O Červené Karkulce - feministická exegeze

Kolega novozákoník považuje za nutné zdůraznit na konci svého komentáře k Červené Karkulce, že „příběh (o Karkulce) se také zřetelně vyjadřuje k ženské otázce." To je typická úlisnost patriarchy, který chce jít s dobou, ale současně zůstat patriarchou. Feministické teoložky se tím nenechají zmást.  Pohádka o Červené Karkulce není také slovem k ženské otázce, ale je především a vlastně slovem k ženské otázce!

Novozákoníkovi se to jeví tak, že otec zůstává zcela v pozadí. Karkulka pochází z rodiny zcela dominované otcem! Myslivec prý pomáhá k životu. . .  Patriarcha prostě nedokáže přestat blábolit vždy jen o svém „životo"dárném významu! Ve skutečnosti je právě postava myslivce, jak se ještě ukáže, falšující patriarchální redakcí příběhu, který původně končil zcela jinak. A vlk jako ztělesnění zla? Jaké pomluvy si už toto mírumilovné zvíře, ekologicky odstraňující nemocná a pošlá zvířata, muselo nechat líbit! Vlk jako ztělesnění zla - to jsou mužské fantazie, mající jen jeden cíl: Uchovat obraz nepřítele - našeho spolutvora, který upírá člověku-muži výhradní právo disponovat dobrým stvořením! Ne, všechno bylo docela jinak. Pohádka o Červené Karkulce je - v nezfalšovaném historickém jádru jakož i ve své literární podobě - příběhem o ženské emancipaci.

Karkulka tedy pocházela z rodičovského domu dominovaného otcem - jak ani v pozdním středověku, době, z níž pochází historické jádro příběhu, nebylo jinak možné. Již jméno Červená Karkulka je redaktorova patriarchální bagatelizace. Dívka se samozřejmě ukazovala na veřejnosti jen „cudně" zahalená - aby v nikom nevzbudila žádost po otcově .klenotu". Proto také otec nikdy nepouštěl dceru samotnou z domu. Její postavení v rodině odpovídalo mužské hierarchii s pořadím známým z prací Corinny Dahlroth a Rosy Elisabeth Amsel: Muž - syn - dědic - ostatní synové - manželka - dcery - pacholci popř. podruhové - děvečky.

Pro historičky středověku je známou věcí, že po celý středověk se objevovaly ženy, které nehledě na vládnoucí a většinou žen také internalizovanou diskriminaci žen dokázaly s obdivuhodnou intelektuální silou prolomit panující ideologii a panující utlačovatelské struktury. A to nikoli snad příslovečnými „ženskými zbraněmi", tedy svými androcidními svody, na něž se napálení potom rádi vymlouvají, ale původní převahou své intuice a tvořivosti.  Tak tomu bylo i s Karkulkou. Jednoho dne, kdy byl muž právě mimo dům a synové a pacholci to nemohli slyšet - bohudíky byl fraucimór pro muže tabu! -, si matka zavolala svou dceru a prohovořila s ní rafinovaný plán.  Pod pláštíkem skutku milosrdenství měla navštívit babičku a vypracovat s ní jakýsi „plán tří generací" k osvobození žen. Otci řekla, že babička je nemocná a potřebuje z důvodu 4. přikázání pomoc. Proto prý Karkulka musí s výživným bio-chlebem - jak jinak také v předprůmyslovém světě středověku! - a čerstvě lisovaným vínem přinést babičce posilu, neboť si v tuto chvíli nemůže pomoci sama. Námitku, že by přece bylo bezpečnější poslat jednoho ze synů, se matka snažila oslabit ne právě přesvědčivým argumentem, že se jedná o její matku, o Karkulčinu babičku z matčiny strany.  (Zde je nutno uvést: To, co se nepodařilo mužské církevní historiografii, to se zdařilo ženskému bádání: Dokázat, že se jednalo o babičku z matčiny strany). Otce samozřejmě tento argument nepřesvědčil a trval na tom, aby se Karkulka na tuto nebezpečnou - jak soudil - cestu vydala v doprovodu nejsilnějšího bratra. Matka souhlasila - s mrknutím oka na Karkulku, které otec nepostřehl.

Tak se tedy Karkulka a její bratr vydaly na cestu. Na nevyhnutelné cestě lesem potkaly vlka. A zde je nutno vsunout metodickou poznámku: Na tomto místě začíná v literární tradici příběhu redakční zfalšování v zájmu patriarchátu.  Nejpozději zde. Přirozeně totiž bylo ve hře již předtím. Až dosud však redaktor vystačil pouhým vypouštěním důležitých (výše vylíčených) detailů. Od tohoto místa musel zasahovat přímým falšováním a popisovat příběh v rozporu s pravdou. Teprve v nedávné době se podařilo ženskému historickému bádání, především jeho protagonistce Líze Göss-Frau, použitím metod literární kritiky, jak jsou běžné v biblické exegezi, rekonstruovat původní podobu příběhu a odhalit redakční zpracování jako to, co je: totiž zfalšování. Po všech zkušenostech s mužskou vědou není divu, že se to podařilo tak pozdě. A přesto je to skvělý příklad, jak mohou být patriarchové nakonec poraženi vlastními zbraněmi.

Karkulka a její bratr tedy potkaly vlka. Pro Karkulku na tom nebylo nic hrozného. Jako žena si dokázala vzdor ženám nepřátelskému společenskému kontextu uchovat svou vnitřní harmonii se svými spolutvory. Naopak ani vlk neměl za lubem nic zlého - chtěl si prostě s Karkulkou popovídat.  Jinak reagoval bratr. Jako typický muž byl nejprve zachvácen panikou, pak se probudila jeho agresivita. Sebral se země první klacek, který našel, a zaútočil na vlka. Zvíře, bezbrannější, než se obvykle soudí, se dalo na útěk, chudší o jednu naději v komunikaci mezi tvory.  Ovšem, právě s touto reakcí Karkulka počítala - a tak přesně pochopila matčino mrkání. Využila krátké nepřítomnosti bratra, který honil vlka, aby se ho zbavila a pokračovala v cestě sama. Nejprve ještě natrhala řadu léčivých bylin - a tak využila tajné vědomosti moudrých žen, které jí sdělila její matka a které díky stupiditě mužů nikdy nepronikly za dveře fraucimóru.  Pak pokračovala ve své cestě a ve zdraví došla až k babičce. Vlk již u ní byl také - ležel mírumilovně vedle babiččina křesla, nakrmen zbytky jejího oběda. Karkulka předala babičce dárky a probrala s ní „plán tří generací".  Podle něho měly být patriarchální struktury společnosti (a církve) ve vhodnou dobu za podpory žen všech tří generací nejprve znejistěny (feministickou teologickou prací na základní úrovni), pak podraženy proniknutím žen do domény mužských povolání podle (předfeministického!) hesla o „pochodu institucemi", a nakonec svrženy znovuzřízením matriarchátu. Ženy a dcery snad ještě dokázali muži držet zkrátka. Spojené síle tří generací však nedokážou odolat. Vlk této debatě o strategii pozorně naslouchal a myslel si své při vzpomínce na konflikt s Karkulčiným bratrem. Nakonec se slavila slavnostní hostina, jíž se zcela samozřejmě účastnil i vlk.  A jak tomu bylo s myslivcem, který údajně zachránil Karkulku a babičku z břicha vlka? Inu, je tu historické jádro, ovšem redaktorem k nepoznání deformované. Krátce poté, co se Karkulka vydala na cestu, se totiž podařilo i matce opustit v nestřeženém okamžiku dům. Právě když Karkulka a babička ukončily svou konferenci, dorazila matka k nim a byla bouřlivě uvítána. Samozřejmě ji ani nenapadlo vrátit se domů. Chtěla s matkou a dcerou čekat na svou hodinu.

Otec však celé dny marně hledal svou ženu. Na nejsamozřejmější myšlenku, že by mohla být u babičky, nepřišel. Jeho představy byly naopak typicky mužské: Soudil, že se manželka buď vydala cestou cizoložství, nebo vstoupila do kláštera. Když ji prostě nenašel, zemřel žalem. On - nikoli obě ženy - byl tragickou postavou tohoto příběhu. Ačkoli ho stihl zasloužený osud, nelze přece zadržet hnutí soucitu: Pročpak se nepodařilo dospět k novému společenství mužů a žen?! Ale ne! Redaktor pomáhá mužskému potomstvu z úzkých: Muž hledá - a stává se spasitelem žen!

Ve skutečnosti však Karkulka, její matka a její babička ještě stále žijí v dnešních ženách. Žijí „Boha" ve svých zdravých vztazích - k čemuž všechno nutné řekly Dorothea Söllinger, Carter Heywoman a Elisabeth Schüssling-Firenza. A až ta hodina přijde - a už je zde -, pak vystoupí ze skrytu a budou světu zvěstovat starou a novou radostnou zvěst o Božské Bytosti biblicko-křesťanské tradice, která se zjevila ženám.