Rodinám s dětmi se děje bezpráví

Rodiny s dětmi jsou nejohroženější skupinou nejen u nás v době velkých společenských změn, ale i v blahobytných demokraciích západu. Clemens Geissler, vedoucí institutu pro plánování rozvoje a strukturální výzkum při univerzitě v Hannoveru, je přesvědčen o nutnosti zcela nového vztahu k rodině.  Vytvořit příznivé podmínky pro rodinu je základní politickou úlohou státu, obce a církve, řekl v rozhovoru pro Salzburger Nachrichten, z něhož přinášíme výňatky:

SN: Jak hodnotíte funkci rodiny v naší společnosti, nyní a v budoucnosti? 

Geissler: Nebude přehnané, když rodinu označím za nejdůležitější sociální infrastrukturu. Rodiny svou stálou vnitřní i vnější proměnou, kterou v nich každý člověk zažívá, umožňují trénink myšlení zaměřeného na změnu, na níž je naše dynamická, otevřená společnost odkázána. 

SN: Uvědomuje si politika tuto "školící roli" rodiny?

Geissler: Obce a obecní život vděčí za své síly rozvoje a šance pro budoucnost rodinám, často se však zdá, že o tom nevědí či nechtějí vědět. V boji o rozdělení a užití veřejných prostředků se dostávají ke slovu nejrůznější skupiny a zájmy - jen ne rodina, která rozvíjí lidský kapitál budoucnosti. 

SN: Solidarita s rodinami je tedy nedostatečná?

Geissler: Solidarita je měřítkem kultury života. Je-li kultura definována antropologicky, pak může být chápána jako pěstování lidského stylu života všemi a pro všechny. Hedonistický (pozn: na osobní blaho zaměřený) způsob života je na účet druhých.

SN: Jde vývoj právě tímto falešným směrem?

Geissler: Analýza každodenní reality ukazuje strukturální bezohlednost společnosti vůči rodinám s dětmi, jinak řečeno: proti základně budoucnosti.  Protože ti, kdo stárnou, popř. nemají děti, určují politické většiny, stávají se hýčkanými dětmi volebních stratégů. Starší očekávají orientaci politického myšlení a jednání na svou životní situaci a mohou ji také prosadit.  Jak úspěšná byla politika vůči materiálnímu zajištění stáří, odráží statistika sociální pomoci. Podíl starých lidí mezi příjemci sociální pomoci totiž drasticky poklesl. Naproti tomu skupinou osob, která ve stále větší míře potřebuje podporu, jsou dnes děti, mladiství a jejich rodiče. 

SN: Jak lze vyvinout nutný tlak na politiku v zájmu rodin? 

Giessler: Buď doufáme v to, že starší jakožto dospělí občané většinově podpoří politiku orientovanou na budoucnost, v zájmu dětí, mládeže a rodin.  Nebo budeme usilovat o rodinné volební právo, které dá rodičům tolik dodatečných hlasů, kolik mají nezletilých dětí. V každém případě se demokratická politika a sociálně tržní hospodářství nesmí smířit s tím, že neradostná všední skutečnost rodin zůstane vzdálena ideálu solidárního života. 

SN: Jde tedy o solidaritu, třebaže podle vás je nutno nejprve zbavit moci vládnoucí lobby stárnoucích. . .

Giessler: Protože jednotlivec chce mít i ve stáří šance rozvoje, potřebujeme životní kulturu účasti. Současně je třeba připravit půdu pro to, aby mládež získala možnosti rozvoje i tehdy, tvoří-li sociální a politickou většinu starší. 

SN: Nepodobají se rozumná politická řešení kvadratuře kruhu? 

Geissler: Už jsem zmínil, že rodiče s dětmi mají elementární zájem na dlouhodobě zaměřené politice. Tvorba společenské vůle a účast občanů proto musí být organizovány tak, aby se mohli zúčastnit otcové a matky. Veřejné schůze jsou nesmyslné v době, kdy rodiče musejí hlídat své usínající děti.  Jen doba vhodná pro rodiny a opatrování dětí během porad umožňují účast nejdůležitějších nositelů společenské péče o děti. Jinak se prosadí právě ti, kteří na straně jedné - protože nemají děti - mají dost peněz a volného času, a na straně druhé jim jde o zlepšení požitku ze života v přítomnosti. 

SN: Jak je tomu s rolí žen v solidárním soužití mladých a starých, o němž mluvíte?

Geissler: Příliš často se přehlíží, že zajištění humánního kapitálu společnosti je mnohem více zásluhou žen než mužů. Bylo by tragickou kulturní slepotou, kdyby ve společnosti založené na výkonu zůstaly i nadále nepovšimnutou samozřejmostí pracovní výkony v rodině, které právě zabezpečují existenci v přítomnosti a v budoucnosti. To je především výzva mužům. Chybějící uznání pracovních výkonů v rodině je v podstatě důsledkem myšlení, jednání a opomíjení se strany mužů.

SN: Tedy i v této oblasti bude muset tato lobby učinit ústupky. . . 

Geissler: I pomoc bližnímu je v současnosti především pracovním výkonem žen. Čím starší jsou lidé, kteří potřebují pomoc, tím více je mezi pomáhajícími žen.

SN: Suverenita ohledně času - další důležité téma. Péče o děti, o staré lidi stojí čas - ženu, rodinu. . .

Geissler: Čas patří v rodině ke zvláště nedostatkovému zboží. Problémy daleko přesahují otázky organizace práce a dojíždění do zaměstnání. Pracovní doba se stále zkracuje. Tím roste množství času, který je k dispozici.  Politika volného času je novým sektorem politického jednání. Kdo však potřebuje tuto politiku? Ani rodiče s dětmi, ani lidé pečující o druhé se nenudí. . . Práce za mzdu lze zkrátit, čas, který je nutno věnovat člověku, však zkrátit nelze.

SN: Tedy rozhodné NE i společnosti volného času?

Geissler: Pracovní výkony v rodině se dosahují především investováním času.  Tento čas se nepovažuje za pracovní dobu, ani není započítáván do národohospodářského úhrnu práce. Není to však v žádném případě volný čas, ale sociální čas. Rozdělení na pracovní, osobní a sociální dobu se mi jeví sociálně eticky mnohem lépe zdůvodněno než rozdělení na pracovní dobu a volný čas. Odstranil by se tím zavádějící pojem volného času. 

SN: Čeho by mohla státní i komunální politika dosáhnout z hlediska .suverenity času"?

Geissler: Kdo chce rodinám prokázat osobní solidaritu, může to nejúčinněji udělat investováním času, např. pravidelným opatrováním dětí, aby ulehčil situaci rodin pečujících o malé děti či staré a nemocné lidi. Styl využívání volného času, v němž jde o zvětšení individuálního požitku z přítomnosti, je pravým opakem - je příznakem ztráty solidarity.

(SN 5. 6. 1993 vybral a přeložil jv)