Křesťan zítřka bude mystik

"Křesťan zítřka bude mystik, nebo vůbec nebude," prohlásil kdysi Karl Rahner a jeho slova se už zřejmě potvrzují v situaci církví:

- evangelické skupiny (zpravidla tzv. reformovaného charakteru) se mystice programově uzavřely a leží zřejmě na smrtelném loži. Jinak je tomu asi jen tam, kde se přimkly k charismatické či pietistické zbožnosti, z nichž druhá uchovává něco z mystické zkušenosti Lutherovy;

- katolická obnovená liturgie je přes všechny své klady v krizi. Obrat mnohých věřících zpět k tridentské mši nelze hodnotit jen jako projev nepoučitelnosti a staromilství; jde o to, že věřící nikdo neuvedl do nové liturgie, takže jejich subjektivní zisk (jejich schopnost registrovat mystický prvek) je skutečně pod úrovní toho, co jim dávala tridentská mše. Hlavní rozdíl obnovené liturgie je v obnově důrazu na společenství, jak tomu bylo i v reformační obnově liturgie. Reformační obnova však nestála jen na historicko- teologických úvahách, ale právě na oné obnovené starocírkevní mystice, jak ji představoval Luther. Při ztrátě této dimenze vnímají jak katoličtí, tak evangeličtí věřící vpodstatě jen lidskou akci.

Z obou těchto důvodů může být užitečné podívat se na Luthera jako na mystika, jakkoli přitom budeme muset zápasit s předsudky z katolické i protestantské strany. V tomto článku nemá jít o odborné pojednání (o ta se ovšem opírá), ale o jejich zužitkování pro praktickou zbožnost.  Nejprve je třeba se zbavit předsudků, že Luther stojí mimo hlavní proud katolické zbožnosti a že jej lze vysvětlit řečmi o nominalismu. Výchozí pozice Lutherovy zbožnosti je pozice modlitebníka žalmů, v tradici tzv. tropologického výkladu, zjednodušeně řečeno: Modlitebník je zahrnován do modlitby Kristovy, v něm přichází jako hříšník k Bohu a jako hříšník už ve víře přijímá budoucí spásu. Podstatou je identifikace s Kristem. Tuto tradici zprostředkoval Lutherovi zejména Augustin. Druhým předpokladem je Lutherův skok před nominalismus (zejména ockhamismus) a před aristotelismus vůbec do rané scholastiky s jejím realismem. Luther se svou zbožností stojí v augustinsko-františkánské tradici, bezprostředně byl vzdělán v teologii Bonaventurově, k němuž si uchoval stálou úctu, klíčové postavení však měl Duns Scotus. Jeho vnímání Boha nikoli jako spočívajícího bytí, ale jako jednající lásky, jako tvůrčí vůle, trvale ovlivnilo německou mystiku. (Je to dáno i tím, že němčina snáze vyjadřovala dynamické než statické pojmy.) Scotovo učení o formě jako zdroji individuace znamená novou bezprostřednost Boha člověku, až po Lutherovo zvolání MEA FORMA CHRISTUS (utváří mne Kristus). Tato bezprostřednost znamená, že se obnovuje biblický personalismus: setkáváme se osobně s Bohem, nikoli jen s jeho dary (jak to bohužel opět interpretoval už Melanchthon). Bůh je vnímán jako činný v našem světě možností - ACTUOSUS, ACTUOSISSIMUS CHRISTUS.

V návaznosti na scholastiku je pro Lutherovu mystiku důležité dovršení axiomatu BONUM EST DIFFUSIVUM .dobro se rozlévá", jak přeložil Luther - a hrou světla a stínů vyjádřil Rembrandt. Tento výrok a jeho důsledky je nutno vidět ve spojení s axiomatem, na němž se definitivně rozpadla jednota reformace - FINITUM EST CAPAX INFINITI - konečné je schopno pojmout nekonečné, jak formulovali luteráni s důsledky pro svátostnou i mimosvátostnou přítomnost Boží ve světě. Tento pro aristoteliky absurdně znějící princip, formulovaný Brenzem, stojí v tradici Augustinova výroku HOMO CAPAX DEI i Tomášova OMNIA CREATURA RATIONALIS CAPAX ADOPTIONIS. Rozlišení Dunse Scota mezi Bohem skrytým (DEUS ABSCONDITUS) a Bohem zjeveným (DEUS REVELATUS) u Luthera znamená: Mimo Krista je Bůh skrytý, poznáváme, že je, nikoli jaký je; jaký Bůh je, to poznáváme jedině v Kristu - v něm je Bůh zjevený - a paradoxně i nejskrytější. Jediná pravá mystika tedy může být mystika Krista (Christusmysthik).  Tuto kristovskou mystiku přijímá Luther od Bernarda z Clairvaux (a jedině cisterciácké kláštery se udrží v lutherských oblastech). Oba klíčové pojmy - SOLA FIDE, SOLA GRATIA má Luther od Bernarda, bernardovský je i problém ospravedlnění: SOLAM IUSTIFICATUS PER FIDEM HABEBIT AD DEUM, říká Bernhard, tedy: Pouze ospravedlněný skrze víru bude mít pokoj s Bohem.

Zde je ovšem nutné jasně zdůraznit, co je u Luthera víra, protože to je obvykle chápáno špatně: Živá víra je pro Luthera bezprostřední jednání Boží v člověku. Subjektivně to znamená věřit v Krista, ale současně objektivně to znamená, že Kristus přebývá v srdci člověka. Místo GRATIA INFUSA (vlitá milost) mluví Luther o FIDES INFUSA (vlité víře), o inhabitatio místo habitu. Nejde tedy o žádný subjektivismus, proti tomu se Luther musel neustále vymezovat vůči blouznivcům - spiritualistům.  Mystickým sjednocením je Lutherovi sjednocení s Kristem (UNIO MYSTICA = UNIO CUM CHRISTO). Nejde však o splynutí s ním (k čemuž tíhla německá mystika), ale o stálé duchovní dění skrze vazbu na slovo Písma sv. Odtud - v návaznosti na Bernharda z Clairvaux - mluví k Lutherovi živě všechna slova (všechna slovesa!) apoštola Pavla o společenství věřícího s Kristem, o připodobňování Kristu, o Kristově smýšlení v nás - např.  slavný text Fp 2,6násl.

Snad se to vše stane ještě zřejmějším na Lutherově vztahu k Písmu svatému.  Písmo je u Luthera pramenem zjevení, zdrojem víry je však Boží bezprostřední působení skrze Krista v Duchu sv. VIVA VOX EVANGELII (živý hlas radostné zvěsti) je slovo Boží, zvěstované v církvi v kázání a svátostech.

Oč jde, vidíme na fundamentalistické korupci tohoto pojetí, kdy postupně došlo ke ztotožnění slova Božího, zjevení a Písma, informace se přestala chápat jako in-formatio, tedy Boží děj jako formování posluchače, ale jako sdělení Boží vůle. Když se pak ještě duchovní ztotožnilo s intelektuálním, máme zde dokonanou tragédii osvícenského protestantismu.

Závěrem se pokusme uspořádat tyto údaje do shrnující perspektivy Lutherovy mystiky: Bůh není jen spočívající bytí, ale neustálé jednání v našem světě možností a svobody, rozlévání se milosti, jednání lásky. Všechna Boží plnost je v Kristu. V něm máme osobní společenství s Bohem. Na Kristu máme účast - na objektivním základu Božího slova v Písmu svatém - ve víře a v životě následování, kdy si nás Kristus sobě připodobňuje. Když nás Kristus zahrnul do sebe, jsme ospravedlňováni jeho spravedlností a můžeme pak spolupracovat s jeho milostí. Oblastí Kristova působení je celá země, jako věřící je zakoušíme ve společenství církve, kdy k nám Kristus přichází v našich bratřích a sestrách, ve zvěstování evangelia a ve svátostech - až po skutečně tělesnou přítomnost.