075 - červenec-srpen 1997

Královny a prorokyně

Jan Spousta

Středověku bylo vše jasné: otázku, zda má žena duši, zodpověděla církev kladně, řadu jiných otázek ohledně krásného pohlaví záporně. Dnes se časy mění, katoličky frustrované nedosažitelností svátostného kněžství si na protest do kostela oblékají fialovou štolu, zatímco jejich sestry v mnoha jiných církvích již dlouhá léta předsedají eucharistii. Není ostatně divu, v životě takzvaně všedním se přes všechny tradice ženy utěšeně prosazují, leckde už dokonce své mužské protějšky předstihly. Například reálná hlava většiny českých domácností již léta pravděpodobně sedí na ženském krku.  Otázka ženy v církvi se zvláště na katolické straně bohužel vyostřila do sporu o připuštění žen k církevním „službám" a „úřadům". Obě strany chápou, že kandidáty pastýřské služby vybírá Duch svatý, jak sám chce, každá z nich však má o tomto výběru (asi od téhož Ducha) přesnější informace, které se bohužel vzájemně rozcházejí. Navíc je v této souvislosti zvláštní, že se lidé obou pohlaví o tuto údajně mimořádně obtížnou, nedostatkovou a potřebnou službu tolik přetahují - že by tu někomu šlo ještě o cosi jiného než o možnost „sloužit až do krajnosti"?

Doufám, že se nakonec podaří i v katolické a pravoslavné církvi problém vyřešit bez emocí a mocichtivosti, a ženy, které budou skutečně povolány, budou i přijímány v zemích, jejichž kultura tuto roli ženy akceptuje.  Protože žena jistě nemá méně lidství nebo horší přístup k Bohu než muž.  A zkostnatělí patriarchové se s agresivními feministkami sice pěkně doplňují ku prospěchu bulvárních plátků, nikomu jinému však mnoho užitku nepřinášejí, nejméně ze všech církvi, které prý tak rádi/rády slouží.  Ale proč ženy v církvi vnímat jen jako „adeptky" kněžství? Mimo kněžského působení (nikoli nutně „svátostného": žena jako spolu-kněžka církve v rodině přece má zásadní význam pro život víry a její předávání) však ženy mají i další úkoly a možnosti, jak využít svých darů v Kristově duchu.  Kromě své specifické něhy a vcítění, velikých darů, které jim rádi přiznávají i nejkonzervativnější evangelikálové a „katolikálové", kromě daru plodit život a rozdávat ho všem kolem sebe mohou přijmout i služby silné, aktivní a hrdinské. Od dob reformace se hovoří o třech velkých „úřadech" Ježíše Krista, jež od něho přijímáme i my věřící. Mimo úřadu kněžského se vyzdvihuje ještě úřad prorocký a královský, tj. učitelský a pastýřský. Samozřejmě i ty v katolictví „spravuje" hierarchie, fakticky však jsou v plné míře přístupné každému, kdo je povolán Bohem a přijat lidmi: Nebyla by právě katolická církev mnohem chudší bez žen jako Matka Tereza, Edita Steinová, Terezie z Avily, Jana z Arcu, Hildegarda z Bingen?

Je možné, že tradiční forma kněžské role s jejími barevnými štolami a barokními chrámy již u nás patří minulosti, že je odumírajícím pozůstatkem dávno skončené epochy. Bude-li však existovat Kristova víra, bude toužit po kristovských službách. I po službě prorokyň a královen.