Modlitba jako demonstrace netolerantnosti?
Ondřej Petrželka
Na 3. listopad 1993 připadlo 75. výročí stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Důvodem ke vztyčení sloupu bylo prý uzavření Vestfálského míru a snad bezprostředním impulsem k jeho pokácení byla myšlenka, že sloup naopak upomíná na porážku na Bílé hoře - tedy myšlenka mylná.
Stal jsem se den předtím svědkem, jak byli studenti Husitské teologické fakulty zváni jednou dívkou z vyššího ročníku na akci, namířenou proti .katolickému" spolku, který bude nazítří pokládat základní kámen ke sloupu, jež má být v budoucnu znovu vztyčen. Protiakce prý má pokojně vyjádřit nesouhlas s obnovením sloupu, symbolizujícího mariánský kult, "se kterým též nesouhlasíme".
Netušil jsem, že podivně zatuchlé "prvorepublikové" mezikonfesijní napětí, které jsem cítil z různých starých spisků a vyprávění, dá ještě po tolika letech vzniknout situaci, ve které stojí křesťané nevraživě jeden proti druhému. I kdyby mi stokrát vadil často přebujelý mariánský kult, nemohu se přece nechat zahnat do pozice, ve které - navíc s modlitbou na rtech - svým postojem vlastně schvaluji vandalské obrazoborectví, jakým stržení sloupu bylo. Nebylo by pak normální v tomto "díle" pokračovat? Symbolů mariánské úcty (po jejíchž kořenech málokdo s porozuměním pátrá) je v pražských kostelích dost.
Co se na náměstí doopravdy stalo, nevím. Neměl jsem tolik sebejistoty či odvahy, abych se svou přítomností na náměstí pokoušel utvářet "pravdivý obraz" našeho křesťanstva. Jsou ale tito lidé, kteří se přou a hádají o nějaké kamení na náměstí, křesťany konce druhého tisíciletí? Nepatří snad podobné výstupy spíše do jiných století? Myslím, že křesťanství je o něčem jiném.
Poslední komentáře