Jste zde

Duch svatý a Maria

„Neboj se vzít k sobě Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého" (Mt 1,20)

1. Duch svatý nebo Maria?

V době po II. vatikánském koncilu je možné pozorovat značné ochlazení vůči Marii, ne-li všech věřících, tedy v každém případě intelektuálního prostředí.  Je to reakce na mariologii příliš esencialistickou, deduktivní a abstraktní.  Všímala si někdy jen Mariiných privilegií bez kristologického kontextu. Ve srovnání s mariánskou zbožností patřící k charismatické obnově si všímala příliš soukromých zjevení, s pomíjením biblické stránky.  A co více, starost o ekumenismus, všudypřítomná v myšlenkách koncilových Otců, byla příčinou toho, že hlavní důraz spočíval v tom, co je společné všem křesťanům a sporné otázky byly na určitý čas odloženy.  Nebylo-li toto vše příčinou protimariánského ovzduší, tedy v každém případě velkého odstupu vůči matce Boží a podobně jako v případě každé reakce nevyhnuli jsme se nadsázce v opačném směru. Musíme tedy nalézt ztracenou rovnováhu, znovu a do hloubky ukázat, kdo je Maria.  Zdá se mi, že odpovědí na výzvu okamžiku je třeba vrátit Marii místo v perspektivě Ducha Svatého. Jsem přesvědčen, že jestliže mariánská zbožnost ochabla, ožije do té míry, jak bude spojena s Duchem svatým a praktikována ve vydanosti se jeho působení. Maria se pak projeví zcela přirozeným způsobem jako ta, na kterou Duch vylil plnost své milosti, jako první křesťanka, první charismatička.

Máme-li ukázat místo Marie v srdci obnovy v Duchu svatém, je třeba si uvědomit, co mělo tak nepříznivý vliv na vztah našich bratří protestantů k Marii. Mnohým z nich se zdá, že postoj katolíků umenšuje roli Ducha svatého a - co s tím souvisí - roli Krista jako jediného prostředníka. Jejich odstup má nepochybně také jiné zdroje: např. přehnané zveličování v teologii či v lidové zbožnosti. Zvláště těžce nesou, že připisujeme Marii to, co podle jejich pojetí pochází od Ducha svatého.

Protestanté jsou blízcí názoru, že jsme umístili Marii téměř na místo, náležící Duchu svatému; to brzdí ekumenický dialog a je překážkou na cestě k jednotě.

Problém chápání místa Ducha svatého a Marie dobře vystihla Elin Gibsonová ve svém článku Mary and the Protestant Mind: .Pro katolíky může být podobně obtížné pochopit postoj protestantů k Duchu svatému, jako pro protestanty katolické pojetí Marie. Když jsem začala číst katolické knihy a časopisy, byla jsem překvapena a uražena; dotkl se mne především karikaturní způsob podání našich názorů na Ducha svatého. Zdálo se, že katolíci mají dojem, že my připisujeme své subjektivní sklony a názory vnuknutím Ducha svatého. Byla to karikatura protestantského hlediska.  Na začátku mých studií katolické teologie jsem nalezla Marii všude tam, kde jsem očekávala svědectví o Duchu svatém; Marii je připisováno to, co my jednomyslně pokládáme za skutečné působení Ducha svatého." Naše mariologické výroky a definice mnohým nekatolickým křesťanům prostě nesedí. Vytýkají nám především to, že Marii připisujeme, co patří ve skutečnosti Duchu svatému, nebo co mu v každém případě náleží vzhledem k absolutnímu prvenství. Jako zvláště šokující uvádějí protestanté tato prohlášení:

  • k Ježíšovi skrze Marii
  • Maria vnás formuje Ježíše
  • Maria je poutem mezi Kristem a námi
  • Maria se účastní díla spásy

Tyto formulace protestanté odmítají proto, že přivádět k Ježíšovi, utvářet Ježíše v nás, být poutem mezi Kristem a námi, spolupráce ze zvláštního titulu v díle spásy, je vlastní rolí Ducha svatého. Jejich postoj nám určuje bdít nad vlastní hierarchií pravd a neupírat Duchu svatému místo, které mu nesporně náleží. Teprve v závislosti na Duchu svatém, odvozeně od něj, druhotně, lze definicím o Marii přiznat určitou důležitost. Námitku, že přehlížíme Ducha svatého a nahrazujeme ho Marií, nemůžeme v žádném případě přijímat lhostejně. Zasluhuje si naši pozornost, tím spíše, že podobné reakce nenalezneme pouze mezi protestanty, ale také u některých pravoslavných autorů.

Latinská mariologie se rozvinula především v době, kdy pneumatologie byla spíše zanedbaná. Nemohlo to zůstat bez vlivu na vlastní rovnováhu učení.  Po představení protikladných stanovisek hledá Elis Gibsonová řešení bezvýchodné situace. Zkouší najít možnost sblížení ve slovech, vedoucích k reflexi:

.V lůně protestantismu se poznává božská přítomnost Ducha svatého po svatosti, kterou probouzí v jednotlivých osobách, podle způsobu působení v životě církve a jejího vývoje. Chce katolík, pozorující projevy svatosti u Marie zřejměji než u všech ostatních lidí, chválit Ducha svatého a velebit ho za to, co na ní vykonal? Je-li Mariin život jakoby prvním anticipovaným plodem neustálé činnosti Ducha svatého v církvi, v protikladu k letmé činnosti ve Starém zákoně, mohlo by to pomoci vysvětlit protestantům privilegované místo Marie v katolické církvi. Možná schéma o církvi, připravené Koncilem, objasňuje vztahy mezi Duchem svatým a Marií. Ale, jde-li o minulost, přiznáváme, že lidská osoba Marie zastínila božskou osobu Ducha svatého." Tato slova mohou sloužit jako úvod k novému dialogu. Věříme také, že je třeba nejprve zdůraznit prvenství Ducha svatého, Ducha, který posvěcuje.  Teprve potom ukázat Marii jako posvěcenou v nejvyšším stupni, jako vyvolenou dceru Sionskou, kterou navštívil Duch svatý a která svou odpovědí andělovi ukázala, že je oživena týmž Duchem svatým. Zvláštním působením Ducha svatého v Marii je již její víra, přijímající boží pokyny. Duch svatý je zdrojem víry. Dobrovolná a činná spolupráce Marie je cele proniknuta Duchem svatým, .neboť je to Bůh, který v ní působí, že chce a činí (srov.Flp 2,13). Maria se úplně poddává jeho působení v uchvácení souhlasící svobody. Maria nepřejímá iniciativu: to Duch svatý ji zve a uděluje milost úplného vydání se mu. U Marie bije Boží svoboda do očí, u ní se potvrzují s největší intensitou krásná slova Maurice Zundela:

„Bůh dává skutečně to, co dává
dává i to, o co prosí
dává dvakrát to, co dostává."

Myslím, že vysvětlení působení Ducha svatého v celém životě a tajemství Marie může posunout nebo přinejmenším zmírnit mnohá nedorozumění.  Je to však zatím jen první korekce problému. Je třeba také zdůraznit roli Marie, matky Ježíše a nás všech, v lůně rodiny, jíž je církev. Je přirozené, že v rodině, ve které nastal rozkol mezi dětmi, se uskuteční smíření kolem matky.

Maria a ekumenismus

Této role si všiml nedávno velmi zvláštním způsobem anglikán Martin Gillet, který konvertoval ke katolicismu a udržel přátelství na obou stranách.  Rozhodl se pro odvážnou myšlenku: přetvořit „překážku", kterou je Maria pro mnoho křesťanů, na .cestu" k jednotě. Zorganizoval ekumenické mariánské hnutí, opírající se ne o teologické diskuse, ale o klidné výměny názorů a o setkání, jejichž cílem je stále lepší poznávání Marie a úcta k ní.  Tato myšlenka se zrodila při autorově účasti na čtyřicátém výročí známých „Rozhovorů v Malines" (Conversations de Malines), vzniklých z iniciativy kardinála Merciera, které tehdy byly (1921-1926) prvním ekumenickým dialogem mezi katolíky a anglikány. V době přijetí členů anglikánské delegace, kteří přišli do Malines v říjnu 1966 na odhalení pamětní desky, přednesl Martin Gillet svoji myšlenku, shodnou s duchem kardinála Merciera; nalezla rychle stoupence mezi křesťany všech tradicí.

První mezinárodní kongres se konal roku 1971 v Londýně. Měl jsem tu čest přednést inaugurační projev na téma „Duch svatý a Maria" a setkat se s katolickými i anglikánskými biskupy, stejně jako s representanty pravoslavných a reformovaných církví. Od té doby se datuje tradice mariánských ekumenických setkání na různých stupních, v ovzduší výměny a společné modlitby. Této iniciativě je třeba přát, aby se rozšířila na celý svět.  Považuji za vhodné zmínit se o tomto uskutečněném mariánském ekumenismu vzhledem k jeho hodnotě jako příkladu a příslibu. Na světovém kongresu teologů, který se konal r.1970 v Bruselu z iniciativy „Concilia", jsem podtrhl vztah mezi Marií a ekumenismem těmito slovy:

„Ani já, ani nikdo jiný neví, kdy odbije hodina znovunalezené jednoty. Myslím, že křesťané má generace jsou podobně jako Mojžíš odsouzeni k tomu, aby viděli zaslíbenou zemi jen z dálky. Rozumím-li dobře znamením času, pak myslím, že ta hodina se blíží. Hvězda, jež vedla mudrce do Betléma, už září na nebi. Poutníci jsou svorně po cestě, už se blíží. Někdy se hvězda skrývá, musí se pak přesvědčit na mapě, že jdou správně. Ale vše ukazuje, že Betlém je blízko."

Později jsem dodal:"Možná naši poutníci, stejně jako mudrci, uvidí nejprve matku a potom Dítě. Návrat znepřátelených dětí se lze těžko představit bez matky, která všechno přijímá na prahu a vede je k otci."

2. Maria podřízena Ducha svatému

Život Marie a její úloha se odrážejí ve slovech, určujících její poslání za matku boží: .Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní." (L 1,35)

Není třeba citovat jiný text Písma svatého, abychom ukázali Mariino místo v dějinách spásy. Jak napsal pravoslavný teolog Alexandr Schmemann:

„Trochu paradoxně musím říci, že kdyby nám Písmo neříkalo nic jiného, než fakt existence Marie, to znamená, že Kristus, Bůh i člověk má matku jménem Maria, již jen to by stačilo, aby ji církev milovala, myslela na ni ve spojitosti s jejím synem a vyvozovala z tohoto vztahu teologické závěry.  Není zapotřebí žádných dodatečných či zvláštních zjevení: Maria je zřejmým a skutečným rozměrem samotného evangelia." V okamžiku zvěstování, který oznamuje vtělení a prostřednictví Krista, se Maria stává článkem spojujícím nebe a zemi. Dalo by se říci, že Duch svatý je láskou boží přicházející k nám jako posel Otce i Syna. Maria je zas nejčistší láskou stvoření, které je pouze stvořením a které bylo povýšeno Duchem svatým k setkání s ním. V průsečíku těchto dvou souběžných lásek, v samém uzlu smlouvy, je Kristus, náš jediný Spasitel.  Takovýto nástin problému je jistě jen neumělým pokusem, ale představuje víceméně tajemství vtělení. Vztah Marie k Synu je určen jejím mateřstvím, ale stejně jako u každé jiné matky přirozeným, biologickým porodem nekončí: není snad Mariino mateřství interpersonálním vztahem (závislým vzájemně na příbuzenství), který zakládá bezpodmínečné - a tedy definitivní - splynutí s druhou bytostí, s dítětem, které porodila? Nemůže se tedy vejít jen do samotného aktu porodu, biologického a okamžitého, jakkoliv tento akt je jeho základem. Což nevyžaduje každé mateřství, hodné svého jména, aby žena, dávající život dítěti, se ztotožňovala - úplně a stále více - s povoláním svého dítěte? Charakteristické pro Marii je jistě to, že její dítě je Spasitelem světa a že souhlasem s jeho přítomností ve světě i v dějinách souhlasila se spásou světa, podílela se na jeho spáse.  Maria se otevírá působení Ducha svatého nejen na počátku při zvěstování; zůstává navždy poddána tomuto působení i jeho skryté tajemné moci. Syn, který se z ní narodil, je a zůstane Synem Otce i Synem Marie. Duch mu byl dán pro smlouvu, která je prodloužením vtělení.

Jakmile uznáme, že Kristus naší víry je totožný s historickým Ježíšem a tedy přiznáváme Marii účast na vtělení, můžeme říci, že Maria je matkou Spasitele nebo matkou vtěleného Slova, podle prohlášení koncilu v Efezu.  Milosti, které dnes dostáváme a které nám vyjednalo člověčenství Syna, obsahují v sobě stále její fiat vyřčené pod vlivem Ducha svatého.  Mariina víra, velká již v okamžiku zvěstování, rostla dále až pod kříž, po víru zmrtvýchvstání, v očekávání nového příchodu Pána na konci věků. Náš vztah k Mariinu fiat v sobě tedy zahrnuje - jak se mi zdá - nejen vztah k faktu, který měl místo v minulosti, ale i vztah k naší vlastní skutečnosti.  Být obdarován milostí Ducha svatého přemýšlením o Kristově lidství znamená připojit se k Mariinu fiat vyřčenému v minulosti, avšak navíc připojit se k ní jako naplněné Duchem svatým a té, která je celou svou bytostí obrácena skrze Syna k Otci.

Věřit ve společenství svatých znamená věřit, že je-li Kristovo lidství stále zdrojem veškeré minulosti, pak nejsou dějiny spásy nikdy minulostí, ale že proto zůstaneme ve spojení se všemi, kteří hráli někdy nějakou úlohu a pokračují v ní jako blahoslavení.

Ze společenství svatých nemůžeme vyloučit Marii. Věříme-li v církev triumfující, víme, že svatí žijí v Kristu v interkomuniu mezi sebou a námi.  Existuje výměna, dělení se, vzájemnost, při čemž každý má na tom podíl v míře svého povolání, svého vyvolení.

Maria, matka Ježíše, nemůže nehrát výjimečnou roli v tomto společenství vykoupených kolem Beránkova trůnu. Zůstává navždy tou, která přijala Slovo boží a zapojila je do lidského rodu. Zůstane tou, která vytvořila pouto, která ve spojení s Duchem žila v plném společenství duše i těla. Písmo svaté mluví o Mariině přítomnosti při Ježíšově vykupitelské smrti. „U Ježíšova kříže stála jeho matka." (J 19,25) Těší mě ta zvláštní zmínka o její přítomnosti, ale nepotřeboval jsem ji k tomu, abych věděl, že smlouva zpečetěná Duchem svatým zahrnovala všechna tajemství jejího Syna, radostné, bolestné i slavné a že Duch svatý zůstává navždy pečetí jejich jednoty. A ta pečeť není Duchem svatým ražena jen zevně, jako pečeť přiložená nakonec na dokument k ověření jeho pravosti. Působení Ducha a působení jemu se podřizující Marie směřují k témuž cíli: dát a ukázat světu Ježíše Krista a tím hlásat slávu Otce.  Duch svatý je „christoforos - kristonosný". Aktualizuje a formuje v nás Krista. Pouze díky Duchu můžeme platně vyslovovat jeho jméno. Díky Duchu se rodíme do nového života a můžeme žít opravdovým křesťanským životem k Otcově slávě.

Maria, pozvaná milostí ke spolupráci s působením Ducha svatého, je rovněž plně upnuta ke svému synu. Odhaluje jeho podstatu v rozkaze - je to její jediný rozkaz, o kterém mluví Písmo svaté. také zde není zapotřebí textu k poznání její duše, která se cele odhaluje ve slovech určených sluhům v Káně: „Udělejte všechno, co vám řekne". (J 2,5)

V tomto odkazu na syna spolupůsobí Mariina historická úloha i její nynější role mystická. Maria nás nemůže nepřivést k Ježíšovi, nese nás k němu jako řeka do moře. Celé zaměření k němu je průzračnost sama. Dává nám jej celým svým vnitřním uchvácením. Jestliže je Kristus Slovo, které se stalo tělem, je povoláním Marie být jeho hlasatelkou, nositelkou Slova: žije jen proto, aby dala Krista světu. Patří Kristu, beze zbytku mu náleží. Celou svou bytostí odkazuje na něj:

„Teď pohleď na tvář zas, jež nejvíc Krista
je podobou, neb jas jen její dosti
tě může připravit, bys viděl Krista"
(Dante Alighieri, Božská komedie XXXII, 85)

Maria nikdy nezakrývá Krista. Naše nerozhodnost, zabraňující nám milovat plně Marii ze strachu, že tím utrpí naše úcta ke Kristu, vyplývá z nepochopení, kým ona je. Zde jsme u podstaty božího tajemství; ona boří naše těsné systémy, bázlivé odměřování, láme naše ohraničení a uniformitu; vstupujeme do světa vzájemného otevření, absolutní nezištnosti, plné lesku porozumění.

Duch, který naplňuje Marii, je a navždy zůstane Duchem Syna. To on „naplňuje Kristem" Marii do hloubi, jakou si neumíme ani představit. Maria je křesťankou v nejhlubším slova smyslu, je štědře „naplněna Kristem". V ní realizuje Duch svatý své arcidílo. Ona je jeho úspěchem a nádherou.

„Žena požehnaná mezi ženami
Jediná chlouba naší zkažené přirozenosti"
(William Wordswort, Ecclesiastical Sonnets)

Její nynější úloha nespočívá v prokazování milostí: jedině Duch svatý je a zůstane tím, kterého posílá Otec i Syn. Její místo je na cestě naší odpovědi.  Maria nám pomáhá přijmout Ducha, žít v poslušnosti vůči němu.

Svým životem, požehnaným již před narozením, nás zve, abychom rostli
v radosti i v důvěře. Koncil řekl o Marii, že „svítí putujícímu Božímu lidu
jako znamení pevné naděje a útěchy."

3. Maria, naše matka v Duchu

V evangeliu svatého Matouše je prvním poselstvím z nebe na zem výzva určená Josefovi, aby přijal Marii: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého." (Mt 1,20)

Mimo konkrétní události oné chvíle jsou tato slova určena všem pokolením křesťanů: přijetí duchovního mateřství Marie je jistým znakem našeho otevření se Duchu svatému. Toto tvrzení se možná zdá podivné, přesto nachází potvrzení v životě mnoha svatých.

Ludvík Maria Grignon de Montfort ve svém Traktátu o pravé zbožnosti k Nejsvětější Panně Marii věnoval vztahu mezi Duchem svatým a Marií stránky, jimž se nikdo později nevyrovnal. Teologické formulace vyžadují jisté opravy - co do formulace myšlenky je světec poplatný své době - ale musíme být vděčni za duchovní zkušenosti, které nám odhalily prameny milosti. Můžeme také mluvit o zkušenosti Boha prožité jeho svatými. Ve svatých je hoden obdivu a úcty Bůh, a jenom Bůh. Světci, kteří souhlasili s přijetím Marie a kteří prožili mystickou zkušenost sjednocení s ní - teology příliš málo prozkoumanou - potvrzují existenci duchovního mateřství Marie, zakoušení v jejich životě.

Taková zkušenost, která je plodem milosti, zakládá spolupráci člověka. K zakoušení stálého společenství s Duchem svatým skrze Marii je třeba zpočátku opakovat akty výrazného oddání se jí, odvolávání se k ní, až do chvíle, kdy náš zrak bude obrácen pouze k Duchu svatému, který v nás formuje Krista.  První chvíle nás nutí myslet na vypětí řidiče - začátečníka, který musí celou pozornost věnovat každému následujícímu pohybu, počínaje otočením klíčku startéru. Všechny pohyby se pomalu zautomatizují, což umožní zároveň pozorovat krajinu, mluvit se spolujezdci a kontrolovat činnost pedálů. Teoreticky se to zdá složité, praxe dovoluje všechno sladit. Skutečné sjednocení s Marií je stejného řádu: dýchat s Marií znamená dýchat Ducha svatého.  Cíl tohoto souladu je stále týž: dát světu Ježíše.

Tato zkušenost má různé stupně, je ale stále všem dosažitelná, je součástí normálního, rozvinutého křesťanského života. Kdybychom chtěli uvádět nějaké zvláštní projevy, dovolující rozeznat přítomnost Ducha svatého v Marii, navrhoval bych tři znaky s upozorněním, že nejsou jediné ani vyčerpávající.  Přijetí duchovního mateřství Marie se jeví jako záruka dobroty, pokory a rovnováhy. Vysvětlím to níže.

Maria, záruka dobroty

Především skrze spojení s Ježíšem není možné přijmout Marii bez uznání plného tajemství vtělení. Maria nás chrání před vším dokétismem, heresí, podle níž měl Ježíš tělo jen zdánlivě. Maria nám nedovolí zaměnit vtělení s teofanií, tzn. chvilkovým, pomíjivým zjevením Boha. Oddaluje nás rovněž od všelijakého deismu, od unitárního Boha filosofů a uvádí nás do tajemství Svaté Trojice. Maria ochraňuje pravou přítomnost Boha mezi lidmi, skutečnost Emanuele, jednorozeného Syna Božího přebývajícího skutečně uprostřed nás.

Maria je také zárukou dobroty v církvi a ve světě. Je ženou a matkou: jako všechny matky intuitivně soucítí s lidmi v celé jejich různorodosti. Má vytříbený cit pro konkrétno, praktický smysl, znalost života. Arabské přísloví říká: „Muž vidí les, žena vidí dřevo a listí". Maria vidí každého jednotlivce jako zvláštní osobu. Zlidšťuje svět techniky a boj o existenci. Kdyby se role žen v politice prosazovala důrazněji, bylo by těžké si představit, že by vznikly tak zbytečné války jako ty, které vidělo naše století. V církvi pomáhá Maria svojí přítomností zmírnit upjatost našich institucí, naší byrokracie, anonymitu struktur, tak tíživou a přesto nevyhnutelnou.  Po Ježíšovi, nejlidštějším z lidí, je Maria nejlidštější ze stvoření. Je matkou lidí, všech lidí, s celou těžkopádností jejich lidství. Scéna v Káně - Maria spěchá pomoci v lidském zármutku: „Nemají už víno" (J 2,3) - nám ukazuje její mateřské srdce. Maria je překážkou všeho pietismu, oddělujícího zbožnost od záležitostí světa nebo pokoušejícího se isolovat ve vznešenosti od světských zábav. Ludvík Maria Grignon de Montfort píše:

„(Maria) je laskavá a starostlivá, není v ní nic tvrdého ani odstrašujícího, nic příliš vznešeného nebo oslnivého. Při pohledu na ni vidíme naši vlastní přirozenost v neposkvrněném stavu." Maria je protikladem falešné vznešenosti, je zárukou pokory.

Maria, záruka pokory

Odvoláváme se často ke kristocentrismu jako protikladu mariánského kultu. Soudíme, že ohrožuje Kristovo prioritní postavení v křesťanském kultu. Tento požadavek je správný, jde-li o Ježíšovo místo v křesťanském životě.

Ale ztrácí smysl, bereme-li Ježíšovi rozměr nerozlučně spojený s jeho realitou.  Ježíš, Syn Otce, je také synem Marie. Také v nebi zůstává jedním i druhým. To stačí, abychom nepovažovali Marii jaksi za „osobu, pouze uvádějící", která nám sice dala Syna, ale později byla opuštěna a nemá podíl na díle spásy, které on přišel naplnit. Takové chápání by znamenalo zapomenout, že Ježíš, v plnosti jistě nezávislý, nechtěl závislost na své matce pouze na dobu, kdy ho nosila pod srdcem, ale také na dobu přípravy na veřejné působení. Jen tento fakt říká více než všechny texty; obsahuje mariánskou teologii. Povzbuzuje nás, abychom vcházeli do božího království výsadní cestou: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde" (Mt 10,15). Maria je zárukou pokory tomu, kdo přijímá závislost na ní, aby lépe přijal Ducha jejího syna.

Maria, záruka rovnováhy a moudrosti

Tajemství vtělení, jádro křesťanství, je tajemstvím rovnováhy a harmonie mezi božím a lidským. Maria je zapojena do této rovnováhy. Vzýváme je v litanii jako Stolici moudrosti. Maria pomáhá uchovávat ve skutečném křesťanství reservu a diskrétnost vzhledem k nadpřirozeným zásahům Páně.  Když slyší andělova slova, vyznamenána milostí nejtěsnější blízkosti Boha, zachovala Maria rovnováhu. Pouze se zeptala namítajíc: „Jak se to stane, když muže nepoznávám?" (L 1,34) Bez jakéhokoliv patosu.

Pokojně odchází pomoci své příbuzné Alžbětě, a když ta ji vítá pozdravem:

.Požehnaná jsi mezi ženami" (L 1,42), Maria sice prorokuje: „Od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení" (tedy i naše), ale s pokorou poukazuje na ponížení služebnice Páně (srov. L 1,48).

Myslím, že v takovém hnutí, jako je charismatická obnova, je zvláště důležité uznání Mariiny role. Vzhledem k tak nezvyklému vylití darů Ducha svatého je nezbytné zachování zdravé rovnováhy a vhodného rozlišování.  Zvláštnost nemůže být nikdy normou života, není možné dopustit, aby zastínila to, co je skutečné. Byly obavy, že důraz položený na obnovu v Duchu svatém zmenší nebo dá úplně zapomenout na Mariinu roli, tím spíše, že tradice letničního hnutí nebyla nikdy Marii nakloněna; v tomto bodě bylo třeba se bát jistého druhu osmózy. Přiznávám, že pro mne bylo radostným překvapením, když na mezinárodním eucharistickém kongresu v South Bend (USA) v roce 1973 reagovalo 25 000 účastníků dlouhotrvajícím potleskem ve stoje na tu část homilie, ve které jsem podtrhl vliv Marie jako tajemství svatosti, ta skutečně katolická reakce spolu s radostnou zbožností přítomných mi dovolila pocítit, že jsme skutečně jedna rodina a že nad naším rodinným krbem bdí matka.

Viděl jsem obraz seslání Ducha svatého v tom, když všichni zůstávali na modlitbách spolu s Marií, matkou Ježíšovou. Povězme ještě jednou: také zde nebylo třeba zvlášť zmiňovat její jméno, abychom věděli, že byla přítomna - viditelně nebo ne - při zrození církve svého Syna. Je to stále totéž tajemství: matka Ježíše, matka církve, vždy vydaná Duchu svatému, Maria - první křesťanka charismatička, jak to velmi dobře vyjádřil otec G. T. Montague, SM: „Zkušenost Marie je jedním z nejcennějších darů Ducha svatého. Ona sama je charismatem Ducha svatého, Ona učí věřit s větší prostotou, rozeznávat Ducha jasněji, poslouchat Slovo Boží pozorněji a aktivněji očekávat příchod Pána."

z polského vydání knihy L.J.Suenense Une nouvelle Pentecote? (Nowe zeslanie Ducha Swietego?) W drodze Poznaň 1988, přeložil Ondřej Bastl