Homilie

I když máme dva týdny modliteb za jednotu křesťanů (alianční - první týden v roce - a ekumenický, ženevský - od 18. do 25. 1.), letos poprvé byly celostátně vzájemně koordinovány. Česká biskupská konference, Ekumenická rada církví a Evangelická aliance vydaly společně program k oběma týdnům .Pozvání ke společným modlitbám". Atmosféru týdnů připomínáme homilií husitského faráře Rudolfa Valenty na text J 17, 20-23, kterou posloužil při ekumenické bohoslužbě 5. 1. 1995 v katolickém kostele v Černošicích.

Všichni jsme zvyklí oslovovat Boha Otče, a Kristu říkáme Pane, když se k němu obracíme s prosbami nebo děkováním, či chválami. . . Na co však zvyklí nejsme, je představa, že On, náš Mistr a Pán, za nás prosí.  Přimlouvá se ve své velekněžské modlitbě za jednotu své církve a můžeme říci s naprostou jistotou, že nemá na mysli jen jedinou církevní denominaci, nýbrž jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev.  Ta církev, která je jednotná ve víře v něho, našeho Pána, který nás naučil říkat Bohu Otče a spojil nás v jednom křtu jedním Duchem, však není v jednotě mezi sebou navzájem. A právě proto se za ni přimlouvá!  Ti, kteří v něho uvěřili, skrze slova toho dlouhého řetězu následovníků a svědků, se nemohou dohodnout v naprosto zásadní věci. . . Kristus na ni upozorňuje, když říká: . . ."aby všichni byli jedno, jako ty Otče ve mně a já v tobě. . ." Co to znamená být jedno s druhými?. . . Jsou dvě základní polohy, v kterých se jednota uskutečňuje: jednota v pravdě a jednota v lásce. Zdá se, že je to poměrně jednoduché. . . Přikloníme se prostě rozumem a vůlí tam, kde je pravda, a pravda nás osvobodí k lásce. To je model, který všichni dobře známe; bohužel většinou pouze uvnitř svých církví a vyznání. . .  Kristova prosba za jednotu se tak často chápe jako prosba za utužení či utvrzení našich vyznání. . . Zdá se mi však, že o to našemu Pánu nejde.  Jemu se jedná o víc než o sebepotvrzení; nejde mu o částečnou katolicitu, o katolicitu jedněch proti druhým, hovoří zde o dokonalé jednotě!  Jako by nás něco trhalo na kusy, když si připustíme myšlenku, že bychom měli z lásky k .jinověrcům" něco slevit ze své pravdy. Ale co když je tato myšlenka, kterou si tak obtížně připouštíme, tvrdou realitou?. . .  My totiž jsme roztrženi, o plnost pravdy připraveni! Ať si namlouváme cokoli v jistotě svých pravd. A největší tragédií tohoto skandálu křesťanstva potom je, že není mnoho těch, které by toto rozdělení bolelo. . . Proto za nás necitelné Kristus prosí.

Nic se našemu Pánu neprotiví víc než slepý, který říká, že vidí, a nic jej nemůže bolet víc, než rozdělení církve - jeho vlastního těla. Vždyť na její jednotě závisí, zda svět uvěří, že On je ten Bohem poslaný. . .

Mít společenství s Otcem a Synem v Duchu svatém, a nemít společenství s ostatními křesťany, kteří jako já vyznávají Trojici, není možné. . . .Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim," říká Kristus. . . Ale v čem spočívá ta sláva?  Jistě ne v oslavách, v jejichž pořádání se církev za svoji dlouhou historii stala mistrem. Ty mají smysl jen tehdy, když ukazují k hlubší poloze slávy. . .  Je to podivná sláva, kterou Kristus dostal od svého Otce a kterou dává nám. . . Je to sláva utrpení, umírání a smrti. Je to sláva kříže. A zvláštní je, že kdykoli je církvím umožněno odpočinout si od této slávy, kdykoli je nám dáno o ní pouze hovořit, ale odmítáme ji nést, přestávají nás bratři zajímat. Zejména trpící bratři.

Tajemství jednoty je totiž známo pouze těm, kteří trpí rozdělením. Dokonalá jednota nespočívá pouze v jednotě nauky nebo v jednotě bohoslužebných forem nebo v jednotě odporu proti něčemu či někomu - ale v jednotě s Kristem trpícím v odmítaných, nemocných, hladových, bezejmenných, nenadaných, pohrdaných, ale také v jednotě s Kristem trpícím v slavných, zdravých, bohatých, přejedených a slovutných. . . S Kristem trpícím mezi těmi, kteří se stali majiteli pravdy, místo aby byli jejími služebníky, mezi těmi, kteří se stali otroky svých představ, pozic, úřadu, odpovědnosti. . .  Jak snadno bychom dosáhli jednoty pod jedním praporem; jenom kdybychom se dokázali shodnout na barvě. Jak krásné by bylo stejně vyznávat, kdyby cenou za jednomyslnost nebyla ztráta svobody. . .  Ten, kdo nejvíc miluje, ten má nejblíž k jednotě. . . A dokáže-li k tomu milovat tak, aby druzí poznali, že to myslí vážně, pak asi máme co do činění s tím, co mínil Kristus.

Pravost poslání, o kterém hovoří v Janově evangeliu, spočívá totiž pouze v tom, že je na nás poznat, že jsme zamilovaní. . . Jak vypadá zamilovaný, si ještě někteří z nás pamatují: lehce ztřeštěný, poměrně velkorysý, a přesto, že láskou poněkud trpící. . . šťastný! Amen.