Liturgie malé obce - 3. část

Praxe liturgie smíření v naší malé obci

Smiřovat se, učit se společně mířit stejným směrem, směřovat k míru patří k základnímu poslání křesťanské obce a je i důležitým poselstvím křesťanských obcí navenek. Ukazovat světu, že to lze, že na každého marnotratného syna/dceru1 čeká otevřená náruč Hospodinova, a podle tohoto vzoru se učit si navzájem tyto náruče v pravdě též otvírat. Být Božím obrazem.

V naší malé obci je praxe slavení svátosti smíření2 realizovaná tak, že se několikrát do roka scházíme ke společnému slavení této liturgie, kdy vyznání hříchů probíhá ve společenství. Právě důvěra a přátelskost mezi členy obce umožňuje volbu této formy slavnosti. V létě pak celý jeden den věnujeme individuálním smíření, kdy se vzájemně ve dvojičkách smiřujeme. Německý evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer k této bratrské/sesterské zpovědi píše:

„V bratru, jemuž své hříchy vyznám a od něhož se mi dostává odpuštění, setkávám se již s celou církví. V obecenství skrze bratra je mi totiž darováno zároveň obecenství celé církve, neboť zde nejedná nikdo ve svém vlastním pověření nebo zmocnění, nýbrž v pověření Ježíše Krista, které platí celé církvi i když je realizováno jedincem.“3

Den je ukončen večerní společnou liturgií smíření. 

Liturgii předsedá jáhen a využíváme liturgické knihy „Obřady pokání“ (Ordo paenitentialis)4, ze které volíme upravenou formu „liturgie svátostného smíření pro větší počet kajícníků se společným vyznáním a rozhřešením (generální absolucí)“.5 Liturgie začíná vhodným kajícím zpěvem. Jako v jakékoliv jiné svátostné liturgii nesmí chybět Boží slovo, po kterém následuje krátká promluva nad zazněným textem. Na chvíli ticha dále již postupně navazují jednotlivá vyznání shromážděných. Struktura „vyznání“ zahrnuje vděčnost za Hospodinovo konání v životě jednotlivce, vyznání vin, projevení lítosti, připomenutí předchozího znamení obrácení a zhodnocení úspěšnosti/neúspěšnosti „realizace“, a navržení nového znamení, jehož konečnou podobu určuje přítomný ordinovaný služebník. Na vyznání jednotlivce reaguje obec sester a bratrů slovem povzbuzení, podporou a ujištěním o smíření s církví i s Bohem, impulzy pro změnu smýšlení, nasměrování pro vidění záležitosti z jiného úhlu. Až po vyznání všech penitentů vkládají ordinovaní služebníci postupně své ruce na hlavy shromážděné obce (na každého kajícníka samozřejmě jen jednou), pronášejí formuli rozhřešení a zvěstují tak Boží odpuštění. Poté se celá obec společně pomodlí modlitbu „Otče náš“, po které následuje díkůčinění, závěrečná modlitba a chvalozpěv.

Tato forma liturgie je z povahy věci neveřejná. Nově příchozí se může zůčastnit pouze s předchozím souhlasem všech členů smiřující se skupiny.

Liturgické zpěvy a moje zkušenost s kantorstvím v malé obci

Liturgická hudba má několik funkcí:6

• Vyjádření toho, co žijeme. Vyjádření víry obsažené v textech a pocitů, které tyto vyvolávají. (tj. komunikační funkce)

• Posílení pocitu sounáležitosti shromážděných – jednohlas jako znamení jednomyslnosti srdcí.

• Radost a slavnostní ráz zprostředkovaný písní či instrumentální skladbou, korespondující s atmosférou liturgie.

• Podpora charakteru průvodu.

• Vytvořit atmosféru napomáhající soustředění při meditaci.

• Usnadnit zapamatování textů, atd.

Konstituce Sacrosanctum concilium o liturgické hudbě říká, že „tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie" (SC 112). Hudba tak není vnímána za pouhé zkrášlení liturgie, nemá pouze estetickou hodnotu, ale je sama liturgií.7

V naší obci je ministerium kantorství svěřeno (a s radostí přijato) dvěma členům. Jedním z nich jsem já.

Služba kantora

Kultivovat společenství zpěvem jednoduchým a přesto půvabným pomáhá podle tradic křesťanských i nekřesťanských církví snahám sdílet se s bližními i s Bohem. Posláním kantora (lat. zpěváka) je tak především podporovat zpěv lidu, zanotovat zvolání (např. Alelujový zpěv, Kyrie, apod.), zpívat responsoriální žalm, obecně zajišťovat bohatý zpěv obce a s tím související výběr zpěvů. Měl by být vzdělán nejen v oblasti hudby, ale i liturgie. Zdeněk Demel k historickému pozadí slova kantor píše: „Užívání názvu kantor je pro tuto službu doloženo od 4. stol. Předtím se užíval název psalmista, protože původně jeho posláním bylo přednášet responsoriální žalm po čtení. Slovo kantor sloužilo nejprve jen jako označení pro člena schóly. V katedrálách a klášteřích (zde též cantatrices) byl úřad kantora svěřován výlučně klerikům. Ve středověku se užívalo toto rozlišení: praecentor (cantormaior čili první kantor), dále succentor jako jeho zástupce a pomocník, a nakonec concentores čili ostatní zpěváci. Pozdější nástup vícehlasého zpěvu pak umožnil i uplatnění laiků.“8

Na základě vyjádření v konstituci SC (čl. 29) bylo opět přisouzeno pevné místo kantorství mezi liturgickými službami a znovuobnovilo tak praxi prvních staletí církve, kdy byla služba liturgického zpěváka považována za řádnou liturgickou službu. Svědectví o tom nalezneme v dokumentu Statuta Ecclesiae Antiqua z let 476-485, v němž se dochovala promluva, již pronáší kněz k žalmistovi během udělování ministeria: „Vide ut quod ore cantas, corde credas, et quod corde credis, operibus probes." („Konej tak, aby to, co zpíváš ústy, věřil jsi srdcem, a to, co věříš srdcem, abys činy uskutečnil.")9

„Obtíže“ kantora

Vybrat zpěvy a přitom se snažit splnit základní požadavek liturgické reformy, tj. umožnit činnou účast celé shromážděné obce, bývá někdy tvrdým oříškem. Nejsme obec plná „Pavarottiů“ a též hudební cítění je velmi rozmanité. Okem hudebního profesionála tak může být někdy obtížné nad některými hudebními nešvary shromáždění mávnout rukou, na druhé straně, a ta u mě silně převažuje, je krásné slyšet tu pluralitu hlasů, forem zpěvu, barev hlasu a rozsahu, se kterými mám dar pracovat a snažit se tak motivovat i ty nejzarputilejší nepěvce, že i hlas mimo danou tóninu není špatným hlasem, že nás učí tolerance, a navíc je-li zpíváno srdcem, bude rád nejen kantor, ale hlavně Hospodin, který je takto oslavován.

Je velkou radostí a obohacením celého shromáždění, nesleduje-li kantor pouze vhodnost výběru zpěvů dle liturgických a teologických norem, ale podaří-li se mu zároveň trefit do vkusu a umu obce. Během velikonoční vigilie vždy s radostí čekám na závěr perikopy z druhé knihy Mojžíšovi o vyvedení Izraelitů z Egypta (Ex 14,10-31; 15,10-21) na závěrečný verš: „Tu prorokyně Mirjam, sestra Áronova, vzala do ruky tamburínu a všechny ženy vyšly za ní s tamburínami a s tanci. Mirjam s nimi zpívala…“ Tu krásně vylíčenou radost zachráněných a právě odpověď lidu na Hospodinovo spásný čin zpěvem a tanci, to je věc, která mě vždy již během prvních minut velké liturgie naplní obrovskou radostí a vždy i připomene, jak je velkým nezdarem, že právě zpěvy během liturgie jsou tak opomíjeným prvkem během slavení v římských liturgiích. S tím souvisí i někdy výrazová trestuhodnost některých zpěvů. V naší obci se jedná např. o alelujový zpěv, který je dost často zaměnitelný s umíráčkem. Beru tak za velký úkol kantora, motivovat svým příkladem ostatní k zamyšlení nad stylem svého projevu během zpěvů a pomoci jim ke změně. Vést je k tomu, aby uvěřili, že jejich zpěv je podstatný.

Výběr zpěvů a role žalmů

Při výběru proprií se v naší obci snažíme, aby ve zpěvech zazněly texty hodící se k dané slavnosti. Vybíráme hlavně ze žalmů různých autorů (důvod viz dále v textu), příp. ze zpěvů Taizé, mj. používáme Biblický zpěvník10 Institutu ekumenických studií. Z nabízených kancionálů si vybíráme jen některé písně, a to ještě jen z „červeného“ zpěvníku Mešní zpěvy vydaného Českou liturgickou komisí v roce 1989.11 V naší zemi je ještě rozšířen Kancionál – společný zpěvník českých a moravských diecézí12. Obsahuje převážně mešní písně, které kdysi hrály významnou roli při liturgii. Byly spojovacím článkem mezi věřícími a liturgií, která byla pro ně v nesrozumitelné latině, a texty zpěvů tak v sobě odrážely jednotlivé dění během liturgie. Byly tak vodítkem liturgie pro věřící.13 Toto „dublování slov“ je dnes již překonané a je v rozporu s hudební praxí prvních křesťanů.

Křesťanská liturgie vzešla z židovské14 a tak i záměr zpěvů prvních obcí byl v souladu s praxí Izraelitů. Židovský zpěv měl (a má) charakter chvály a díků za Hospodinovy záchranné činy lidem. To se odráželo obzvláště ve zpěvu žalmů, které vždy zaujímaly podstatné místo v liturgii jakožto chvála a oslava Božích skutků, ale i coby vyjádření úzkosti, strachu a nářku v naději a odevzdanosti Boží vůli. Pavel píše do obce v Efezu a do Kolos, aby dávaly zaznít „žalmům, hymnům, písním" a aby z celého srdce zpívaly a chválily Pána (Ef 5,19; Kol 3,16). Na jiných místech Nového Zákona pak nalezneme četné christologické hymny, či zpěvy k chvále Boží (např. J 1,1-18; Ef 1,4-14, Kol 1,15-20). Historické prameny potvrzují, že běžnou součástí bohoslužby v prvotních křesťanských obcích tak byly vedle spontánních inspirovaných zpěvů jednotlivých charismatiků i ustálené liturgické skladby.15 Instrumentální hudba v tomto období nebyla běžnou součástí liturgie, neboť instrumentální doprovod působil jako připomínka praxe pohanských kultů. Během vývoje se zpěv stále více přesouval na celou obec.

Universum Laus

V šedesátých letech minulého století vzniklo sdružení liturgistů a hudebníků s názvem Universum Laus16, které následně vydalo dva dokumenty zabývající se liturgickou hudbou a vyrůstající z reforem 2.VK. První dokument nese název „O hudbě při bohoslužbě" (UL I., 1980), druhý „Hudba v křesťanských liturgiích" (UL II., květen 2002). Jako ve všem, co se během liturgie děje společným konáním různých jednotlivců, je hlavním cílem, aby „všichni byli jedno“. Ani realizace hudby během liturgie není výjimkou. V II. dokumentu se dočteme, že „Píseň společenství v křesťanské liturgii vyžaduje tělo každého jednotlivce, odevzdané a propojené se všemi ostatními, aby mohlo býti vytvořeno tělo jediné. ..." (UL II. 2.12). Zmiňuji zde tuto myšlenku se záměrem zdůraznit, že zpěvy během liturgie nejsou místem „pro vyplnění času“, pojítkem mezi jednotlivými „hlavními“ a důležitějšími částmi, bloky liturgie.17

II. dokument líčí, že „akt zpěvu vtahuje do hry celého člověka" (UL II. 2.2). Mráčková to komentuje: „Budeme-li chápat hudbu a zpěv při liturgii jako hru (neboť čím jiným by hudba, zpěv a „hraní" na jakýkoliv instrument měly být), neubráníme se tomu, abychom překročili hranice individuální a přibrali do ní i další „spoluhráče". Je však zřejmé, že tato „liturgická hra" nepředpokládá žádné soupeření. Spíše se blíží hře divadelní, v níž by ale všichni zúčastnění měli účinkovat na pódiu a zároveň být sobě navzájem diváky a posluchači. Právě zpěv poskytuje výjimečnou příležitost, aby se něco takového mohlo uskutečnit.“18

Dokument zajímavým způsobem předkládá čtenáři, jak je důležité správně naslouchat během liturgie právě i v hudbě. „Naslouchání je prvotním způsobem sdílení... Právě naslouchání nás vede k odpovědi skrze modlitbu, píseň a konání tak, abychom mohli být společně účastni Kristovu mystériu.." (UL II. 1.5) Většinou jsem zvyklí naslouchat během liturgie mluvenému slovu (čtení z Písma, předsednické modlitby, homilie, apod.), které se tak následně stává východiskem pro naše vlastní vyjádření např. během přímluv, díků, apod.. Troufám si říci, že této náklonnosti se liturgickým zpěvům moc nedostává. Důvodem může být nekvalita textů, pro někoho obtížnost skladby, apod. Je tak velkou výzvou pro křesťanské hudebníky zaměřit se na tuto problematiku. S texty si lámat hlavu nemusíme – Písmo nám „servíruje“ mnoho nádherných.

Je paradoxem, že vyjádření této formy oslavy Hospodina společným, upřímným ze srdce tryskajícím zpěvem, jsem zažila snad nejsilněji při jedné májové pobožnosti na Chodsku. Slavilo se v malé vesnické kapličce, zúčastněné byly pouze ženy seniorského věku oblečené do všedních místních krojů. Nejprve se ženy modlily slovem (jak je zvykem, jedna žena vedla modlitbu růžence a ostatní se přidávaly). Jejich výraz ve tváři nebyl nijak „zabarven“. Na závěr pobožnosti se zpívala mariánská píseň. Tu i ty ženy, které během pobožnosti „meditovaly po vzoru sv. Josefa“, se napřímily a celé to společenství ze sebe vydalo nádhernou modlitbu díků a chval na Bohorodičku. Zpívaly snad trojhlasně (krásně se vzájemně naslouchaly) a v nejednom oku byl vidět vnitřní pohnutek a radost z možnosti právě tímto způsobem projevit svoji vděčnost. Pro tyto ženy byla tato forma modlitby vlastní.

Zpěv je nyní tak zanedbávaným prvkem liturgie možná tím, že obecně zpěv se mezi lidmi tolik již „nenosí“. Dříve zpěv doprovázel řadu prací, které lidé vykonávali, i řadu vzájemných setkání (na poli, v domácnosti, při oslavách, zábavách, apod.). Dnes je tento projev spíše okrajovou záležitostí. (Pominu-li mediálně uctívané soutěže typu Superstar apod.)

Formy zpěvu

V katolických kruzích též bývá diskuze nad zvolenou formou zpěvu. Časté jsou lamentace nad jazzovou „mší“, rockovou „mší“, a řada lidí si vůbec nedokáže představit např. metalovou „mši“. Má-li být hudba společným vyjádřením shromáždění a jsem-li absolutním odpůrcem metalu, je-li mi tento hudební žánr cizí, nebudu se tedy této liturgie účastnit. Je tedy dobré, je-li výběr zpěvů slavené liturgie zohledněn dle slavících – kulturní prostředí, věk, aj. Dobrá volba může výrazně napomoci sdílení víry v modlitbě. Chybou však je, není-li společenství do hudby vtáhnuto vůbec, a jsme-li tak účastni dvou „akcí“ v jeden čas a na jednom místě – liturgie a koncertu, který můžeme jen poslouchat.

Rozdílnost forem a způsobů zpěvu není na škodu. V raných dobách křesťanství se církve v jednotlivých částech světa lišily organizací, věroučnými důrazy i liturgií, ale to jim nezabraňovalo ve vzájemném uznání, neb vždy spatřovaly sounáležitost v eucharistickém slavení, jež jim bylo společné.

Kapitolu ukončím citátem z druhého dokumentu Universum Laus, Hudba v křesťanských liturgiích (3.5): „Upokojit, sjednotit, osvobodit, přivítat a obrátit: to slavení s doprovodem hlasů a nástrojů znamená. Pokud je zpěv v křesťanské liturgii takový, může se hudební úřad v církvi zdát impozantním. Skladatelé, kantoři, animátoři a instrumentalisté nemohou než se oddat službě křesťanské liturgii tím, že dovolí společenství stát se předmětem slavení skrze utvoření jednoho těla a naslouchání výzvám Ducha okolo nich."

Reflexe zkušenosti s malou obcí

Řada kritiků dnešní podoby církve zastává názor, že má-li mít církev budoucnost, musí stávající systém farností projít velkou proměnou s důrazem na obecné kněžství věřících. Někteří i tvrdí, že systém farností „je u svého konce“. Já v tomto nejsem tak radikální a myslím si, že dosavadní model velkých farností jen tak nezanikne. Vidím, že existují farnosti, které jsou syceny malými živými společenstvími (modlitební skupiny, skupiny vyvěrající z  katolické charismatické obnovy, apod.), a kterým osud církve není lhostejný. Navíc mají často i silnou podporu ve svém knězi, do jehož farnosti patří, a který nemá monarchistickou potřebu držet pevně otěže církve. Možná řada těchto lidí skrytě ve svém srdci touží po žití své víry v malé obci. Možná něco takového hledají, ale protože v České republice není tato forma církve moc rozšířená a známá, neměli tak štěstí ještě na ni narazit. Autoři popisující situace malých společenství napříč všemi kontinenty se shodují, že ve světě za masovostí vzniku malých obcí stál a stojí spontánní vanutí Ducha svatého. Můžeme tak na něj spoléhat.

Je „malá obec“ pro každého? Odpověď podává např. Martin Šály, který ve svém článku „Tři cesty českých katolíků“19 nastínil formy víry, které se aktuálně nabízejí českým katolíkům.

Poprvé jsem ochutnala prvky komuniální církve při liturgických slavení na Institutu ekumenických studií a poté se s touto tradicí blíže setkala v obci Společná cesta, která vznikla rozdělením pražské obce ES. Ta si cestu do podzemí během komunistických dob sama nevybrala, ale díky ní objevila novou kvalitu. Tu se nyní pokoušíme rozvíjet, hledat dál a pro mě, tak jak já rozumím církvi, je to dobrý směr. Souzním se slovy biskupa podzemní církve Fridolína Zahradníka: „Nikdy nesmíte pronásledování přivolávat. Ale Bůh v době pronásledování dává dary. Jakmile pronásledování ustane, nebudete je házet přes palubu.“20 Věřím, že by byla velká škoda tyto dary vyhodit.

Největším přínosem malé obce je pro mě zakoušet víru, žít ji a poznávat uprostřed společenství, kde postupně získávám důvěru v ostatní a mohu tak s nimi sdílet svůj životní osud. Mám-li ukázat na obtíže komuniální formy církve, řekla bych, že největší je pro mě vytvářet vzájemné přátelství, osobní lásku (filia, φιλια) mezi těmi, které jsem si sama nevybrala. Přesto toto „negativum“ může být kladem, neb je pro mě velkou výzvou naučit se postupně umění sjednotit s druhými i přes naše různosti. Wess říká, že „dosahovat svornosti navzdory krizím znamená zakoušet Boha“21.

Primární překážkou „pohodové účasti“ v obci byla neschopnost společně se modlit. Pamatuji se na dřívější plachost, stydlivost, nejistotu při jakémkoliv „náboženském projevu“ jak během modlitby, tak během liturgií. Postupem času však došlo k osobnímu přivlastňování si způsobu takové modlitby.

Beru jako velký dar, že jsem tehdy při svém hledání podoby své dospělé víry měla možnost tuto formu církve zažít a nasměrovat se tak. Jako jakákoliv jiná zkušenost je i vylíčení bytí v malé obci druhým pouze pomocí slov velmi obtížné. Bez osobního zažití této formy církve se druhým dá těžko sdělit, o co v jádru „kráčí“.

To, že s podobou malé obce a s formami liturgií v ní nejsme nikdy hotovi, hezky komentoval Miloslav Máša22: „Obec křesťanů mi připadá jako horník – musí se prokopávat k těm pokladům a vydolovávat si je, a nikdy s tím není u konce.“23

1L 15,11-32

2Pozn. Odpuštění i smíření lze dosáhnout i mimo svátostný rámec. Jiné biblické formy pokání: slyšení božího slova, modlitba, skutky lásky, odříkání, vyznávání hříchů, almužna, apoštolská práce.

3Bonhoeffer, Život v obecenství, s. 77.

4Vydaný v roce 1973, první české vydání vyšlo v roce 1982.

5Navazujeme na nalezenou praxi smíření pražské obce ES.

6Upraveno dle Mráčková B. Slavení jedním srdcem, jedním hlasem. Getsemany 212, leden 2010. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/2648

7Více SC kapitola 6, čl. 112 – 121.

8Demel Z., Liturgické služby laiků v dějinách. Getsemany 152, léto 2004. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/879

9In Mráčková B., Slavení jedním srdcem, jedním hlasem. (dokončení z minulého čísla) Getsemany 213, únor 2010. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/2659

10Biblický zpěvník – Pro Institut ekumenických studií vydala Síť s.r.o. v Praze v r. 2010. K vydání připravili Pavel Hradilek a Daniela Knorrová.

11Zpěvník byl vydán ve Vatikáně pro potřebu římskokatolické církve v Československu. Zásluhu na vydání mají František Šmíd, který vytvořil obsáhlou sbírku písní, Václav Plocek, který posuzoval a upravoval hudbu, Václav Konzal, který provedl výběr písní, a Jan Matějka, který vybíral jednotlivé sloky.

12Vlastním vydání z roku 1990, ZVON, české katolické nakladatelství, Praha.

13Pavel Hradilek hodnotí obsahovou úroveň zpěvů: „Např. v písni č. 829 „Ejhle oltář Hospodinův září“ jsou výrazy jako „slovo zázračné kněz vyslovil" nebo „jenž se v způsob chleba, vína skryl", které hraničí s herezí. Taková píseň namísto toho, aby k podstatě liturgie přibližovala, od ní odvádí.“ In Hradilek P., Dát přednost zpěvu nebo recitaci?, Getsemany 053, červenec – srpen 1995. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/1876

14Více viz např. Di Sante, Židovská modlitba – K počátkům křesťanské liturgie.

15Mráčková, Slavení jedním srdcem, jedním hlasem.

16Více o počátcích sdružení např. Mráčková, Slavení jedním srdcem, jedním hlasem.

17Srov. slova přisuzovaná sv. Augustinovi: „Kdo zpívá, dvakrát se modlí.“

18Mráčková, Slavení jedním srdcem, jedním hlasem.

19Šály M., Tři cesty českých katolíků, Magazín ChristNet.cz, ISSN 1213-0877, Dostupné z: http://christnet.cz/clanky/4970/tri_cesty_ceskych_katoliku.url (citace k 27.5.2013)

20O´Halloran, Církev jinak, s. 226.

21Wess, Všichni jste bratři.

22Pražský diecézní kněz, člen „pražské překladatelské skupiny“ (spolu s Václavem Konzalem a Bonaventurou Boušem), 1928 – 1986.

23Balík, Hanuš, Hradilek, Rechlík, Letnice dvacátého století. Druhý vatikánský koncil a české země, s. 179