Jste zde

Dlouhá tradice v pohřbívání

autor: 

Dostal jsem do redakce milou poštu. Tiskovou informaci o „přátelském setkání na téma pohřebnictví“, totiž o 4. mezinárodním veletrhu pohřebnictví VENIA. Je to téma důležité, neb každoročně u nás podle tohoto sdělení umírá 100 000 lidí, ze tří čtvrtin (což je prý světový primát!) spálených v 27 krematoriích, a z jedné čtvrtiny pohřbených na některém z 6500 hřbitovů. Inu, každý tam jednou musíme. A tak se budou vystavovat kremační pece a pietní svítidla, technika pro výkop hrobů a smuteční obřady, taktéž rakve a počítačové systémy pro pohřebnictví, dále balzamování a kovotepectví, jakož i vzorkové úpravy hrobů a likvidace biologických a jiných odpadů. Jsme srdečně zváni (na 23.–25. listopadu do „města, které má dlouholetou tradici v pohřbívání“, jak se v dopise praví, totiž do Brna).

Proč ale přišlo pozvání právě Getsemanům? Neberu si to příliš osobně. Marketing Brněnských veletrhů a výstav, a.s., prostě asi jen tuší, že mezi povinnosti některých čtenářů teologického časopisu patří pohřbívání. Nechcete si vybrat slušivé fialové roucho, milá sestro, milý bratře? Nebo nějaký úhledný sakrální předmět? – Ale možná je tu i hlubší důvod, a proto tady o celém tom veletrhu funebráků píšu. Já se totiž bojím, že nejenom mé milované Brno má dlouholetou tradici v pohřbívání. Že křesťanská církev ji má – v doslovném i obrazném smyslu – ještě dlouholetější a že už sama její existence se na některých místech bezmála scvrkla jen na tuto slavnou tradici. Že jsme psychologičtí zajatci osudových okamžiků života lidského: narození a svatby, biřmování a pomazání nemocných, a pohřeb jako vyvrcholení a vyúčtování toho všeho. Vážné tváře, pohnuté hlasy, patetická gesta. Rituály přechodu, a pak už nic. Církev se lidem zkrátka vybaví zejména tehdy, když se začne mluvit o krchově. Ale na veletrh bydlení nás nepozvou.

Ovšem nosné články tohoto čísla naznačují i jiné, s každodenním životem spjaté rozměry křesťanské existence. O (psycho)terapeutickém postoji a církevní praxi se dozvíte z rozhovoru s Pavlem Zachem. Rozhovor vrcholí otázkou, jak může být církev místem lidského setkání. A nejen církev, dodal bych.

O domově a přináležitosti velice zajímavě uvažuje Brendan Callaghan. Růst a měnit se můžeme jen tehdy, jsme-li zakotveni, patříme-li někam. Patřit někam je proto klíčové pro zdravý rozvoj osobnosti. Ale definitivní domov může být jen v Bohu. Vše ostatní je předběžné, a může i překážet.

Frank Turner se věnuje sociálnímu rozměru křesťanství. „Společnost ovlivňuje náš život v samé jeho podstatě a jsme to my, kdo společně tvoříme společnost“. O vztahu církve a naší společnosti hovoří i úvaha Jiřího G. Kohla, byť z jiného úhlu pohledu.

Last but not least si dovoluji upozornit na dopraváckou skeč Dietricha Mendta. z církevně-ekumenického prostředí. Nevztahuje se sice ani k pohřbívání ani k žádnému jinému obsahu čísla, ale přesto se nad ní lze výborně zasmát i zamyslet.

Shrňme: setkávání s druhými; vytváření pevných vazeb lásky a přináležitosti, nezakrývajících výhled k božímu Domovu; sociální činnost jako projev praktické křesťanské lásky; schopnost smát se i sami sobě. To by mohla a měla být protiváha různým tradicím pohřbívání. Čas mezi křtem a kremací je také důležitý.