Do Říma nás pozval papež

Před 26 lety zveřejnil papež Pavel VI. svoji encykliku .Humanae vitae", ve které je mimo jiné vysloven i zákaz používání umělých prostředků k regulaci početí.

V přípravné komisi seděla i američanka Petty Crowleyová se svým mužem.  Teprve před nedávnem zveřejnila v americké týdeníku National Catholic Reporter zprávu o zážitku z tehdejší doby. Zde je její zpráva v nezkrácené podobě.

Před 26 lety jsme já a můj muž Pat měli o půlnoci telefonát. Nějaký reportér se ptal na náš komentář k nové papežské encyklice .Humanae vitae". O 4 roky dříve, 26. 11. 1964, jsme obdrželi od papeže Pavla VI. dopis, ve kterém nás žádal, abychom se zúčastnili oné speciální studijní skupiny ohledně růstu populace a kontroly porodnosti, zmiňované v encyklice (HV 5), která byla původně založena jeho předchůdcem papežem Janem XXIII., a nyní měla být jeho nástupcem rozšířena.

Divili jsme se, že existují nějaké pochybnosti o církevní nauce, co se týče kontroly porodnosti. Byli jsme manželé od roku 1937. Na počátku našeho manželství byla i samotná metoda neplodných dnů zakázána. Divili jsme se tedy, proč je od nás požadováno, abychom se účastnili. Naše kvalifikace spočívala jednak v tom, že jsme byli manželé, a jednak v našem členství v křesťanském rodinném hnutí, což bylo laické hnutí manželských párů, které se pravidelně setkávaly v malých skupinkách a jejichž program zahrnoval promýšlení vlastního života ve světle Kristova poselství a nasazení pro sociální spravedlnost.

Při těchto schůzkách jsme se zabývali politickými, hospodářskými, mezinárodními a společenskými vlivy na rodinu. Naše vyznání víry znělo: vidět, promýšlet, jednat. Došli jsme k závěru, že je naprosto přiměřené, že se jeden manželský pár z laického hnutí, které zahrnovalo tisíce členů, má zúčastnit vatikánských jednání o této problematice.

Ve Španělské koleji v Římě jsme zjistili, že budeme bydlet odděleně. Pat zůstal společně s dalšími muži v této koleji. Já jsem měla odejít s dalšími šesti ženami z celkem 55-členné komise do nedalekého ženského konventu.  Sice se nám toto řešení nelíbilo, ale jako poslušní lidé jsme ustoupili. Později jsme postřehli, že to je také cesta, jak řešit problém regulace porodnosti.  Byli jsme požádáni, abychom mezi jednotlivými jednáními nedávali tisku žádná vyjádření. Až na jednu výjimku jsme tuto žádost respektovali: Řekli jsme novinářům, že musíme bydlet odděleně. .Paris Match" a .Ladies Home Journal" o tom napsaly, takže pro další jednání byly všem třem manželským párům přiděleny manželské pokoje.

Během těchto sezení probíhalo mnoho odborných referátů. Komise sestávala z lékařů, teologů, filozofů, demografů, psychologů, biologů, ekonomů, biskupů a kardinálů. Oba další manželské páry byli lékaři, kteří řídili kliniky ve Francii a v Kanadě, kde propagovali metodu neplodných dní. Ani Pat ani já jsme k této kategorii nepatřili.

Jaká byla naše role? Měli jsme vypracovat dotazník ke zjištění názorů na předcházení početí metodou neplodných dnů. Dotazník pak měl být rozeslán manželským párům. Sociologické oddělení university Notre Dame v USA pro nás tento dotazník vypracovalo. My jsme ho rozeslali tisícům manželských párů z katolických rodinných hnutí v celém světě a šířili jsme jej i jako přílohu Posla svatého Antonína. Od věřících jsme očekávali, že věrni katolické nauce nepraktikují žádnou jinou metodu řízení porodnosti než metodu neplodných dní.

K našemu údivu jsme dostali stovky dopisů, ve kterých se v mnoha obměnách mluvilo o potížích s Knaus-Oginovou početní metodou. Byly to zdrcující příběhy. Došli jsme k závěru, že Bůh za tak nemilosrdných podmínek nemůže očekávat, že lidé budou mít 6-12 dětí. Sesbírali jsme tyto dopisy a předali je papeži. Bůh ví, kde skončily. Naše kopie se nacházejí na univerzitě Notre Dame v USA.

P. Bernhard Häring nám vyprávěl, že tyto dopisy měly na úvahy teologů zdrcující vliv.

Teologové se totiž setkávali odděleně, aby vyhodnotili data. Devadesát procent z nich došlo k závěru, že řízení porodnosti nemůže být samo o sobě v žádném případě špatné a že papežský dokument .Casti connubii" (Pia XI., který dovoloval pouze metodu Knause-Ogina. pozn. red. KI) by měl být změněn.

Toto doporučení bylo předloženo celé komisi. Devadesát procent členů ho odsouhlasilo. Dokument většiny, který odrážel toto mínění, byl přednesen papeži. Poslední sezení jsme opustili v přesvědčení, že z Říma brzy vzejde dokument ukazující lásku a manželství ve velmi pozitivním světle.  Svět čekal dva roky. Pro nás osobně to byla těžká doba. Strávili jsme spoustu času daleko od našich rodin a tvrdě jsme pracovali, abychom zprostředkovali vyslyšení stanoviska obyčejných katolických manželských párů. Od té doby, co jsme po posledním sezení opustili Řím, nedostali jsme odtud (ani Pat, ani já) žádnou zprávu.

Od té doby nás neoslovil jediný kněz, který by se ptal na naši zkušenost nebo na proces, který jsme prodělali díky naší dvouleté činnosti v komisi.  Cítili jsme se izolováni a nemohli jsme to jeden bez druhého unést. Šli jsme přece do Říma, protože jsme byli pozváni. Na základě svých studií jsme naprosto změnili své vlastní chápání a nakonec jsme schválili dokument většiny, který byl posléze předán papeži.

Nuže, v roce 1968 jsme byli bez jakéhokoliv předchozího varování jednou o půlnoci telefonicky kontaktováni a hlas na druhé straně nám položil otázku, co si myslíme o encyklicre .Humanae vitae". Pat ani já jsme tomu nemohli uvěřit.

Nyní, o 26 let později, se cítím církví podvedena. Papež tvrdošíjně hlásá, že umělé prostředky řízení porodnosti jsou samy o sobě špatné, ačkoli vím, že je manželské páry potřebují. Z kazatelen to člověk sotva uslyší, že by umělé zabránění početí samo bylo špatné a že se tudíž nesmí praktikovat.  Je církev pokrytecká?

Jestliže není umělé řízení porodnosti samo o sobě špatné, což bylo v papežské komisi míněním většiny, a jestliže tu či onu metodu většina katolíků praktikuje, jak může úřední církev prohlášení obsažená v .Humanae vitae" udržovat v platnosti?

Přimlouvám se za církev, jejíž nauka je čestná, která přizná své omyly a která mluví otevřeně o plodech své přísnosti. Takovým plodem nauky u encykliky .Humanae vitae" je ztráta věrohodnosti církve u mladých, ale nejen u mladých manželských párů. Budu i nadále požadovat své právo být součástí církve, protože my všichni jsme přece církev.  Jsem smutná a nevěřím už, že to církev se svým hledáním pravdy myslí vážně. To je výsledek mé zkušenosti, kterou jsem zde popsala. Doufám jen, že úřední církev ještě za života mých dětí a vnuků svůj omyl v této otázce přizná. Tato úřední církev potřebovala staletí k tomu, aby akceptovala Galileiho. Bylo by pěkné, kdyby to v tomto případě trvalo jen desetiletí.

Z časopisu Kirche Intern 7/94 přeložila Hana Friedrichová