Jste zde

Mučednictví stále živé, ale stále nedoceněné

Ježíš vydal svůj lidský život na smrt a skrze krev mučedníků křesťanství stále roste, zraje a svědčí. Krev mučedníků nepřestává téci ani dnes, a to zejména v místech konfliktů. Kolik jich je? Určitě stovky, ačkoli přesný seznam neexistuje. Jsou mezi nimi příslušníci mnoha křesťanských církví. Je známo pouze několik dílčích statistik. V letech 1992-96 bylo zavražděno 117 katolických misionářů a jenom v Alžírsku přišlo v letech 1994-96 o život 19 řeholních sester. Co však překvapuje, že katolická církev o svých mučednících až na výjimky mlčí. Toto mlčení je zdůvodňováno možností dalších perzekucí ze strany násilnických státních institucí nebo jiných organizací.  21. května jsme si mohli připomenout rok od brutální vraždy 7 trapistů v alžírském klášteře Panny Marie z hory Atlas v Tibhirine. Toto drama se odehrálo 80 km jižně od hlavního města Alžíru. Klášter byl založen r. 1934 pěti mnichy, vyhnanými státními úřady ze Slovinska. Vytvořili tak cisterciácký ostrůvek v moři islámu. V letech 1963-84 byla jeho existence stále ohrožena a jen zázrakem přežil. V r. 1984 byl klášter povýšen na převorství, které za svůj cíl přijalo „modlit se mezi modlícími se" a poprvé byl převorem zvolen Christian de Chergé, bývalý poručík z alžírské války, který se později stal trapistou a v Římě vystudoval teologii a arabistiku.  (Jeho dopis na rozloučenou viz GETSEMANY 2/97)

Zamilován do Alžírska, nadšen Bohem a podrobně seznámen s islámem přišel do Tibhirine, kam s sebou přivedl několik dalších spolubratrů. Tibhirine se stalo místem křesťansko - islámského dialogu. Od r. 1988 sloužila jedna místnost v klášteře jako mešita pro místní obyvatelstvo. Christian de Chergé to komentoval takto: „Zvon a muezzin na sebe vzájemně navazují nebo se střídají na jednom kousku země. Je tedy obtížné nepřijmout výzvu k modlitbě, ať přichází odkudkoli jako povolání ke společenství, které panuje v srdci toho, k němuž se obracíme se stejnou oddaností." Setkáním dvou náboženství se zrodil projekt „Svazek míru", který bylo možno považovat za jeden z vrcholů v životě komunity. Dvakrát ročně se zde scházeli křesťané a muslimové, aby se modlili, sdíleli své názory a meditovali.  Tento projekt však musel být pro svoji „provokativnost" zastaven.  Když se všichni mniši a hosté shromáždili, aby 26. 3. 1996 zvolili převora, nevěděli, že k volbě již nedojde. Dvacet ozbrojenců obstoupilo klášter, vyžádalo si sedm mnichů (neměli přesné informace, nevěděli, že jich je 8), z nichž jen 6 bylo z Tibhirine. Sedmý byl opatem kláštera ve Fezu v Maroku.  Po 56 dnech byli nalezeni s proříznutými hrdly a zařadili se tak do řady bezejmenných obětí teroru v Alžírsku.

Stalo se to téměř přesně po 80 letech, kdy za podobných okolností zemřel Charles de Foucauld. Po dramatu v Tibhirine uzavřely alžírské státní orgány jeho poustevnu v Assekremu. Byla to poslední klášterní budova v Alžírsku.  Co zbylo? Dva bratři, kteří odešli ke svým třem spolubratrům do Fezu v Maroku a nevzdali se.

Podle Le Figaro z 22. 5. 1997 zpracoval Pavel Kouba