Jste zde

Společnost a katolická církev

Podnět k této úvaze jsem dostal z výpovědi o negativním a nedůvěřivém vztahu společnosti v českých zemích vůči katolické církvi. Mnozí z nás se skutečně – až příliš často – setkávají s projevy nedůvěry, odmítání a odporu, jakmile padne zmínka o katolické církvi. To nás katolíky nenechává lhostejnými a klademe si otázku, jak si máme tento fenomén vysvětlit.

Někteří se domnívají, že se jedná o negativní ovlivnění společnosti, které způsobila církvi nepřátelská ideologie v letech 1949 až 1989. Pozorovatelé společnosti a jejího vývoje v období od „sametové revoluce“ až po dnešek však namítají, že kořeny tohoto fenoménu jsou starší.

Tak se nabízí vysvětlení, které skutečně sahá poněkud dále do minulosti. Nedůvěra a nevraživost české společnosti ve vztahu ke katolické církvi prý pochází z doby pobělohorské. Katolická církev a její složky se tehdy daly do služeb panovníka při rekatolizaci obyvatel českého království. Vládnoucí král začal totiž po svém vítězství nad stavovskými povstalci bezohledně prosazovat zásadu, podle které se mělo obyvatelstvo přizpůsobit panovníkovu náboženství, a to byl katolicismus. Výsledkem usilovné a cílevědomé činnosti tehdejší katolické církve v Čechách a na Moravě bylo „obrácení“ obyvatel od evangelické ke katolické „víře“. Zřejmě tím ale také vzniklo povědomí v lidu, že taková „církev“ je hlavně prodloužená paže státní moci. A tehdejší stát byl pro většinu obyčejných lidí, pro prostý lid převážně symbol útlaku.

Dnes, po více než třech stech padesáti letech od této násilné rekatolizace v bývalých zemích české koruny, jsme v situaci, ve které nás toto dědictví nesmírně zatěžuje. Co můžeme udělat, abychom tuto zátěž minulosti odlehčili? Jaké máme možnosti? Jakým způsobem můžeme vytvořit základy nového pohledu na současnost? Jaká perspektiva pro budoucnost je možná a natolik nosná, aby nám jako uvědomělým křesťanům – a katolíkům – umožnila, tyto nepříznivé vlivy minulosti zbavit účinnosti, aniž bychom ztráceli čas a energii je argumentativně překonávat?

Jsem pevně přesvědčen o tom, že pro zvládnutí tohoto tématu stačí jen jedno: čerpat z možností konkrétního uskutečňování křesťanské víry, křesťanského životního postoje ve všedním životě. Z víry víme, že počátek všeho je duchovní obrat a uznání vlastního poklesku a viny.

1. Vztaženo na naše téma vidím důležitý první krok v následujícím: my, současní křesťané-katolíci si přiznáme, že naše církev se v minulosti na naší společnosti provinila, když se dala do služeb násilné rekatolizace. Tento duchovní obrat a uznání našeho poklesku a viny nemá nic společného potvrzováním historických skutečností ani s jejich hodnocením. Jde zde jenom a pouze o naši současnost a o náš problém, který hodláme positivně zvládnout.

2. Další krok souvisí s tím, co rozumíme pod pojmem „církev“ a jak o tom můžeme mluvit s jinými. Druhý Vatikánský koncil nám důrazně poukázal na to, že církev je putující lid boží. Každý z tohoto božího lidu, každý příslušník tohoto společenství následujícího Ježíše Krista, je spoluzodpovědný za poslání církve. I v tomto směru je třeba, abychom uskutečnili duchovní obrat a vzali tato zjištění koncilu vážně. My všichni jsme lid boží, my všichni jsme církev. Tuto skutečnost vzít zcela konkrétně vážně ale znamená, že si musíme přiznat naši dosavadní nedostatečnost, ba i vinu. Ta mohla spočívat i v jednostranné představě, jakoby církev byli hlavně ti, kteří ji na veřejnosti představují a reprezentují, a jejím jménem s reprezentanty společnosti a státu jednají. Jestliže si ale uvědomíme, že církev jsme my, kteří jsme byli do ní křtem přijati, potom můžeme také my, v naší farní obci – která tak může být jedním z mnoha elementárních církevních společenství – začít navazovat nový, positivní vztah ke společnosti u nás, v naší občanské obci či městské části. Říkám začít, protože se jedná o něco dlouhodobého. Ale když se vydáme na cestu, budeme jednat podle dalšího přívlastku, který církev má: putující boží lid. 1

3. Třetí aspekt, ve kterém máme možnost učinit obrat našich od dosavadních zvyklostí, spočívá v uvědomění si toho, že žádné církevní společenství není samoúčelné. Každé církevní společenství, tedy i farní obec, je zde pro službu – společnosti, světu.

To samozřejmě neznamená, že bychom si sami sobě měli rozumět tak, že máme jenom a výhradně poskytovat nějaké služby veřejnosti. Jestliže však chceme, aby společnost kolem nás v nás viděla křesťany – následovníky Ježíše Krista – pak nemůžeme zůstat jenom u toho, že si budeme utvářet pěkné společenství, ve kterém se cítíme dobře. Náš pohled by měl zahrnout naše bezprostřední okolí a jeho problémy. A měli bychom uvážit, jak můžeme být našemu okolí užitečnými.

Negativní vztah společnosti ke katolické církvi není žádná nezměnitelná konstanta. Jestliže pochopíme, že církev současnosti jsme my, pak můžeme pracovat na tom, abychom tento vztah s boží pomocí změnili.

Poznámky:
  1. Křesťanská obec – jako církev v malém – není nic jednou hotového, je to podstatně dynamický útvar. Dynamika církevního společenství se odehrává ve třech fázích: shromáždění, posvěcení, rozeslání. Každá křesťanská bohoslužba vykazuje stejné tři dynamické fáze. Eucharistická slavnost, které se účastníme v neděli, uvádí tuto třídílnou dynamiku výslovně. V mešním kánonu děkujeme Bohu a velebíme ho za to, že nás stále znovu shromažďuje jako svůj lid. Božím slovem z bible a účastí na stolu Páně, ze kterého přijímáme chléb a víno, tělo a krev, jsme posvěcováni. A na konci bohoslužby jsme rozesláni – nést boží slovo a jeho milost dál.