Liturgie malé obce - 2. část

Fundament liturgie po 2. Vatikánu

Původní antický pojem leiturgia/liturgie1 znamenal konání, které je prospěšné všemu lidu. Aby i dnes byla liturgie všem shromážděným prospěšná, je potřeba, aby jí všechen lid rozuměl, aby byla pro všechny, aby byla živou, život dávající.

Hlavním smyslem liturgických reforem po 2. VK bylo znovuobjevení původní římské liturgie a odstranění pozdějších nánosů, ke kterým během času došlo, především působením liturgických vlivů franckých2. Ty zatemňovaly starokřesťanské římské chápání liturgie. Velký důraz je kladen na společné slavení liturgie a aktívní účastí celého shromáždění. Obec věřících se před koncilem liturgie jen „účastnila“3 – naslouchala a většinou ničemu nerozuměla (liturgickým jazykem byla latina).4 Význam shromážděné obce byl ztracen. Lidé se během bohoslužby zaměstnávali soukromými modlitbami, společnou modlitbou růžence, v lepším případě zpěvem písní, aj. (rozvoj privátních forem zbožnosti) Jandejsek dodává, že „při bohoslužbě už nešlo o celebraci víry shromáždění, ale o celebraci pro shromáždění“5. Eucharistie již nebyla vnímána jako společné díkůčinění, ale byl kladen extrémní důraz na obětní povahu mše (kněz = obětník)6 a na individualizaci eucharistie, kdy společné slavení nahradila soukromá zbožnost.

Liturgie malé obce a moje zkušenost s ní

Jsem členkou římskokatolické malé obce Společná cesta7. To, o co se snažíme, je uplatňovat principy a závěry posledního koncilu a uvádět tak komuniální eklesiologii v praxi. Je to snaha o bytí církve tady a teď v duchu koncilu s vědomím, že nebude-li při díle Hospodin, bude naše konání plané. Aby obec byla obcí, kde lidé navzájem nesou své životy, je dobré se společně scházet k modlitbě nad Božím slovem, která je spojená i se vzájemným sdílením vlastních příběhů zúčastněných a je tak již přípravou na eucharistii.

Týdenní modlitba

Touha vytvářet církev nás vede k společnému scházení, abychom se navzájem více poznávali, sdíleli své životy a společně se modlili nad Božím slovem. Vzájemné přátelství je předpokladem společného slavení. K modlitbě se tak scházíme v určitý čas jedenkrát týdně. Večer je koncipován tak, že nejprve se postupně každý z nás sdílí, co od minulého setkání prožil a za co by chtěl v následující modlitbě děkovat a za co chce prosit. Poté pokračujeme čtením jednoho textu z Písma a krátkým zamyšlením nad tím, co zaznělo, které si připravuje moderátor modlitby. (Výběr textu není pevně stanoven. Bývá zvykem, že si moderátor vybírá buď ze čtení předchozí, či následné neděle, nebo si vybere některé ze čtení, které připadá na daný den.) Poté je modlitba koncipována do tří bloků – chvály, díky a prosby, ukončená modlitbou Páně. Následuje agapé. Setkání je otevřené všem zájemcům.

Eucharistická liturgie

Eucharistie je vrcholem každého liturgického slavení. Je to díkůvzdání „za“ a současně slavení jednoty. Je to vrchol církevního komunia, komunia s Bohem a mezi slavícími navzájem, střed života církve. Eucharistie je obrazem jednoty různých společenství. Vypůjčím si opět slova Hanse Jorissena, který toto komentuje: „Církev jako společenství těch, kdo komunikují ve slově a Těle Kristově, a tak se stávají jedním jakožto tělo tělesného slova.“8 Tj. církev je dle Jorissena lidem Božím jako tělo Kristovo. Při svých úvahách cituje 1K 10,16b-17: „A což není chléb, který lámeme, společenstvím (koinonia, communio) těla Kristova? Protože je jeden chléb, jsme jedno tělo, ač jsme mnozí, neboť všichni jsme toho jednoho chleba účastni.“ A slovy Josepha Ratzingera tuto perlu ještě leští tak, že „církev je lidem božím, který žije z těla Kristova a v eucharistické slavnosti se tělem Kristovým stává"9. Jinými slovy je eucharistie eulogické anamneticko-epikletické dění, kdy Bůh říká dobrá slova nám a my říkáme dobrá slova jemu.

Každá svátost se děje v církvi, která je reprezentovaná konkrétní obcí. Slavení svátostí patří k jednomu ze základních smyslů existence obce. Netýkají se jen toho, kdo je přijímá a toho, kdo jimi slouží, ale celé obce. Soukromé individuální slavení (např. smíření ve zpovědnici, křest mimo slavení celé místní církve, svátost nemocných jen ve dvou) zatemňuje smysl svátosti a může evokovat, že se jedná o magické úkony.

Místem slavení eucharistie je společenství. O'Halloran se ve své knize sdílí: „Přece však až příliš často pociťuji, …, že shromáždění je utvářeno srostlicí jednotlivců, kteří to všechno dobře míní, nicméně i tak zůstávají samostatnými individui.“10 Křesťanská obec a liturgie tak patří neoddělitelně k sobě. Pavel Hradilek píše: „Bez obce by liturgie přestala být společným dialogem s Hospodinem a vzájemným sdílením víry a stávala by se pásmem slova a hudby, někdy doplněným několika nepříliš srozumitelnými kouzelnickými triky. Bez liturgie by obec přestala být viditelným Kristovým tělem, znamením, že se spása v tomto světě děje, a zůstala by zájmovým sdružením, které např. na rozdíl od zahrádkářů nemá jasný předmět činnosti.“11

Mezi hlavní znaky (nejen) eucharistické liturgie malé obce bych jmenovala tyto – všichni zúčastnění jsou zapojeni dle svých charismat a služeb (tzv. participatio actuosa fidelium = činná účast věřících), s vědomím všech slaví celá obec, ne jen předsedající, před nedělí probíhá příprava liturgie (např. v užších v týmech, apod.). Na tyto jednotlivé body se dále podívám blíže, ale budu se věnovat i jiným skutečnostem (např. forma přijímání, liturgický prostor, pár poznámek zazní i k bloku slova).

Služby v liturgii

Rozdělení služeb v liturgii má nejen význam praktický, ale i teologicko-ekleziologický. Ukazuje na skutečnost, že církev je tělo složené z mnoha údů, v němž každé má své nezastupitelné místo a úkol. Služby jsou rozděleny na základě charismat shromážděných v obci. Slovy konstituce SC připomenu ještě jednou uplatňovaný princip subsidiarity – „každý účastník liturgického dění koná v rámci své funkce solum et totum – tj. pouze to, co mu přísluší, ale zároveň všechno, co mu z povahy věci a liturgických předpisů náleží“ (čl. 28). Kunetka trefně přizvukuje, že princip subsidiarity nedovoluje liturgickou „abstinenci" („já nic nechci konat") a zakazuje však také liturgickou „přebujelost" na úkor druhého („já to vykonám všechno sám")12.

Sám rozděluje služebné role do tří skupin – služba celého shromáždění, služba předsedajícího a služby zvláštních služebníků.

Služba předsedajícího

Dle typu liturgie náleží biskupovi, knězi, jáhnovi13, příp. i pověřenému laikovi.14 Předsedající je ten, který řídí liturgii, neznamená to však, že vše provádí. Výhradně mu patří služba pronášení orací a eulogických modliteb, které však nepronáší sám za sebe, ale jménem celého shromáždění (proto gesto rozpjatých rukou). Charismatem předsedajícího by mělo být i koordinování činnosti ostatních služebníků k jednotě a harmonii celého shromáždění.

Ministeria

Nositelé ministérií (služeb) nekonají svoji službu jen za sebe, ale za celý shromážděný lid. Minimálně od středověku byla rozšířena představa, že tito služebníci jen zaskakují za kněze (a samozřejmě jen muži).15 Konstituce SC se proti tomuto porozumění však vymezuje a v článku 29 mluví o „verum ministerium liturgicum“ (tj. skutečné liturgické službě). Službě, která nezastupuje předsedajícího, není jen na služebníka delegována, „zapůjčena“, ale jedná se o službu, která je autenticky vykonávána na základě křestního kněžství. Na základě výše řečeného by tak mělo být samozřejmostí, že tyto služby jsou udělovány po 2.Vatikánu mužům i ženám.

Po objevení charizmat pro tyto služby u jednotlivých členů obce a po souhlasu služebníků s udělením ministeria, jsou ministeria ustanovena liturgickým obřadem. Ministeria jsou tak chápána jako viditelné znamení charizmat, kterými jednotlivě Duch svatý vybavil členy obce ve prospěch jejich církevního společenství a často i mimo ně. Služebníci tak mají sloužit obci při jejím úsilí o potěšující i povznášející liturgii, martyrii, diakonii a koinonii. Služba ministeria se tak děje celý život, nejen při liturgickém slavení.

V naší obci jsou využívána tato liturgická ministeria:

Lektor slouží Božími slovu, aby žilo v obci i mimo ni, vede tým na přípravu liturgie (viz dále), je pověřen přednášením textů Písma (kromě evangelia), nebo vybírá čtenáře. 16

Akolyta je ustanoven k péči o liturgické nádoby, chléb a víno, podává eucharistii dětem, donáší eucharistii nemocným. 17

Kantor – více viz dále v textu

Služba celého shromáždění

Služba celého shromáždění plyne z křestního kněžství. Shrnula bych ji slovy „aktivní bytí při slavení a vědomé zúčastnění se“. Zahrnuje naslouchání četbě Písma, podíl na přímluvách, pronášení jiných modliteb (Vyznání víry, Otče náš,), zapojení do dialogů mezi předsedajícím a společenstvím, aklamace, zpěv anafor žalmů, procesionálních zpěvů (tj. vstupní zpěv, zpěv k evangeliu, zpěv k přinášení darů, zpěv k přijímání, závěrečný zpěv), zpěv nebo recitace ordinária, ale i posvátné mlčení, aj.

Liturgické týmy

Naše pražská část obce má dva liturgické týmy, které se v přípravě liturgií střídají. Eucharistii slavíme dvakrát měsíčně, takže vždy jednou v měsíci se náš tým k přípravě liturgie nadcházející neděle. Během setkání společně čteme biblické texty dané neděle/slavnosti, meditujeme nad nimi a rozdělujeme si služby, které každý člen týmu během liturgie bude mít. Tým je moderován lektorem, u kterého bylo nalezeno toto charisma a jenž tuto službu pro obec přijal za svou. Většinou je teologicky vzdělán, aby nápady přítomných doplňoval informacemi získanými ze studia komentářů, příp. porovnáváním různých českých překladů novozákonních knih s jejich zněním v původní řečtině. Práce v týmu je však kolegiální.

Rozbor biblických textů provádíme postupem prof. Josefa Smolíka18, který doporučuje při přípravě homilie, a tím i dalších částí liturgie, následující postup:19

1. modlitba

2. přečtení biblického textu

3. formulace bezprostředních nápadů

4. porovnání překladů

5. sledovat varianty textu

6. sledovat kontext

7. sledovat paralely

8. projít konkordancie

9. přečíst komentáře

10. formulovat kazatelské nápady

Účelem tohoto rozboru je mj. nalézt téma liturgie postavené právě na biblických textech. Tým je takovou předchutí následného slavení, její předehrou. Rozcházíme se z něj nejen s přečtenými texty v hlavách, které nás pak doprovází až do neděle na každém kroku, ale odcházíme i s úkoly, které je potřeba obstarat, zařídit, aby nedělní liturgie mohla bez problémů probíhat. Mezi sebe si rozdělujeme tyto služby:

• Příprava homilie

• Příprava přímluv

• Příprava liturgie pro děti

• Příprava úvodu k liturgii

• Příprava úvodů ke čtením

• Zajištění a příprava lektorů

• Příprava díků

• Výběr zpěvů (ordinária, propria, žalm)

• Výběr, úprava či sestavení předsednických modliteb

• Příprava chleba, vína, nádob, výzdoby

• Podávání eucharistických způsob dětem a služba při podávání ostatním

Pro praktický přehled jednotlivých služeb a poznačení těch členů, které mají danou záležitost na starosti, máme vytvořenou tabulku.20 Tato tabulka i se zápisky z týmu je zasílána e-mailem i ostatním členům obce, aby se mohli též na společné slavení připravit.

Specifika slavení malé obce

Ve členění částí „běžné“ nedělní liturgie není v naší obci rozdílu od „mainstreamu“. Liturgie je rozdělena do úvodního bloku, bloku slova, eucharistického bloku a závěru. Po liturgii však následuje agapé – společný oběd a odpolední program.

Liturgický prostor

Na liturgii se nescházíme v sakrálních prostorech, ale v „domácích církvích“ po vzoru křesťanů prvních staletí. (viz domus ecclesiae, tj. dům shromážděné církve)21 Důvodem rozhodně není protest vůči sakrálním stavbám a většinové praxi. Tato preference je dána historickým zvykem, neb Společná cesta je jednou z částí bývalé Pražské obce, která se za totalitního režimu ke slavení mohla scházet jen v ilegalitě, mimo veřejné prostory. Dalším praktickým důvodem je to, že všichni zúčastnění na liturgii sedí během celé bohoslužby kolem jednoho stolu. (Stojíme pouze při modlitbě Páně a ve stoje čtou lektoři Písmo.) Též pro přípravu následného společného oběda a odpoledního programu (beseda s hostem, sdílení, promítání, apod.) je výhodné toto „bytové“ uskupení.

Přijímání společně a současně

V naší obci přijímáme vždy pod obojí způsobou a tak, že všichni eucharistický chléb přijímáme současně. Realizujeme to tak, že předsedající osloví jménem bratra/sestru, který/á sedí po jeho pravé či levé ruce, a podá mu/jí patenu s chlebem (používáme kvašený) a slovy „Tělo Kristovo“, na které oslovený/á odpovídá aktivně „Amen“. Vezme si chléb a podá patenu s chlebem se současným oslovením dalšímu a tak to jde dokola. Nakonec patena s chlebem doputuje opět k předsedajícímu a následně všichni přijímáme současně. Poté se směrem na druhou stranu podává kalich s vínem (analogicky se slovy „Krev Kristova“).

Šárka Grauová ve svém článku ukazuje na problém „samo-přijímání“ římskokatolických a husitských kněží, kteří si během eucharistie udělují přijímáni zcela běžně sami sobě.22 Odkazuje na práci Roberta F. Tafta, který probádal staré latinské, byzantské, koptské a syrské prameny a došel k závěru, že po celý středověk na Východě ani na Západě nebyla eucharistie chápána jako něco, co by si mohl někdo sám brát, ale byla dávána a přijímána. Důvod vidí v tom, a cituje Tafta, „že takové přijímání stylem „beru si“ je „spíše něco, co konám já, než něco, co je konáno pro mě".23 Dávání a přijímání eucharistie je slovy Tafta „současně službou a sdílením a jako taková je vysluhována tomu, kdo ji přijímá, prostřednictvím někoho druhého".24

Symbolika jednoho chleba (ne samostatných a oddělených hostií), který se během slavení láme, je obrazem jedné církve. Jednota obce je založena a vyrůstá z účasti na jednom chlebu, na chlebu Pánova těla. (Viz 1K 10,17)

Blok slova

Lekcionář

V naší obci pro výběr čtení používáme „tzv. Ekumenický lekcionář25, hojně využívaný na severoamerickém kontinentě a v dalších anglicky mluvících zemích. Vychází z římskokatolického lekcionáře a asi z 80 % se s ním kryje. Obsahuje řadu drobných úprav, kterými jsou napraveny nedostatky, jež byly odhaleny dlouhodobým používáním římského lekcionáře. Jediná podstatnější odchylka se týká starozákonních čtení v době po Letnicích, kdy jsou voleny perikopy semikontinuálně, a nikoli pouze jako předobrazy k evangeliím, jak je tomu v římském lekcionáři.“26

Český studijní překlad Bible

Z mnoha překladů Písma jsme si zvolili pro čtení během liturgií Český studijní překlad Bible.27 Důvodem je jeho nejpřesnější shoda s originálním textem. Během přípravy, při porovnávání různých překladů, používáme veškeré dostupné překlady – ekumenický, Kralickou Bibli, Bibli: Překlad 21. století, apod.

Úvody ke čtením

Smyslem úvodů ke čtením je v krátkosti vyzdvihnout hlavní myšlenku čtení, nebo dát text do širšího kontextu (historického, návaznost na okolní čtení v Písmu, apod.), nebo vysvětlit např. cizí/netypické slovo v textu, upozornit na zvláštnost textu, která by neměla naslouchajícím uniknout, apod.

Homilie

Další běžnou praxí je u nás skutečnost, že homilie není pronášena pouze ordinovanými služebníky, ale že tato část liturgie je svěřována i jiným členům obce s vědomím, že všichni pokřtění křtem přijali roli kněze, proroka a krále. Ordinovaným služebníkům jsou samozřejmě určeny předsednické modlitby.

Přímluvy

Druhou „nejvýznamnější“ službou během liturgie po přednesení homilie je příprava přímluv. Je historicky pozoruhodné, že během římské basilikální liturgie, v období 4. až 6. století, se přímluvy, modlitba věřících, z liturgie vytratily. Důvodem oproti domácímu prostředí titulů může být již větší počet lidí, kteří se ve stacionárních basilikách scházeli ke slavení a kteří se vzájemně blíže neznali. Intimita těchto modliteb shromážděných přátel tak vymizela. Na Západě přímluvy obnovila až reforma Pavla VI. Po 2. VK.28

V naší obci patří přímluvy do úst všem shromážděným (pokřtěným). Ustálila se u nás struktura formy přímluv tří oblastí. Prosíme za svět (např. aktuální problémy a hrozby světa, přírodní a politické katastrofy, za místa bojů, válek a násilí, apod.), za církev (za pronásledované křesťany, za jednotu, za ekumenismus, apod.) a za bližní kolem nás (např. nemocné, v nesnázích, opuštěné, apod.).

Díkůčinění

Na závěr eucharistického bloku, před předsednickou modlitbou po přijímání, společně děkujeme Hospodinu za jeho dary, setkání, skutečnosti. Tato modlitba též patří do úst všech pokřtěných.

Liturgie smíření

„Vyznání hříchů před bratrem na jedné straně, chrání před sebeklamem, na druhé straně slouží i jistotě Božího odpuštění.“29 „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ (Jk 5,16)

Hřích je svobodné a vědomé „ne“ vůči Hospodinu, zradou Bohem darovaného povolání, zradou v následování Krista. Jan Konzal dodává, že „hřích je onemocnění mých vztahů, mého nazírání, nevěrností vlastním základním rozhodnutím.“30 Svátost smíření je setkáním s Bohem na naší životní pouti. Nejde o „očistnou sprchu“, ale o poznání naší slabosti a zároveň přijetí Boží milosti. Bouše dodává: „Neboť odpuštění neznamená, že můj hřích je zničen; co se stalo, nelze napravit. Odpuštění znamená, že jsem přijat a že je mi dána možnost přesto, že jsem ublížil a že jsem hříšník.“31 (viz „Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.“ 2K 12,9) Hřích a Boží milosrdenství jsou „dvě strany jedné mince“. Smíření je předpokladem ke slavení eucharistie32, ovšem ne ve smyslu častého přijímání těla a krve Páně (tzv. „zpověď ze zbožnosti“)!

Sociální rozměr hříchu a historický odklon od tohoto porozumění

Hřích má i sociální rozměr a narušuje tak naše veškeré vztahy. Děje se i v církvi, kterou Ježíš Kristus povolal ke svatosti, a tak každý hřích kteréhokoli člena církve ji zatěžuje a ubírá na věrohodnosti. Proto církev zároveň Ježíš učinil i znamením a nástrojem smíření. Cituji z Janova evangelia: „Po těchto slovech na ně (Ježíš) dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“ (J 20,22-23) V síle Ducha svatého tak církvi propůjčil moc odpouštět hříchy.

V rané církvi byla základní modlitbou ke smíření modlitba Páně, ve které se modlíme: „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili našim dlužníkům.“ Anglikánský liturg David R. Holeton poznamenává, že tehdy byla „eucharistická slavnost sama o sobě prvotním prostředkem, kterým se společenství pokřtěných smiřovalo, jak jeden s druhým, tak i všichni s Bohem. Nedělní eucharistie se chápala jako týdenní obnova naší křestní smlouvy s Bohem.“33 Dalšími „akty“ smíření tehdy bylo pozdravení pokoje a eucharistie.

Historický vývoj praxe pokání je dále dynamický a postupem doby ztrácel svůj veřejně sociální zřetel.34 Dějiny slavení svátosti pokání se dají jednoduše shrnout do dvou základních typů a to kanonického pokání a ušní („privátní“) zpovědi.35

V biblických textech nalezneme k tomuto tématu: „Skutečně je slyšet o smilstvu mezi vámi, a to o takovém smilstvu, jaké není ani mezi pohany, že totiž někdo má ženu svého otce. A vy jste nadutí, místo abyste raději byli zarmouceni a odstranili ze svého středu toho, kdo se dopustil tohoto činu.“ (1K 5,1-2) Jednalo se tak o první exkomunikace na určitou dobu, která měla přimět hříšníka k obrácení. K odpuštění všedních pochybení platily jako dostačující modlitba, půst, almužna a jiné dobré skutky. Tzv. těžké hříchy (především odpad od víry, vražda, cizoložství) byly záhy podrobeny veřejnému pokání, které v zásadě spočívalo v následujících krocích: neveřejné vyznání před biskupem, přijetí do stavu kajícníků s uložením povinností kajícníka, vyloučení ze slavení eucharistie. Doba pokání mohla trvat roky, v řadě případů až do smrti. Ke znovupřijetí do obce, usmíření (reconciliatio), došlo vzkládáním rukou biskupa.

Jeden z raných textů o veřejném pokání, Tertuliánovo O hříchu, zní (9,3n):

„Člověk konající pokání se pokořuje před Bohem a volí takový vnější životní styl, který v něm probouzí boží milosrdenství: nosí šat kajícníka a sype si hlavu popelem, často se postí, jí pouze neochucená jídla, aby jej to přivádělo k modlitbě, klečí na určeném místě před presbytery a obcí a prosí všechny o odpuštění.“36

Učení apoštolů (Didascalia Apostolorum), syrský text z druhé poloviny třetího století, zachycuje: „Biskupovi přísluší posoudit, zda penitent bude exkomunikován a bude konat pokání. Po ukončení doby pokání biskup na něj vloží ruce a obnoví eucharistické společenství.“37 Hříšník je tak i v dalších staletích církve tvrdě vylučován z obce, musí za svůj čin „zaplatit“, „odplatit“ ho, otevřená náruč milosrdného „otce“ se nám tak vytrácí.

Od 16. století pak byla „zpověď“ přesunuta do uzavřené zpovědnice, kde byl kajícník oddělen od kněze mřížkou. Tato praxe je hojně rozšířena dodnes. Jejími velkými nešvary jsou, že původní vzkládání rukou jakožto znamení odpuštění muselo být redukováno na pouhé pozdvižení ruky směrem k penitentovi, prostor také neumožňuje osobní přivítání a rozloučení kajícníka se zpovědníkem. Vhodnější jsou zpovědní místnosti. Adam též kritizuje všeobecně zavedený a rozšířený název „zpověď“, který považuje za nedostatečný, „neboť staví do popředí jediný dílčí úkol kajícníkův, zatímco nezmiňuje ani nezahrnuje další osobní předpoklady, jako jsou obrácení a lítost, dobré předsevzetí a zadostiučinění či náprava spáchaných škod. Především však tento výraz neukazuje, že se jedná o liturgický děj, při němž není činný jen člověk, ale že tu skrze svou církev působí také Kristus ke spáse člověka a k oslavě Boží“38.

„Ušní zpověď“ tak vytváří představu, že hřích je jen soukromou záležitostí kajícníka, že je proviněním vůči Bohu, a ne proti lidem.

Poslední koncil v SC čl. 72 pouze uvedl, že „obřad a formule svátosti pokání ať se upraví tak, aby zřetelněji vyjadřovaly povahu a účinek této svátosti“. Oproti Tridentskému sněmu, který si představoval kněze jako soudce však 2.VK zdůrazňuje právě kontext hříchu ve vztazích k církvi a společnosti.

1Lat. laos=lid, ergo=činění, konání

2V raném středověku se římská liturgie prosadila také ve Francii, západních německých zemích a v Nizozemí. Tím došlo k zanesení římské liturgie o galikánské tradice, např. zavedení soukromých modliteb celebrujícího kněze, které se modlily potichu, např. cestou ze sakristie k oltáři, během chození u oltáře, atd. Navíc se časem rozšířila představa, že mešní liturgie je jakoby dramatickým představením Ježíšova života, zejména jeho utrpení, smrti a vzkříšení. Tento „alegorický výklad mše“, kterým bylo možno přiblížit také „přítomnému“ lidu nesrozumitelnou liturgii, se vyskytuje i v Summa Theologiae Tomáše Akvinského. In Pesch: Druhý vatikánský koncil, s. 108-109 a 374-375.

3Liturgie před 2.VK je dílem liturgické reformy papeže Pia V.. V roce 1570 byl vydán Římský misál – Missale Romanum.

4Srov. Pesch, Druhý vatikánský koncil, s. 113.

5Jandejsek P., O církvi a liturgii. Getsemany 107, červen 2000. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/237

6Text eucharistické modlitby, v němž byl podle této ideologie zakotven obětní charakter mše, se dlouho považoval za tajný dokument, který se nesměl věřícím vyjevovat.

7Více informací např. na www.rkckomunio.cz

8Jorrisen, Církev jako komunio.

9Jorissen, Církev jako communio.

10O´Halloran, Církev jinak, s. 50.

11Hradilek P., Liturgie v malé obci, Getsemany 202, únor 2009. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/2078

12Kunetka F., Služby v liturgickém shromáždění, Getsemany 074, červen 1997. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/2225

13Např. bohoslužba slova, obřady křtu, sňatku, žehnání, pohřbu, obřady Velkého pátku, Denní modlitba církve, aj.

14Kunetka k dějinému vývoji předsedajícího říká: „Je příznačné, že v 1K a také např. v pozdější Didaché není řeč o předsedajícím, tedy o tom, kdo slavení Večeře Páně vede. Pavel se při řešení problematiky obrací na celou obec. Změna nastává až ve spisech Ignáce z Antiochie (zemřel cca 117).“ In Eucharistie v křesťanské antice, s. 78. Dále volně cituji: „O předsedajícím shromáždění tak nemůžeme z biblických pramenů mnoho vyvodit. Roli předsedajících kromě majitelů (majitelek?) domů mohli zřejmě vykonávat apoštolé, episkopové, presbyteři, proroci, učitelé.“ Tamtéž, s. 82.

15Srov. první tisíciletí v církvi – např. Apoštolská tradice, řecky psaný spis, který býval připisován římskému knězi Hippolytovi, popisuje hned několik ministerií – např. lektor, podjáhen. (Apoštolská tradice se zachovala pouze v překladech – latinském a v některých orientálních jazycích. Na dlouhá staletí dílo upadlo v zapomnění. Znovuobjeveno bylo až koncem 19. století a odborné práce o něm vychází až v průběhu 20. stol. Spis dává nahlédnout do různých oblastí života staré církve. Vznikal v průběhu konce 2. až do 5. století.)

16"Lektor ať je si vědom úkolu, který přijal, a snaží se ze všech sil a s použitím vhodných prostředků den ze dne stále víc přilnout k Písmu svatému a stále je hlouběji poznávat. Tak se stane dokonalejším učedníkem Pána." Římský pontifikál, odst. V. apoštolského listu Pavla VI. Ministeria quaedam, ČBK 2008, s. 436

17 "Protože je akolyta zvláštním způsobem určen pro službu oltáře, ať se naučí všemu, co se týká slavení bohoslužby a snaží se pochopit její hluboký duchovní smysl, aby se tak denně cele obětoval Bohu a aby svým náležitým a uctivým chováním byl příkladem shromážděné obci. Ať upřímnou láskou miluje tajemné Kristovo tělo neboli Boží lid, a v něm zvláště slabé a nemocné.“Římský pontifikál, odst. V. apoštolského listu Pavla VI. Ministeria quaedam, ČBK 2008, s. 437

18Evangelický teolog, duchovní Českobratrské církve evangelické, profesor a děkan Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze, po roce 1990 profesor na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Narozen 27. března 1922 Jičín, zemřel 4. února 2009 Praha.

19Hradilek P., Liturgie slova, Getsemany 124, leden 2002. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/359

20Inspirace–viz např. http://www.saintgregorys.org/worship/resources_section/231/, http://www.liturgyplanning.com/,

21„Před rokem 200 nemůžeme mluvit o žádné „křesťanské architektuře“, neb místnost určená v domus ecclesiae pro bohoslužbu nebyla sakralizována, ale byla stále užívána k profánním účelům. Křesťané v prvních staletích nikdy nepovažovali prostor pro shromáždění k bohoslužbě jako sakrální ve smyslu pohanského a také židovského chrámu. „Sakralita“ prostoru je vytvářena shromážděním křesťanů, kteří na daném místě slaví bohoslužbu. Křesťané prvních staletí stále cítili, že „sakrální“ a „profánní“ je propojeno, protože spojení Božího a lidského se uskutečnilo v osobě Ježíše z Nazareta.“ Volně citováno z Kunetka, Eucharistie v křesťanské antice, s.194 – 217.

22Grauová Š., Symbolika přijímání. Getsemany 202, únor 2009. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/2079

23Tamtéž.

24Tamtéž.

25Revised Common Lectionary, The Consultation on Common Texts. Nashville, Abingdon Press, 1992. [online] (cit. 27. 5. 2013) URL: http://www.commontexts.org/publications/

26Hradilek, Liturgie v malé obci.

27Viz http://www.biblecsp.cz/

28Na Východě obec při přednášení přímluv zastoupil jáhen. Obec jen odpovídala aklamací.

29Bonhoeffer D., Život v obecenství, s. 79.

30Rozhovor vedený Petrem Veberem, Svátost smíření není úkon ve zpovědnici. Evangelický časopis Český bratr, 2/2004.

31Bouše Z. B., Malá katolická liturgika, Vyšehrad, Praha, 2004, s. 159.

32Srov. Mt 5,23 „Jestliže tedy přinášíš svůj dar na oltář a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech tam před oltářem svůj dar a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem, a pak přijď a obětuj svůj dar.“

33Holeton D. R., Smíření a eucharistie, Getsemany 204, duben 2009. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/2290

34Blíže např. Adam A., Liturgika, Křesťanská bohoslužba a její vývoj, Vyšehrad, Praha, 2001, s. 231 – 233. Nebo Hradilek P., Smíření v křesťanské obci, Getsemany 210, listopad 2009. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/2616

35První prameny svědčící o kanonickém pokání máme z poloviny 2. století. Vrcholem této formy je pak 4.-5. století ve středomoří. Mezitím již vzniká v Irsku ušní zpověď. Ta převážila zhruba v 9.-10. století. Kanonické pokání bylo formálně zrušeno až na IV. lateránském koncilu roku 1215.

36Citováno in Hradilek, Smíření v křesťanské obci.

37Tamtéž.

38Adam, Liturgika, Křesťanská bohoslužba a její vývoj, s. 233.