All Are Welcome! - Všichni jsou vítáni!

Bohoslužebný život v katolické církvi USA jako oslava rozmanitosti

Vydáme-li se na bohoslužbu v některé katolické farnosti v USA, nezřídka nás blízko kostelních vrat pozdraví cedule s nápisem: „All Are Welcome!“ – „Všichni jsou vítáni!“ Tento příslib je většinou zdůrazněn dalšími gesty bohoslužebné pohostinnosti: ve dveřích, přirozeně dokořán otevřených, stojí kněz nebo některý člen farnosti a každého příchozího srdečně zdraví; po mši jsou shromáždění pozvání na společnou kávu ve farním domě; mše začíná přivítáním, adresovaným především těm, kdo jsou zde poprvé anebo přišli na návštěvu z jiných náboženských společenství.

All Are Welcome! Tato gesta a rity (říká se jim Rites of Welcome nebo také Ministries of Hospitality) jsou umocněna architektonicky: prostory před vlastním bohoslužebným sálem zvou k prodlení. K liturgickým zahajovacím ritům patří v mnoha obcích pozdrav, vyměněný se sousedy v kostelní lavici, s nimiž budeme společně slavit bohoslužbu, a přirozeně píseň, často zpívaná na úplném začátku, vyjadřující tuto živou pohostinnost. Refrén to zdůrazňuje hned třikrát: „All are welcome, all are welcome, all are welcome in this place!“

Většina katolíků jsou potomci přistěhovalců

Taková otevřenost a pohostinnost bohoslužby jistě není náhodná v církvi, která je již dlouho multietnická a multikulturní. Rozmanitost je dána už jen počtem katolíků ve Spojených státech: je jich 70 milionů, tedy téměř čtvrtina veškerého obyvatelstva. Kromě toho americká katolická církev roste, dnes už především díky přistěhovalcům (a jejich nadprůměrné míře porodnosti).

I většina amerických katolíků jsou potomci někdejších přistěhovalců; počet domorodých, tedy „indiánských“ katolíků, koncentrovaných v několika málo diecézích, činí pouhých 3,5 %. Zatímco v 19. století byla tvář amerického katolicismu ovlivňována především vlnami přistěhovalců z Evropy, imigrace ve 20. století přinesla rozmanitost globální a hybridní. V největší diecézi USA (Los Angeles, Kalifornie) se týden co týden slaví eucharistii ve 40 různých jazycích. Sedmdesát procent tamních katolíků nejsou Angloameričané, nýbrž ti, jimž americký statistický úřad říká hispánci – tedy ti, kdo mají historicko-kulturní svazky se Španělskem (někdejší koloniální mocností), jako např. Mexičané nebo Chilané.

Zmínka o americkém statistickém úřadě ukazuje, že jazykové rozmanitosti i rozmanitosti praxe lze porozumět pouze v rámci širšího společenského kontextu. Tím je zároveň řečeno, že zde nejde jen o praxi americké církve – třebaže její postoj většinou vychází z teologického základu, je totiž napodobením ježíšovské otevřenosti vůči všem, zvláště vůči cizincům a lidem na okraji společnosti. Ale bohoslužebné rity živé pohostinnosti v USA (návštěvníci z jiných zemí o nich někdy mluví, jako by byly sympatickou speciální ekleziální kvalitou americké církve) jsou součástí širší kultury otevřenosti a pohostinnosti, se kterou se setkáte např. ve většině restaurací a obchodů.

Na druhé straně je ve Spojených státech značně rozšířeno „church shopping“ – prohlížení, testování kostelů, při němž lidé celé týdny a měsíce navštěvují různé církevní obce, aby zjistili, která jim bude nejlépe vyhovovat. Kromě pohostinnosti hledají pohodlné parkování, dobrou péči o děti či programy pro mládež. Bohoslužby, které se výslovně označují jako „multikulturní“, mají menší ohlas, v neposlední řadě jistě i proto, že v USA se neustále zmiňuje a pěstuje etnická příslušnost. (Nezapomenu, jak jsem byla překvapena, když jsem měla v nějakém americkém dotazníku poprvé vyplnit rubriku „rasa“; po telefonu jsem se dozvěděla, že jsem „caucasian“, tj. kavkazoidní neboli europoidní – čili „bílá“).

Pozitivní na tomto hlubokém vědomí etnické příslušnosti je mimo jiné i to, že přispělo k odklonu od modelu asimilace, k zavádění podpůrných opatření ve prospěch početně slabých menšin (např. na univerzitách) a ke skutečně usilovnému „tréninku a managementu rozmanitosti“ (diversity training, diversity management).

Akceptování kulturní rozmanitosti

Vzhledem k tomu, jak široce je uznáván kulturní význam etnického původu a etnické rozmanitosti, nepřekvapí, že také Biskupská konference USA jmenuje mezi svými prioritami „akceptování kulturní rozmanitosti“. Rozmanitost, kterou má přitom „Commitee in Cultural Diversity in the Church“ na mysli, zcela odpovídá oficiálním americkým kategoriím „rasa“ a „etnikum“. Biskupská konference vychází z toho, že takto definovaná rozmanitost má své místo i v bohoslužebném životě, a na svých webových stránkách vyjmenovává v abecedním pořadí čtyři etnické skupiny: Afroameričané – Asijci a tichomořští ostrované – obyvatelé původem z Latinské Ameriky nebo Pyrenejského poloostrova – rodilí Američané. Podívejme se blíže na bohoslužebný život těchto katolíků.

• Ve Spojených státech označuje 780 tisíc katolíků samy sebe za indigenní, rodilé Američany, tedy za obyvatele „indiánského“ původu. Od roku 2012 mají po dlouhém čekání v kalendáři konečně vlastní světici (Kateri Tekakwitha, „Lilie Mohawků“, 1656–1680). Čtyři indigenní jazyky byly oficiálně uznány jako liturgické: Navajo, Choctaw, Pima-Papago a Lakota. Je ovšem jen málo indigenních katolických kněží; většina obcí, z nichž některé existují již 400 let, má v čele kněze jiného původu.

Ozývají se hlasy varující před blízkým koncem katolictví v rezervacích a mezi rodilými Američany.V souvislosti s bohoslužebných životem se již nějakou dobu uvažuje o otázce tradičních obřadů. Vyskytly se pokusy integrovat do liturgie, resp. naplnit křesťanským obsahem indigenní očistné nebo léčicí rituály (jako rituální potní lázeň), kadidlo (šalvěj, cedrové dřevo), tance k uctění předků, sluneční tanec, bubnování, rituální používání bylin či dýmky. V diecézi Rapid City ve státě South Dakota, kde je čtvrtina katolíků „indiánského“ původu, se pracuje na integraci slavení eucharistie a pohřebních rituálů do kultury kmenové skupiny Lakotů.

• Zcela jiné byly historické okolnosti vzniku afroamerických obcí – otroctví a rasová diskriminace. Ve Spojených státech je přibližně 800 „černých“ obcí, především na východním pobřeží a v jižních státech. Ráz bohoslužeb daný nejen římskokatolickou tradicí, nýbrž i afroamerickými prvky se v jednotlivých obcích liší. Pro přibližně tři miliony afroamerických katolíků jsou zvláště důležité jejich vlastní bohoslužebné hudební formy (spirituály, „gospels“); ty byly shrnuty do speciálního zpěvníku afroamerických písní, používaného od roku 1987.

Dalšími charakteristickými prvky afroamerických obcí jsou kázání ve formě dialogu, při němž obec provází kazatele hlasitým povzbuzováním, souhlasem a opakováním, dále improvizovaná modlitba a osobní svědectví, tělesný pohyb (tleskání, pohupování v rytmu hudby) a jásavá barevnost jak liturgických rouch, tak slavnostního oblečení věřících.

• Migrace tzv. latinohispánců má opět jiné pozadí. Jejich počet v posledních letech prudce stoupl. Mezitím představují téměř 17 % veškerého obyvatelstva a stali se tak nejpočetnější menšinou v USA. Hispánci jsou převážně katolíci; v některých diecézích na americkém Jihozápadě tvoří většinu věřících. Jejich bohoslužebný život se od praxe v angloamerických obcích liší, a to nejen jazykem a společenských chováním. Velkou roli hraje lidová zbožnost, přičemž v různých národnostních skupinách (Mexičané, Kubánci, Portorikánci atd.) dosud žijí naprosto odlišné tradice. Od osmdesátých let je španělština v USA jedním z oficiálních liturgických jazyků, existuje Institut pro španělskou liturgii, byl vydán španělský lekcionář, misál i bohoslužebné zpěvníky.

Svátek P. Marie Guadalupské 12. prosince se především v mexickém lidovém katolicismu slaví jako nepřekonatelná událost: začíná nočními bohoslužbami v přeplněných kostelích a končí zcela zpustošenými květinářskými krámky bez jediné růže. Stal se mezitím pro celou církev Spojených států zasvěceným svátkem. Vědomě se pěstují se i jiné lidové náboženské tradice, např. quinceanera (vstup dívek do dospělosti v den 15. narozenin), kterou lidový katolicismus považuje za „osmou svátost“ a také ji odpovídajícím způsobem slaví. Tato slavnost se v USA tak rozšířila, že už se testuje dvojjazyčný bohoslužebný formulář, který by ji měl začlenit do eucharistické slavnosti.

Také Las Posadas (hledání noclehu pro Sv. rodinu, 16.–24. 12.), velká procesí na Květnou neděli, Zelený čtvrtek a Velký pátek nebo Día de los Muertos (Den mrtvých, 2. 11.) jsou v angloamerických obcích neznámé, zatímco pro hispánské věřící tvoří jádro jejich náboženské identity. To vede zvláště v etnicky smíšených obcích stále znovu k dohadování o bohoslužbách, ke kompromisům a hybridním formám liturgie. Také bohoslužby ve špangličtině – tedy jazykové směsi španělštiny a angličtiny – nejsou výjimkou.

• Zbývá poslední skupina Asijců a tichomořských ostrovanů, kteří sice podle oficiálních církevních webových stránek tvoří jen 4 % katolických věřících, ale mezi kandidáty kněžství jsou zastoupeni mnohem silněji. (Podíl Asijců a tichomořských ostrovanů mezi loni vysvěcenými kněžími činil 9 %). Tato skutečnost může vést k pozoruhodným diskrepancím. V jedné z texaských diecézí pocházela např. před několika lety většina novokněží z Vietnamu, zatímco věřící byli převážně hispánci.

V USA se slaví liturgie ve 30 různých „asijských“ jazycích. Ošidnost této kategorizace je zjevná, uvážíme-li, koho biskupská konference počítá k Asijcům a tichomořským ostrovanům: nejen Číňany, Filipínce, Indy, Vietnamce, Korejce a Japonce, ale i příslušníky katolických východních církví (v USA oficiálně vedených jako „Asijci“), např. katolíky syrsko-malabarského a syrsko-malankarického ritu.

Jistě nemůžeme jednoduše předpokládat, že spolužití všech těchto kultur je vždy vyvážené a jejich situace srovnatelná, přestože Biskupská konference USA nazývá americkou katolickou církev „odbornicí na rozmanitost“. Ale platí to v jedné oblasti (i když tam je to z nouze ctnost): u kněžského dorostu prudce klesl počet kandidátů z řad Angloameričanů, zato přibývá kněží z Afriky nebo i z Polska, kteří slouží v angloamerických obcích. Dost často pak na sebe narážejí bohoslužebné kultury, jejichž „katolicita“ je naprosto odlišná.

Diskriminace?

Kromě toho se bohoslužebná rozmanitost ve Spojených státech netýká jen etnických rozdílů. Pro zasvěcence znamená např. heslo „All Are Welcome“ vyvedené v duhových barvách, že „LGBT“, tj. lesby, gayové, bisexuálové a transsexuálové, jsou v obci vítáni, že nejsou diskriminováni.

A nejen zasvěcenci jasně vidí v církvi skupinu, která má zkušenost s diskriminací: ženy. Aktuální diskuse na téma diversity se americké ženy živě zúčastňují (protože byly v dějinách často opomíjeny); také církev je často opomíjela, i když právě ony už dávno tvoří na úrovni obcí většinu věřících a při bohoslužbách se silně angažují. Mladé ženy se však stále více od církve (i katolické) odvracejí, a to ještě častěji než jejich mužští vrstevníci.

Nový anglický překlad misálů, který – v rozporu se společenským trendem – znovu kanonizuje tradičnější a androcentrické formulace, v tomto směru nijak nepomáhá. Lépe řečeno: pomáhá málokomu – jen několika stoupencům tzv. reformy, tedy reformy liturgie. I oni patří k rozmanitosti katolicismu v USA, kde podle výzkumu CARA (Center for Applied research in the Apostolate) dává předkoncilní „tridentské“ liturgii přednost více žen než mužů. Zejména na internetu vyvíjejí konservativní katoličky horlivou činnost. Lze tam objednat dokonce černé hedvábné mantily, aby bylo možno slavit předkoncilní bohoslužby v příslušném oblečení.

Ukazují zkušenosti z USA cestu?

O bohoslužebné pestrosti a rozmanitosti amerického katolicismu by se toho dalo říct ještě mnoho (např. o ekumenických či mezináboženských slavnostech). Právě ve světě, který je stále více globalizovaný, multikulturní, multietnický a hybridní, se však přímo vnucuje myšlenka, že americká církev by mohla ukazovat cestu do budoucnosti.

Mně se zdá, že americká cesta tam může vést jen oklikami (ty je třeba jasně pojmenovat), neboť zkušenosti z USA nelze jednoduše přenést do jiného kontextu. Právě zmíněná rozmanitost se totiž netýká jen církevního či bohoslužebného života. Skutečnost, že americké obce jsou etnicky pestřejší než třeba obce evropské, souvisí především s mnoha migračními vlnami, a nikoli s církevní otevřeností jako takovou. Ta je daleko spíše výsledkem než příčinou bohoslužebné rozmanitosti. Kromě toho se pozitivní přístup k diverzitě – tedy akceptování a konstruktivní využívání společenské rozmanitosti, dané etnickým původem, pohlavím, sexuální orientací, věkem atd. – stal již dávno pevnou součástí společenského, kulturního, hospodářského i politického života v USA. Tuto skutečnost nelze podceňovat.

Problémy?

Ve společenském prostředí, kde každý trochu větší podnik musí dávat najevo, jak úspěšně prosazuje diversity a diversity management (např. když představuje svůj pracovní tým), vyvolávají obrázky z Vatikánu ukazující skupinu mužů kolem oltáře okamžitě otázky. V americkém kontextu je totiž etnický původ („rasa“, „etnikum“) hluboce pociťován jako zdroj identity; také se na něj neustále někdo ptá. Přitom ovšem se whiteness (bělošství) a white privilege (výhoda bělošství) jako část etnického spektra trvale opomíjejí (každý o sobě raději řekne, že je italský, německý či irský Američan). Takže ani Výbor pro kulturní rozmanitost v církvi nemá k whiteness naprosto co říct, natož k white privilege. Obě kategorie prostě jako by nebyly.

Tady se ukazují dva problémy. Především je tu otázka, do jaké míry by měla církev kulturně specifické kategorie a aktuální diskusi na téma rasa a etnicita jednoduše přebírat, místo aby je podrobila kritice z ekleziální perspektivy. Biskupská konference USA svou harmonizující koncepcí rozmanitosti přebírá a upevňuje kategorie, které by měly být teologicky velmi problematické.

Druhá otázka je na jiné úrovni a bere tvrzení „All Are Welcome!“ nejprve zcela vážně. Hned se ovšem musíme ptát, kdo patří k těm „všem“, kteří jsou zde tak srdečně vítáni. Koho se pozvání týká (už jen volbou jazyka!), a koho ne? Např. v duhových barvách vyvedené „All Are Welcome!“ sotva osloví nějakého latinohispánce, který je ve Spojených státech bez papírů („ilegálně“) a neumí anglicky.

Může se zde přesto světová církev poučit? Řekla bych, že ano. Zkušenosti amerického katolicismu předně ukazují, že církev v každé zemi se musí vyrovnat se svou vlastní rozmanitosti (která jí byla dána a před kterou stojí jako před úkolem) – a nikoli s rozmanitostí jiného prostředí a kontextu. Tím je import amerického přístupu k diversity předem vyloučen. Zadruhé musí být specifický přístup každé církve k rozmanitosti kritický – musí vycházet z kulturního obrazu dané rozmanitosti v konkrétním kontextu. Kontext totiž do určité míry předem rozhoduje o tom, s čím bude církev konfrontována, a s čím ne. Tak např. v USA rozhodně není náhoda, že v bohoslužebných obcích – stejně jako ve společenském životě vůbec – jsou lidé postižení, staří a slabí často neviditelní, tj. nejsou tam.

Právě v takových věcech může být srovnávání mezi církvemi životně důležité. Loni např. položila na jednom z mých seminářů evropská studentka svým americkým spolužákům otázku, proč je na amerických bohoslužbách tak málo starých a postižených lidí a kde se schovávají? V takových bodech má jistě výměna názorů mezi církvemi různých zemí a společné poznávání různých přístupů k rozmanitosti velký význam.

Z teologického hlediska by člověk jistě rád věřil, že radostné „All Are Welcome!“ u kostelních dveří je výstižný překlad věty „Tady slavíme bohoslužbu jakožto katolická církev“.

Z Herder Korrespondenz, April 2013, přeložila Helena Medková