Celý Kristus celé církve

(Závěrečná pasáž ze studie o dějinách christologie, 1931)

Věřme, bratři, že nakolik kdo miluje Kristovu církev, natolik má Ducha.  sv. Augustin

Nejostřejší, smrtelnou ránu liberálně-romantickému obrazu Ježíše nezasadila historická kritika, ale nejnovější škola systematické teologie, tzv. dialektická škola. Nejzuřivější protivníci liberální teologie vzešli z jejího vlastního tábora: K. Barth a R. Bultmann pocházejí z marburské školy (Jüllicher, Heitmüller, Herrmann), F. Gogarten je žákem E. Troeltsche. Svou teologickou dráhu začínali jako liberálové, ale se svými žáky vyhlásili vášnivý boj kořenům liberální ježíšovské romantiky: historismu, psychologismu a kulturnímu optimismu. Do zářivého světa „náboženských prožitků" a „ideálu" vnesli slovo Boží jako absolutně objektivní a transcendentní veličinu.  S prorockým hněvem rozbili ideální obraz historického Ježíše jako modlu udělanou lidskýma rukama. Onen Ježíš Nazaretský, jímž byli tak nadšeni liberálové, byl pro ně jen jednou z mnoha možností a pochybností náboženského prožitku, které leží „na této straně od linie smrti". Plni hněvu se obrátili zády ke všemu subjektivismu moderní teologie a rozhodně se obrátili zpět ke Kristu dogmatu. Ve své nejranější fází vykazují, především K.  Barth ve své dogmatice a E. Brunner ve svém „Prostředníku", významné podněty k nové dogmatické christologii. Všechno je však zatím v tak silném varu, že nikdo nemůže říci, kde tato nová teologie (skrývající ve svém lůně mnoho rozdílného) skončí - zda v úzké a bezduché ortodoxii nebo v rozkladné skepsi či v nějaké nové odvážné alegorii, zahalující do roucha Písma a dogmatu nějaký nový světový názor, ač už ne liberální. Tomu, kdo chce s celou církví vyznávat celého Krista, je však jedno zřejmé: Není to dětsky prostá, pokorná a živá víra v Krista apoštolů a otců, světců a církevních učitelů, co zvěstuje tato nejmodernější teologie, jde naopak o novou mohutnou redukci a selekci celého Krista, tedy novou hairesis, snad dokonce více, colectum haireseon, jak nazval Pius X. modernismus. V jejím radikálním znehodnocení všeho stvořeného spočívá manichejská tendence, v jejím uvolnění vztahu mezi stvořením a vykoupením marcionská tendence; v tom i v onom propadá tato teologie „heretickým" sklonům reformátorů, které jasně ukázal Moehler ve své symbolice. Co však je pro christologii daleko důležitější, je to, že tato teologie nahrává modernímu gnostickému doketismu.  (Pozn.: Doketismus je učení, podle něhož Kristus přišel v těle jen zdánlivě).

Bůh zůstává ve své transcendenci a nedostupnosti, „transcendentno se neprolamuje historicky viditelným", všechno Boží zjevení je současně největší zahalení a učinění nepoznatelným, finitum non est capax infiniti (konečné je neschopno pojmout nekonečné). Stejně jako raně křesťanská gnosis nemůže ani tato teologie se svým radikálním dualismem přijmout v plném a pravém smyslu ono „et incarnatus est". Protože mezi Bohem a člověkem zeje propast, kterou nepřemostilo ani Boží zjevené slovo, proto stojí tato teologie s dokonalým nepochopením před každou kristovskou mystikou; původní křesťanská víra, že církev je „corpus Christi mysticum", je jí podstatně cizí, ale ještě vzdálenější je jí pavlovsko-novozákonní víra ve spojení a theosis vykoupené a posvěcené duše. Proto s tak příkrými důsledky hájí ono učení o iustitia forensis a iustitia extra nos, nad nímž vyslovilo své anathema Tridentinum - v tomto bodě věrné novozákonní víře.

Nadto vane touto teologií přes její prorocky ostrý řez - ledový závan abstraktního a esoterického intelektualismu: ne nadarmo má v názvu predikát rozumu - dialektická -, a k této esoterické dialektice se nezřídka druží .hybris gnostiků", kterou tak úctyhodný průkopník liberální teologie jako Adolf Jüllicher konstatoval už v prvních projevech této nové teologie a která se tak snadno pojí i se svým opakem, antroposofií. Ježíš Kristus dialektické teologie není zázrakem vtělení Božího Syna, nad nímž může křesťan jásat s Janem: „Viděli jsme jeho slávu." Ježíš je spíše skandalon, .nemožné, paradoxie, otázka," abychom užili výrazů dialektika. Tento Kristus je .neznámý Bůh," jak ho nazval Marcion, je věčně vzdálený, strašný, nebezpečný, a nad ním se prostírají hluboké stíny temné skepse. Před tímto Kristem lze klečet v adoraci právě tak málo jako před Hegelovým a Straussovým bohočlověkem, k němu nelze zvolat s Tomášem v důvěře a lásce: „Pán můj a Bůh můj." Proto dialektická teologie znamená svým pojetím christologie krok vpřed i krok vzad, krok vpřed v tom, jak jasně vidí chyby čistě lidského liberálního obrazu Ježíše a nově se obrací ke Kristu dogmatu; krok zpět v tom, že nepřitakává CELÉMU Kristu, ale gnostickomarcionsky ho zužuje a vzdaluje od křesťanské duše. Dialektická teologie otevřela znovu cestu od subjektivismu a relativismu k objektivnímu a absolutnímu, a v tom je její velká zásluha; ovšem to objektivní a absolutní, k němuž nás vede, není ŽIVÝ BŮH, ŽIVÝ Kristus, ŽIVÁ milost, ale neživé abstraktum; není to božská skutečnost, ale stínový útvar lidského intelektualismu. Jeden christologický extrém udělal místo druhému; žádný z nich nepřináší člověku, hladovějícímu po životě a lásce, CELÉHO Krista: perfectus Deus, perfectus homo.  Dějiny christologických herezí od středověku po novou dobu nám tedy skýtají grandiozní divadlo: gigantický zápas O CELÉHO Krista. Jedni vidí v Ježíšovi člověka a popírají nebo oslabují jeho pravé božství, druzí obracejí svůj pohled k BOHU v Kristu a popírají nebo zatemňují jeho pravé lidství. A mezí dvěma odchýleními od pravdy celého Krista šla neodchylně církev, vedená Božím Duchem. Nedala se žádnou lidskou jednostranností a racionalismem odvést od aures, divina mediocritas (zlatého, božího středu), vyrovnávala vždy rovnováhu, harmonii, celost pravdy zjevené Bohem.  Oproti všem fragmentárním christologiím heretiků vyznávala celého Krista, jak jej zvěstuje celé Písmo a jak věří celé pravověrné křesťanstvo všech staletí.  Pouze společenství s touto univerzální, v pravém slova smyslu katolickou církví, pouze přijetí této její normy víry nás může vysvobodit z nekonečného kroužení christologické hereze, v němž jsme hnáni od adoptianismu popírajícího Kristovo božství ke gnosticismu popírajícímu jeho pravé lidství a zase zpět. Když jsem mluvil s Paulem Wernlem, jedním z nejskvělejších a nejzbožnějších zástupců liberální teologie, o jeho poměru k dialektické teologii, řekl mi: „Musíme dospět k syntéze." Tuto syntézu však není třeba teprve hledat, je už dávno uskutečněna v církevním dogmatu - perfectus Deus, perfectus homo, je stále žita a realizována v bohoslužbě církve. Ortodoxní katolická, to jest pravověrná obecná církev má přítomnost tohoto živého, celého Krista ve své katechezi, svátostech, v Kristových následovnících a misionářích. V ní žije a působí stále celý Kristus, Kristus stvoření a vykoupení, Kristus v Duchu a Kristus v těle, Kristus - pán celé církve i jednotlivé duše, a církev sama jím bude jednou učiněna dokonalou nevěstou .bez vrásek a poskvrny". Proto se svěřme této všeobecné církvi, věřme s ní, obětujme se s ní a pronikejme stále hlouběji do jejího mocného svědectví o celém Kristu, aby se on, dokonalý Bůh a dokonalý člověk, stal naším Kristem. Ježíš Kristus včera a dnes a tentýž i navěky (Žid 12, 8).

(Pozn. překl.: Obraz dialektické teologie ve výše uvedeném úryvku odpovídá podle našeho soudu velmi dobře jakési povšechné náladě českého barthiánství.  Katolický pohled na Bartha i pozdějího období, jehož vývoj zřejmě zůstal u nás nepovšimnut, podává H. Urs von Balthasar v monografii K.  Barth)

z němčiny přeložil -jv-