Jste zde

Co znamená „někam patřit”?

Brendan Callaghan SJ vyučuje psychologii náboženství na Heythrop College v Londýně, kde byl v letech 1985-1997 děkanem. V době psaní tohoto článku trávil své tvůrčí volno v Kwazulu-Natal.

Několik osobních úvah

Doba tvůrčího volna je asi tím nejlepším časem a místem k přemýšlení o tom, co znamená „někam patřit”. Práci, kterou jsem dělal posledních dvanáct let, dělá někdo jiný. Má matka před několika měsíci zemřela. Jsem v zemi, kde nerozumím jazyku většiny obyvatel a vypadám výrazně jinak než místní obyvatelé. Jsem 9 771 kilometrů daleko od místa, kde jsem se narodil a vyrostl. Ale zdá se mi, že je možné být cizincem, špatně rozumět jazyku, truchlit, stát mezi zaměstnáními, a přece se cítit doma, patřit.

Byl jsem požádán, abych přijal úkol v mém jesuitském společenství. Mám malý učitelský úvazek a čas číst a psát. Nedaleko ode mne (alespoň podle místních měřítek) žijí mí blízcí přátelé. Díky různým moderních komunikačním prostředkům jsem v kontaktu s rodinou, kolegy, známými a přáteli po celém světě – způsobem, který odstraňuje časovou vzdálenost, když už ne vzdálenost jako takovou. Ale zdá se mi možné mít místo ve společenství, mít práci, být v kontaktu s těmi, kdo vás milují, a se všemi ostatními, kdo jsou pro váš život důležití, a přesto se cítit cizincem, nepatřit.

Zdá se, že přináležitost znamená být zcela oddán všem těmto rozměrům života, ale není tvořena žádným z nich, ani všemi dohromady.

Skutečnost, že někam patříme, je pro naše životy ústřední; tak důležitá, že podezírám naše slova, že nikdy nebudou moci plně vystihnout životní nezbytnost patřit někam. Tato nezbytnost patřit může být založena na všech částech naší zkušenosti: na místě, na některém člověku, na naší roli, na vztahu, na výkonu, na dovednosti, na povolání, na povinnosti, na společenství, na Bohu. Být někde doma (s místem, s člověkem, s rolí, nebo kdekoli, ale někde) nám umožňuje cestu (na jiná místa, k jiným lidem, jiným rolím, jiným vztahům, jiným výkonům, jiným setkáním s Bohem).

Někam patřit a vyvíjet se

Tento zdánlivý paradox nás vede ke dvěma obrazům přináležitosti někam, jež nám mohou pomoci uvědomit si její důležitost. Prvním je obraz malého dítěte drženého v bezpečí matkou, ať už v náruči, nebo – jak se s tím setkávám zde – v přikrývce na zádech. V obou případech vidím klidné oči hledící do širého světa: pohled, jenž může okouzlit údivem odrážejícím se v něm, nebo rozrušit vytrvalou pozorností vůči tomu, co je zcela cizí výchozímu bodu, který je zcela bezpečný. Druhý obraz je obrazem o málo staršího dítěte, vydávajícího se na rozhodných, ač nepevných nohách prozkoumat kus onoho širého světa, a vracejícího se čas od času k matce, aby pak vyrazilo opět (a obvykle o kousek dál).

Můj kolega psycholog, který se zabýval tímto obdobím života, mluvil o dvou důležitých komplementárních darech, které mohou rodiče dát svým dětem: bezpečný základ a odvahu vydat se ven za jeho hranice. A protože naši rodiče byli většinou rodiči dobrými, leč nikoli dokonalými, většina z nás dostala tyto dary v postačující, byť ne v úplně dostatečné míře. Proto většina z nás dospělých žije ponořena v tuto směs přináležitosti a odcizení, která je pro člověka charakteristická: rodiče nás vybavili zdroji, abychom se svým životem dokázali vyjít, ale nechali nám úkol postupného přicházení k plnějšímu prožívání našeho života.

Co přesně tento úkol znamená – to bude jedinečné u každého z nás. Od někoho může vyžadovat náhlé osvobození od příliš starostlivých rodičů, když dávno poté, co už nežije u nich, je stále ovládán v tom, jak vidí, slyší, cítí a žije v tomto světě. Pro někoho jiného úkol žít plněji může vyžadovat rozpoznání, že mé intensivní vztahy k ostatním (nebo stejně důležité vztahy k věcem) mohou v dospělosti v dílčím ohledu odrážet a kompensovat nejistoty oněch prvních let života. „Jistota“ může mít své vlastní deformace, ať už nedostatek nebo přemíru.

Kde je domov?

Většina z nás ví, co znamená někam patřit a co znamená nikam nepatřit. Často je náš smysl pro přináležitost pro nás vyjádřen v našem pojetí slova „domov“: příkladem může být to, jak se užívání tohoto slova mění, když dospíváme. Pro dítě (mluvím o té šťastné většině) může být „domov“ jen těžko definován, protože je to základna, z níž poznávám a rozlišuji všechno ostatní, svět „danosti“ vybavující mne tak pevnými směrnicemi, že většina z nás si vybaví šok z prvního rozpoznání, že domovy ostatních lidí nabízejí směrnice odlišné.

Pro mladého člověka začínajícího samostatný život „domov“ znamená „domov“: ne prostě místo, kde právě žiji (obývací pokoj, byt nebo dům, kdekoliv), ale místo, kam se můžu vrátit stejně jistě, jako když jsem se batolil zpátky k matce na svých prvních výpravách do širého světa. (Matky mohou pozorovat, že mládež se často vrací s hromadou prádla na vyprání – znamená snad „domov“ místo, kam můžete kdykoliv přinést své špinavé prádlo?)

V určitém bodě se můj pocit, že někam patřím, mění: v manželství, v životním partnerství, v křesťanském společenství či v samostatném životě poznávám, že teď náležím sem, kde žiji svůj život, a už ne tam, kde své životy žijí moji rodiče.

Při soužití s mladými jesuity, často v začátcích jejich formace, mne fascinovalo pozorovat moment, kdy nereflektovaná změna slovníku signalizuje podstatnou změnu v životě. Mladý jesuita (alespoň tak mladý jako bývá jesuitský novic) může žít nějaký čas, někdy i několik let ve společenství, než „domov“ přestane být někde jinde, něco jiného než společenství, v němž žije. Po této změně již domov rodičů, není chápán jako můj vlastní domov, protože jsem získal schopnost rozlišit mezi svým domovem ve svém společenství a jejich domovem. Vím o jednom jesuitovi, který po pádu z motocyklu skončil v šoku a s otřesem mozku, a jehož počáteční (vnitřní) výkřik: „Chci jít domů!“ se setkal s poněkud vystrašeným pochopením: „Jsem doma!“ Znám jiné své spolubratry, kteří teprve poté, co dlouhou dobu prožili jako jesuité, rozpoznali, že jejich „domov“ je někde jinde než v jesuitském společenství. (A znám ještě jiné, kteří jak se zdá tomuto poznání odolávají.)

Patřit, být doma: to je spojeno s mým nejhlubším povědomím o tom, kdo jsem a kým se mám podle svého povolání stát. Jako malé děti schopné odvážit se vyrazit do světa jenom proto, že vědí o bezpečí, které je za nimi, stejně tak i já jsem schopen odvážit se růst, překonat bezpečné hranice svého místa a svého současného života pouze tehdy, když mám jistotu, pocit, že patřím někam, kde jsem doma. Jako kdybych byl ještě malé dítě, jsem schopen vidět širý a cizí svět jen do té míry, do jaké jsem v bezpečí, cítím , že někam patřím, že jsem někde doma.

Přátelství, charisma, místo a partnerství

Často navštěvuji společenství svého přítele – mnicha. Každá návštěva posiluje to, co jsem se začal učit tehdy, když jsem poprvé poznal jej a společenství jeho opatství. Jsem vítán, jsem přijat; není rozdílu, jestliže přijdu tehdy, když společenství pohřbívá svého opata nebo přijímá sliby noviců. Ale nenáležím tam; nejsem tam „doma“ tím způsobem, kterým jsem „doma“ třeba v posledním společenství jesuitů na druhém konci světa. Vracím se z každé návštěvy osvěžen setkáním s charismatem sv. Benedikta – a obnoven ve své vděčnosti, že mé osobní charisma je jiné. Ale jsem také vždy znovu a znovu zasažen, že můj jesuitský smysl pro to, že někam patřím nezahrnuje tento silný vztah k jednomu místu, ke konkrétním lidem tvořícím jedno konkrétní společenství, což je podle mne aspektem klášterní přináležitosti (odráží se a je zakořeněn ve slibu patřit do jednoho kláštera – stability; ale kdo z jesuitů by se odvážil této myšlenky?).

Toto přátelství mne učí, že přináležitost jde hlouběji než přátelství, vstřícnost, hlouběji než nejbohatší projevy klášterní pohostinnosti. A toto ,patření někam“ může být zakotveno v „místě“ – ale také na širém moři. Legendy o mém patronu, sv. Brendanovi, (kromě poučení z dějin) mi připomínají, že příliš jednoduchá dichotomie zde skrývá podstatu monastické a mendikantské přináležitosti, jak v komplexnosti, v níž jsou prožívány, tak v hlubších otázkách typu přináležitosti, které tyto vzory života slouží (nebo ji mohou zakrývat).

Moji ženatí či provdaní přátelé mne také učí někam patřit, „být doma“, a o množství způsobů, kterými to lze zakoušet a prožívat v manželském životě. Především jsem se od nich naučil, že to, co prožívám jako hranice přináležitosti, hranice onoho „být doma“ v křesťanském společenství, je jednoduše lidskou podmíněností, s níž se setkávám v tomto konkrétním případě. Zdá se, že přináležitost potřebuje hlubší zdroje, které (ani) živá a vřelá důvěrnost v manželství nemůže poskytnout.

Nejhlubší přináležitost

Jestliže moji ženatí přátelé založí svůj pocit přináležitosti v poslední instanci na životním partnerovi; jestliže můj přítel mnich jej založí na jednom místě, na jednom společenství; jestliže jej já založím na (byť i celosvětovém) jesuitském společenství a na svých přátelích – ve všech těchto případech se jedná o nerozpoznání (pravděpodobně o odmítnutí rozpoznat), že v poslední instanci patříme Bohu, mimo všechny výpočty a úvahy a přiměřenosti.

Současná spisovatelka Doris Lessingová, která strávila většinu svého života mimo rodnou Jižní Afriku, říká: „Zřídka potkám někoho, kdo není nějakým způsobem v exilu.“

Hrdina jednoho z příběhů Ursuly le Guinové (která užívá fantasii k odkrytí pravdy) poznamenal: „Jestliže se vyhýbáš utrpení, vyhýbáš se také příležitosti k radosti. Můžeš získat potěšení, ale naplnění nedojdeš. Nikdy nepoznáš, co je domov.“

Paní Juliana nám říká: „Naše víra není nic jiného než pravé poznání, pravá víra a pevná důvěra, že pokud jde o to podstatné v našem životě, jsme my v Bohu a Bůh v nás, přestože jej nevidíme.“

Být v exilu, nebýt doma, nikam nepatřit: v nějaké podobě je to část zkušenosti každého z nás. Psychoanalytik Erich Fromm mluvil o odcizení, které všichni prožíváme, a reinterpretoval oidipovská přání objevená Freudem jako orientovaná nikoli především k incestní jednotě, nýbrž ke smazání oddělení, jež se zdá být zdrojem tohoto odcizení. Tuto dychtivost, říká Fromm, musíme překročit, abychom našli to, co pro nás může být objektem oddanosti a poskytnout nám smysluplný rámec; abychom našli, řekl bych já, kam vpravdě náležíme.

Fromm velmi jasně rozpoznal, že jen to, co opravdu překračuje naše individuální životy, nám může poskytnout, co potřebujeme: jen oddanost něčemu, co je opravdu větší než my, může poskytnout dostatečně smysluplný rámec pro lidský život. Oddanost může být náboženská (v obecně přijímaném smyslu slova), leč Fromm varuje, že náboženství mohou stejně tak svazovat jako osvobozovat, zadržovat růst stejně jako jej podporovat.

Bezpečí a poznávání

Ursula le Guinová (jejíž jiná povídka se jmenuje Stále na cestě domů) nám ukazuje kritické místo lidského života: v mnoha oblastech života nás přání vyhýbat se utrpení může uvěznit, může zmařit naše snažení, a zbavuje nás šance radovat se, šance „vědět, co je to přijít domů“.

Ale to, co nás omezuje nebo dokonce uvězňuje, se může zdát přitažlivějším než jiné alternativy, především když tyto alternativy nás zvou dále, než si myslíme, že sahají naše možnosti. A tak se chceme usadit v té formě přináležitosti, která je podle předchozí analýzy patologická, která nás sráží, uvězňuje. Děti zůstávají v nefunkčních rodinách a ženy v nefunkčních manželstvích, protože jakákoli přináležitost je lepší než žádná. Jestliže jsem přesvědčen, že můj smysl pro přináležitost je založen na této skupině lidí, mohu odmítnout sám sobě dovolit růst nebo vyvíjet se, mohu odmítnout rozpoznat rozměry svého života, které jsou stále zde, leč neodhalené – jestliže by mne to mohlo vést mimo tuto skupinu, pryč odtud, kde cítím sounáležitost.

Přináležitost dává bezpečí, a bezpečí je nezbytné, jestliže mám růst. Přináležitost však může dát také onu (pseudo) jistotu, která odvrací od růstu nebo znemožňuje růst; přesněji řečeno, jak já, tak „místo“, kam náležím, mohou utvářet můj pocit, že někam patřím, tak, že se cítím neschopný růst, změnit místo. Jak už jsme zmínili, rodiče musí dát svým dětem dva dary: bezpečné východisko a odvahu ke zkoumání. Vracíme se k tomu, co může zdát paradoxní: zdravá přináležitost mi umožňuje svobodu k poznávání světa.

Domnívám se, že zdravá přináležitost vždycky vyžaduje rozeznání její provizornosti: jsem v bezpečí u matky, ale musím od ní odejít, abych se mohl stát sám sebou. „Stále se pevně držet chůvy – ze strachu před něčím horším“: to není rada pro život, ani když (nebo především tehdy když) je „chůva“ oděna do církevních oblečků. „Matka Církev“, aby zajistila zdravý růst, musí podporovat poznávání stejně jako nabízet bezpečí.

Patříme Bohu

Ačkoli je pravda, že můžeme být plně doma (a cítit se doma) pouze tehdy, když poznáme, že doma jsme jen v Bohu, existují menší příchody domů, které anticipují onen velký návrat domů – v nich můžeme jak poznat, tak oslavit zkušenost poznání, že sem – na toto místo, k tomuto člověku, do tohoto společenství – náležím. Můžeme to však zakusit jen do té míry, do jaké se chceme odvážit mimo místo, kam náležíme: zůstat uzamčeni ve svém malém světě nám nezajistí bezpečí, nýbrž frustraci. Pravděpodobně není náhoda, že se tolik duchovních spisovatelů uchýlilo k obrazu cesty. Někteří z nich mluví o prvku návratu domů vyžadovaného lidským růstem. Myslím na vypjaté paradoxy Jana od Kříže („dostat se tam, kde jsi, dostat se odtud, kde nejsi…“). Myslím také na obrazy užité C. S. Lewisem v apokalyptických scénách, kterými končí Poslední bitva, závěrečný díl Letopisů Narnie: děti poznávají, že země, do níž je Aslan přivedl, země po smrti, je zemí a krajinou, kterou vždy znali, ale teprve teď, po bojích, cestách a bitvách ji mohou vidět v její plnosti (a „vidět to místo poprvé“). Paní Juliana žila ve světě, kde smysl pro přináležitost byl narušen sociálními zmatky a zničením jistot a struktur. To je snad ona část jejího poselství našemu světu, ve kterém mnoho věcí, jež se zdály poskytovat schopnost přináležitosti, smysl pro domov, jej už neposkytují. Samozřejmě, místo a doba, v nichž žila, ji donutily přesáhnout každou pověrčivou přináležitost až k místu, kde spočívalo její srdce: „pravé poznání, pravá víra a pevná důvěra, že pokud jde o to podstatné v našem životě, jsme my v Bohu a Bůh v nás, přestože jej nevidíme“.

Pokud jde o patření tam, kde jsem (na tomto místě, v tomto čase), musím vědět, že mohu plně patřit jen Bohu. Pokud jde o domov, ať už jsem kdekoli, musím vědět, že sub specie aeternitatis mám pouze jeden domov. Do té míry, do jaké žiji podle tohoto poznání víry, do té míry, zdá se mi, mohu být doma, mohu přináležet na místa, jež jsou nepříjemná, nepohodlná, nebo dokonce (jak strašná myšlenka pro Angličana) cizí. Do té míry, do jaké neočekávám od jakéhokoli místa nebo člověka, že by plně uspokojili mou potřebu někam patřit, do této míry pro mne nebude žádné místo, žádný čas a žádný člověk úplně cizí.

Avšak kvůli své pokračující neschopnosti dosáhnout tohoto živého poznání pouze dál natahuji ruce po přináležitosti, dál hledám domov, jenž nemůže být nalezen na žádném místě, které mohu ve svém životě spatřit. Riskuji přecenění místa, času, lidí; riskuji položení přílišného důrazu na roli, na povinnost, na schopnost, na společenství, na povolání.

Patříme sem a teď

Jak v životě poznávám, že moje bytostná přináležitost k Bohu mne osvobozuje od potřeby umísťovat tuto přináležitost v poslední instanci sem a teď, osvobozuje mne to k poznání a díkůvzdání do té míry, do níž tady a teď patřím a jsem doma.

Místo, čas, lidé, role, povinnosti, schopnosti, společenství, povolání: všechny a každé z nich mi může poskytnout zkušenost přináležitosti, jež mi umožňuje růst; všechny a každé z nich mi může nabídnout pocit domova, který mne osvobodí pro další poznávání. Potřebujeme tato vtělení přináležitosti, tuto předchuť příchodu domů. Jak říká titul románu Ursuly le Guinové, jsme (nebo bychom měli být)“ stále na cestě domů“.

Možná potřebujeme konkrétní místa, čas, lidi stále méně s tím, jak rosteme. Avšak abyste se dozvěděli, zda je to pravda, „musíte se zeptat někoho mnohem chytřejšího než jsem já“ (jak praví jeden otřepaný jesuitský příběh). Samozřejmě, ti z nás, kteří rozdílná místa, časy, lidi atd. potřebují méně, je dokáží oslavit více, a dokáží je lépe rozpoznat a oslavit: lidi, místa a časy, které dávají smysl pro to, že někam patří, zkušenost domova těch, kdo „nejsou jako my“.

Zdá se, že je to právě tato omezená přináležitost, tyto malé návraty domů, které – když zůstanou omezené a malé – mi dovolují dorůstat do onoho většího smyslu pro to, že někam patřím, v ono širší vědomí mého skutečného domova, které zase naplňuje ony omezené a malé domovy dotekem neomezené, za vším stojící skutečnosti.

Přináležitost a autonomie

Samozřejmě pouze do té míry, do níž jsem byl obdařen zdravou přináležitostí uvnitř božího stvoření a osvobodivou zkušeností domova v božím světě, mohu zakoušet skutečnou autonomii. Jako malé dítě přitulené k matce i já se mohu dívat do světa s jasnýma očima a vidět jej takový, jaký je, spíše než jak jej potřebuji vidět ve svých úzkostech. Jako už větší dítě, když dělá první krůčky od matky, i já se mohu odvážit sám poznávat svět, spíše než zůstat spoutaný ve svých nejistotách.

Stačí sledovat rodiče s malými dětmi, abychom rozpoznali napětí, které je nevyhnutelné v tomto komplexním procesu dorůstání k přináležitosti. První kroky od matky mohou být chvílemi opojení pro dítě a chvílí údivu pro matku, avšak další výpravy mohou být spíše náročné než úžasné pro všechny, kdo cítí něco jako odpovědnost. Je také příznačné, že později většina dětí projde fází, v níž (alespoň ve fantasii) zkoumají možnost, že nenáleží ke své rodině, nýbrž mají „skutečnou“ rodinu (místo, kde se skutečně cítí doma, kam skutečně náleží) někde jinde. Aby se však mohlo pustit do těchto náročných výprav, v nichž je podvrženým dítětem (dnes spíše cizincem – sci-fi v něčem nahradila pohádky), potřebuje dítě dostatečně pevný smysl pro přináležitost a pocit domova. Ti „dva strašní lidé“ stejně jako imaginární příběhy o vlastním původu u starších dětí jsou známkami zdraví a růstu spíše než jejich opaku. Spíše přílišná poslušnost a konformita by měla vyvolávat otázku, zda tento malý člověk má dostatečný smysl proto, že někam patří, zda se cítí být doma.

Co platí pro dítě, platí zde také pro dospělé. Proces dorůstání ke zralému smyslu pro přináležitost, zkušenost domova, která je spravedlivá ke skutečnostem života, není cestou k naprostému klidu, i když omezíme naše přemýšlení na „psychologické“ v jednoduchém smyslu slova. Jakmile pomyslíme na totální nároky boží, které relativizují každé lidské patření, každý pozemský domov, nemělo by nás překvapit, že se setkáme s napětím, zlomy, nedorozuměními a roztrhanými vztahy.

A jakmile hrozí nebezpečí, že rodiče udusí fyzické zkoumání přílišnou péčí a imaginaci nadměrnými dávkami „realismu“, toho, čemu francouzština říká les responsables, je vždy v nebezpečí, že přecení bezpečí vůči růstu, jistotu proti poznávání. Ironie – někdy skutečně tragická ironie – spočívá v tom, že totéž platí v obou kontextech: jestliže omezuji pokusy jiných růst a poznávat, bráním jim tím dojít k jediné jistotě a jedinému bezpečí, které je postačující: „pravé poznání, pravá víra a pevná důvěra, že pokud jde o to podstatné v našem životě, jsme my v Bohu a Bůh v nás“.

Přináležet jako Ježíš

Ježíš patřil a byl „doma“ takovým způsobem, s jakým se nikdo z nás nemůže měřit. Věděl totiž až do hloubky, kterou my nemůžeme ani odhadnout, kam patří a kde je doma; byl jediným člověkem, který „byl doma ve své kůži“, který byl doma s ostatními lidmi, bohatými i chudými, váženými a zavrženými, náležel ke svým lidem, náležel k vesnicím a statkům v Galileji. A protože takto přináležel a byl takto „doma“, umožňoval ostatním poznat, že i oni přináleží, že i oni jsou doma.

Pokusy nedokonalých následovníků Ježíšových, jakými jsme my, žít, jako žil on, spadají také na vrub tohoto obdivu. V nejistotě, kam náležíme, v nejistotě, zda se někdy budeme cítit skutečně doma, nás může snadno přejít chuť (a můžeme se cítit příliš slabí), abychom umožnili ostatním cítit se doma, abychom umožnili ostatním poznat jejich přináležitost. Proto by křesťanské společenství ve všech svých živých součástech mělo stále zápasit o to, aby dovolilo Duchu požehnat je poznáním, že v Kristu všichni někam přináležíme, že v Bohu na konci věcí poznáme, že jsme byli doma od počátku.

Z anglického originálu (Callaghan, Brendan. What does it mean to belong?
In The Way: Review of Contemporary Christian Spirituality. 1998,
Vol. 38, No. 2, s. 108–116.) přeložil Petr Pabián