Protože já sám očekávám odpuštění od nevěřícího. Jak mi může odpustit, když to asi dost dobře neumí ani ti, kteří na to mají "Boží směrnici". Pokud jsem se někoho dotkl, omlouvám se. Jsem jen hledající. Boží víru ne - mám vlastní víru v sílu energie a rozumu člověka.
Jsem věřící, ale nijak
Jsem věřící, ale nijak se nepodivuji tomu, co píšete. Také mne některé názory uvádí ve zmatek a někdy i smutek. Spíš se obdivuji tomu, že hledáte řešení a jste ochoten číst i tyto stránky, resp. názory. Je to vzácné a doufám, že ti, kterým jste ublížil, by to ocenili. Ale ani to není nejdůležitější. Myslím, že vůbec zahájení procesu tohoto hledání cesty "zpátky" , resp. "posunu vpřed"(od uvědomění si vlastní viny ... přes lítost, omluvu až ke smíření) je už částečným vítězstvím nad tím, co se stalo - ať je to cokoli. Forma, jak se tak stane - zda ve zpovědnici, otevřené místnosti, v kuchyni či v parku mi na tomto místě nepřipadá důležitá. Jsou to někdy jen výmluvy, proč pravidelnější péči o svědomí neřešit vůbec:). Přitom křesťany navíc může povzbuzovat naděje, že Bůh je nekonečně milosrdný a že jediný dokáže plně ocenit touhu člověka po odpuštění. Nedělá to ale mechanicky a zcela bez nároků. Požaduje lítost a opravdovou ochotu k nápravě (i když to nejde vždy zcela od nuly - kupř. si neseme nějaké následky). Raduje se z toho, když člověku dojde, že obrátit se k dobru je lepší než setrvávat ve zlu. Protože kdykoli to naše svobdná vůle správně rozezná, je to úžasný a plodný stav! Tady jsou možná věřící oproti nevěřícím "ve výhodě". Protože se může stát (každý z nás takovou zkušenost asi má), že člověk naši upřímně míněnou omluvu nemusí vždy akceptovat. Ale já věřím, že kdyby nikdo na světě, Bůh ji přijme vždy a ještě k tomu něco rozdá k dobru na další cestu. Přeji Vám, aby Vaše záležitost dopadla dobře.