Liturgie malé obce - 1. část

Liturgie je vrcholem církevního života,1 kdy slavíme, že jsme Bohem milováni, zachráněni, že nám dal šanci. Nemohu slavit sám. I narozeninová oslava jen s oslavencem „nemá šťávu“. Ke slavení potřebuji druhé. A navíc oproti narozeninové party ke slavení liturgie potřebuji hlavně víru. Individualistická víra se těžko udržuje sama a většinou postupně ztrácí počáteční nadšení. Víra se těžce žije osamoceně, lehčeji ve společenství. Ani Ježíš nechodil galilejskou krajinou sám. Společenství je tím, kdo moji víru podpírá, když pod tíhou dnů klesá, tím, kdo moji víru přiživuje svědectvím druhých. Komunio a liturgie jsou tak dvě spojené nádoby. Jedno nelze bez druhého. Vrcholem žitého komunia je liturgie a liturgie nejde bez žitého komunia. Liturgie bez sdílení víry lidí je bez chuti.

Co je církev?

Před 2. vatikánským koncilem nesli veškerou odpovědnost v církvi ordinovaní. Laici jim byli podřízeni a ně odkázáni.

Koncil znovuoživuje a rehabilituje starou tradici prvního tisíciletí a církev představuje jako putující lid Boží. Otto Hermann Pesch poznamenává, že otcem této myšlenky je Martin Luther.2, který poukázal na praxi vnímání církve pouze jako hierarchie, na které věřící mají jen účast. Je tak možné, že vymezenost a obrana tehdejší církve jeho doby proti reformaci stála za tím, že toto jádro učení o církvi bylo rehabilitováno právě až na 2. Vaticanu.

Již letmý pohled na řazení kapitol konstituce Lumen gentium předznamenává změnu v pojetí církve.3 Zařazení kapitoly o Božím lidu na druhé místo, před kapitoly o jednotlivých skupinách v církvi, je bráno jako definitivní překonání klerikálního obrazu církve na koncilu.4 Zařazení kapitoly o „všeobecném povolání k svatosti v církvi“ mezi kapitoly pojednávající o laicích a řeholnících je jasným odmítnutím zaběhlé představy o dvou třídách křesťanů, kdy řeholníci byli chápáni jako „dokonalejší“ křesťané.

Podle vídeňského světícího biskupa Helmuta Krätzla, který koncil zažil, lze z konstituce LG vyčíst dva obrazy církve – jeden hierarchický, druhý komuniální.5 V Lumen gentium (a nejen tam) je tak nutné číst mezi řádky, nezbytná je znalost hermeneutiky koncilních textů.

Jorissen charakterizuje změněné pojetí církve po 2. Vaticanu těmito hesly: důraz na Krista, důraz na komunio s Bohem, perichoresis6 nejen v Trojici, ale i v církvi, odabsolutizování monarchistické podoby římského biskupa, existence navzájem propojených sítí místních církví, křesťanská zodpovědnost za svět, církev a lidi kolem.

Církev jako ikona Trojice

Církev dle Jorissena má být v první řadě „živým společenstvím věřících shromážděných v Duchu svatém, v němž  Ježíš, vyvýšený Pán, novým způsobem vytváří svou přítomnost ve světě“. 7 Církev jako Duchem naplněný lid Boží, Ježíš Kristus jako Pán obce věřících.

Jorissen si půjčuje Kasperovu metaforu církve jako ikony trinitárního společenství Otce, Syna a Ducha svatého.8 Vzorem se tak v podobě, ve vztazích, v uspořádání, tj. struktuře i organizaci, církve stává trinitární communio. Obraz živého Boha, který sám je communio. Bůh v Trojici jako obraz Boží jednoty. Jorissen přibližuje: „Absolutní jednota v personálním spolubytí nekonečně odlišených osob.“9

Dynamičnost vztahů v Trojici (viz perichoresis, περιχώρησις) pak má být realizována i ve vztazích uvnitř církve a nejen tam. Jednotu v církvi tak není možno redukovat na uniformitu, stejnost, nerozlišenost, „církvi přes kopírák“.

Podstata vztahů trinitárního společenství jednoduše vylučuje hierarchické uspořádání (nadřazenosti/podřazenosti) církve před 2.VK. Jorissen ihned spěchá s vysvětlením, že to však neznamená popírání rozmanitosti služeb v církvi. Církevní „úřady“ jsou služby. „Ale největší z vás bude vaším služebníkem." (Mt 23,11), srov. „Chce-li být někdo první, bude poslední ze všech a služebník všech.“ (Mk 9,35) Církev má být společenstvím rovnosti věřících. Cituje LG 32: „Je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla."10 Největší důstojností je tak patřit k lidu Božímu. Být Božím člověkem v církvi znamená být „aktivním“ člověkem. Jorissen podtrhuje, že „v církvi musí na všech úrovních existovat efektivní účastenství a spoluzodpovědnost věřících“11. Církev jsou všichni věřící a každý, způsobem sobě vlastním, za ni nese spoluzodpovědnost. Apoštolský úkol církve je závazný pro všechny pokřtěné (nejen hierarchy!), neb všichni mají křtem účast na trojím úřadu Kristově – kněžském, prorockém (učitelském) a královském (vedení).“

„Jednotlivé úřady a služby v církevních společenstvích mají být „přirozeně“ realizovány v komuniu lidu Božího, za uplatňování principu subsidiarity12 tak, aby sloužily všem k užitku. Ruku v ruce s tím souvisí i rozeznávání a podporování rozmanitých charismat shromážděných v obci.

Konkrétní podoby trinitární ikony se dle Jorissena musí dostávat i ve vztahu místních církví a církve universální – ve vztahu, který „nesmí padnout za oběť ani přemocnému centralismu, ani bezvztažnému, rozvolněnému pluralismu, ale který je třeba žít jakožto konkrétní katolicitu (jednotu a celistvost) rozlišených místních církví – jakožto jedna církev i jako církve mnohé“13.

Rýsuje se nám tu tak nový typ eklesiologie, a to eklesiologie komuniální.14,15 Společenství Trojice nám nemá být pouhým vzorem v dáli, postaveném někde na piedestalu, kdy my můžeme zbožně doufat, že takového ideálního společenství i my někdy dosáhneme, že i my ho někdy nalezneme, vytvoříme. Koncil jde hlouběji a nám tím vlastně blíže. Koncil slovy a činy Ježíše Krista, tak jak tomu rozumí Jorissen, nás s našimi konkrétními církevními společenstvími přímo vybízí svou aktivní účastí do samotného nitra společenství trinitárního. Duch svatý, kterého nám posílá náš zmrtvýchvstalý Pán, je novým způsobem přítomnosti Ježíše Krista mezi námi. Proto Ježíš říká: „V onen den (to jest v den příchodu Ducha svatého) poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás." (J 14,20) A toto je církev – Ježíš v Otci, my v Ježíši a Ježíš v nás. Ježíš, který v nás přebývá skrze svého Ducha, tak s námi a s Otcem vytváří jedno společenství. Skrze něj jsme propojeni nejen s Otcem, ale i vzájemně mezi sebou. Mimořádný biskupský synod,16 konaný v osmdesátých letech dvacátého století, shrnul fundament komuniální eklesiologie 2. Vatikanum takto: „Společenství s Bohem skrze Ježíše Krista v Duchu svatém." Toto společenství se děje ve slově Božím a ve svátostech.“

Některé důrazy na změny v pojetí církve po 2. Vatikánu

Žák Karla Rahnera Paul Wess17pokračuje v kritickém přístupu k tradici, jenž má být uplatňován nejen na Písmo, ale má docházet i k revizi církevního učení a odstraňovat tak z učení církve historicky nabalené a „tradované“ mylné prvky. I on poukazuje na nutnost reformy struktury katolické církve, neboť právě v hiera chickém18 uspořádání církve a v pojetí kněžského úřadu, které neodpovídá Novému zákonu, vidí jeden z největších omylů hodný nápravy.

Církev přirovnává k sourozeneckému společenství věřících plnému vzájemné důvěry, lásky a vstřícnosti. Církev jako společenství založené na osobních vztazích. Základem pro sourozenecký vztah je rovnost všech sester a bratrů. Ta vychází z obecného kněžství, jež je každému křtem ustanoveno.

Wess zdůrazňuje, že v Novém zákoně jsou kněžími označováni Kristus a společenství věřících. Nositelé úřadu v rámci tohoto společného kněžství jsou „starší“ (presbýteroi) nebo „dohlížející" (epíscopoi). Všichni ti, kdo následují Ježíše Krista, jsou kněžími. Jsou to prostředníci spásy pro sebe navzájem i svému okolí. Wess poukazuje, že chybným vývojem došlo k oddělení kléru od lidu (laiků) a tím pádem tak pojem „kněze a biskupa“ dostal význam úředního prostředníka spásy19. Kněží a biskupové se tak dle učení církve dostali do pozice nad lidi, jako spojovatele mezi lidmi a Bohem. Wess vychází z Písma a kritizuje, že Bůh nepotřebuje žádného úředního prostředníka pro vztah s člověkem. Každý z nás je stvořen k obrazu Božímu, a proto se můžeme setkávat přímo s Bohem ve vzájemné osobní lásce. Wess své tvrzení dokládá slovy starozákonní knihy Jeremiáš, kde Bůh ohlašuje „novou smlouvu“: „Ale toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Hospodinův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem." (Jr 31,33) Boží zákon, Boží vůli tak lidé poznávají z nitra, ze svého srdce. A dále širší Ježíšův pohled na Boží zákon sahající až za hranice Izraele: „Je přece zjevné, že jste dopisem Kristovým, vypůsobeným naší službou a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, nýbrž na deskách lidských srdcí.“ (2 K 3,3) Nutnost prostředníka pro vztah člověka s Bohem tak v biblické tradici není.  

Ordinovaní (kněží a biskupové) jsou spojovacími články s ostatními obcemi (viz dále). Nezastupují tedy Krista/Boha, ale reprezentují sounáležitost s celou církví, a tím zpětnou vazbu na Ježíše Krista a společenství s ním. Je jim vyhrazeno vedení svátostných slavení. Jejich pracovní náplní není udělování svátostí, nýbrž jsou jejich služebníky. Společně s danou obcí a zároveň s celou církví, a tedy z Kristova pověření prosí Boha, aby svým Duchem seslal spásu. To je činěno v epiklezi, která patří ke všem svátostem a je jejich ústředním prvkem.

Z Jorissenovy a Wessovy koncilní interpretace pojetí církve vyplývá, že církev je realizována ve společenství věřících, v obci na konkrétním místě, kde se lidé scházejí, aby naslouchali Božímu slovu a slavili společně eucharistii. Jsou tak proti dosavadnímu většinovému modelu anonymních velkých farností, kde se lidé individuálně schází na bohoslužbu v nedělní čas a po bohoslužbě se často bez vzájemné přátelské komunikace rozcházejí zpět do svých domovů. Žijí tak svoji individuální víru se svým Bohem. Kromě společné účasti na nedělní liturgii se tak spolu nemodlí, nechválí Hospodina, nesdílí své životy.

Věřící lidé církve mají vycházet k lidem kolem nich, k nimž jsou posláni, aby sdíleli jejich starosti, radosti, nouze a problémy. Společně, či každý takovým způsobem, jak cítí, že je povolán, že na tu danou službu má dost sil, má pro ni charizma. františkán Zdeněk Bonaventura Bouše20 k bytí křesťanů ve světě říká: „Skuteční křesťané nejsou především v kostelích, ale ve světě. A večeři Páně chtějí konat ve svém světském prostředí. Neboť eucharistie je epifanií církve, která musí být ve světě, aby splnila své poslání – i když sama není ze světa.“21

Jorissen výše řečené obrazy církve označuje za „ideální obrazy“, „cílové představy“, které potřebujeme, abychom věděli, kudy máme jít, abychom chytili směr.22

Na základě porozumění, co je církev, lze pak snadno uchopit liturgii, společné slavení Božího lidu.

Co znamená „malá obec“?

Definice Paula Wesse: „Základní (malá) obec jsou věřící lidé, učedníci a učednice Kristovy, kteří spolu v osobní lásce komunikují tak, že lze rozpoznat Boha jako jejich společného Otce.“23 24

Někteří lidé se domnívají, že malá obec je tam, kde se sejde malý počet lidí. Tedy opak velké farnosti. Rozdíl ovšem není v počtu, i když „omezený“ počet křesťanů je jistým znakem malé obce. Limitace počtu však není dána výlučností členů, výběrem těch nejlepších, či výběrem těch nejrychlejších, kteří „přišli“. Nutný omezený počet členů jedné obce je z důvodu zachování komuniálnosti, tj. zachování, slovy Paula Wesse, sourozeneckých vztahů mezi jednotlivými členy. Malá obec tedy proto, že žít víru je možno pouze mezi „svými“. Druhým znakem je odpovědnost, kterou nenese jen představený, ale obec jako celek.

Průměrná velikost „malé obce“ může odrážet biblický počet učedníků (72), kteří se shromažďovali kolem Ježíše.25 Profesor Kunetka ve své studii26 cituje profesora Klaucka, který na základě rozboru Pavlovských listů (1K 1,12.16; 3,4.22 a Ř 16,23) odvodil, že např. Korint měl v apoštolské době asi 5 domácích církví, každá kolem 40-50 osob. Jsou však i obce menší. Pamětníci Pražské obce ES (Ecclesia silentii)27 dodávají, že obec je tehdy velká a je nutné se rozdělit, když někdo chybí a vy si přitom vůbec nevšimnete, že někdo z vašich sester či bratrů schází.28 Omezující je i naše psychická kapacita, kdy nemůžeme mít 100 blízkých přátel.

Od sourozenectví k anonymitě mas

Komuniální model církve s existencí malých křesťanských společenstvích a v globálním pohledu tak model církve jako síti takovýchto komunit/obcí/místních církví (viz dále) neobjevil až 2. VK. „Zakladatelem“ malých křesťanských společenství byl Ježíš Kristus. Byl to on, který si vyvolil své učedníky a učednice a s nimi většinu svého času při veřejném působení v Jeruzalémě pobýval. Sdílel s nimi svůj čas, četli spolu Písmo, slavili paschu. První křesťané se scházeli v domech29, kde vytvářeli opět společenství. Při různých příležitostech se jednotlivá „domácí společenství“ dávala dohromady, aby zakoušeli „zkušenost komunity komunit“30. Až s nástupem křesťanství, jako oficiálního náboženství římského impéria (tzv. konstantinovský obrat)31, se církev z komuniální podoby změnila v hierarchickou, institucionální strukturu a tuto podobu si víceméně zachovala až doposud.32 Kunetka dodává:

„Dochází ke změně ekleziálního i liturgického paradigmatu: z domácí církve se stává lidová, masová církev. Večeře Páně jako hostina se přetváří v bazilikální liturgii, která má charakter shromáždění s velkým počtem účastníků. Pluralismus domácích církví je potlačen ve prospěch ortodoxie.“33

Paul Wess poukazuje podrobněji na tento chybný vývoj církve a pozdější legitimizaci takto vytvořené struktury. Svoboda, křesťanům zaručená vydání Ediktu Milánského (r. 313 n. l.), znamenala postupně masový nárůst křesťanů34 a růst církve ve městech. Docházelo ke zvětšování místních obcí bez dělení na menší obce. S tím se automaticky začala vkrádat do společenství anonymita křesťanů a mizely sourozenecké vztahy. Oslovování „bratře“ se tak drželo pouze pro kněze a lid začal nazývat kněze „otcem“. Vývojem tak došlo k rozdělení na klérus a lid, a církev se stala obří institucí. Pro řadu lidí byla tehdy příslušnost k církvi módní záležitostí, atraktivitou byly i jisté společenské výhody při členství v církvi. „Model“ prvních křesťanů jako lidí riskujících svůj život pro víru ve vzkříšeného Krista, lidí pronásledovaných, mučedníků, vysublimoval.

Křesťanství během prvního tisíciletí získalo na jedné straně mnoho zájemců35, na druhé straně se však udrželo velmi málo živých obcí. Upřímní neofyté tak měli omezenou možnost vrůstat do víry uprostřed živého společenství.

Patriarchální model církve

Inkulturací křesťanství do pohanského světa se církev začala přizpůsobovat společnosti. Hlavně v systému instituce, neb církev se zvětšovala a bylo tak potřeba masu nějak zorganizovat. Proč vymýšlet něco vlastního, odpovídajícího biblickému ideálu sourozenectví, když je možné si vypůjčit „myšlenky“ od světské společnosti? Došlo tak k posunu orientace do úplně jiného sociálně-kulturního rámce a byl převzat patriarchální model. Wess dokresluje, že jednotka tehdejší řecko-římské společnosti byl dům (oikos), který byl přesně hierarchicky uspořádán a veden otcem domu. (Srov. s opakem charismaticky svobodného, kolegiálního, rovnoprávného uspořádání malé obce.) Církve tak převzala nejen tehdejší státní feudální uspořádání, a ve středověku pak dále teologicky tuto tezi podpírala, ale i jeho myšlení, tj. jakýkoliv názor mimo oficiální církevní učení byl silou potlačován. Novozákonní ideál svobody byl tak zapomenut.

Malé obce ve světě

To, že v České republice dnes není komuniální model církve většinově znám a realizován, neznamená, že se ve světě neuplatňuje. Po světě existují statisíce36 takovýchto malých společenství, „základních buněk církevní struktury“37. Profil těchto malých křesťanských společenství napříč celou Zemí nabízí kniha Jamese O'Hallorana Církev jinak (s. 171–241). Autor líčí, že v oblastech, kde mají silný smysl pro rodinu (Afrika, Jižní Amerika, obecně v zemích „třetího světa“), je takovéto žití církve v komuniu naprostou samozřejmostí a klade to do protikladu např. s evropským individualismem. Růst malých společenství/obcí ve světě v průběhu 2. poloviny 20. století je tak obnovou, znovunalezením zapomenutého dědictví církve.

„Církev v místě“

Podle Nového zákona, který terminologické rozlišování mezi celkem církve a obcí nezná, je každá místní církev v plném smyslu „církev (ekklesia) Boží", „církev Kristova", „církev Boží v Kristu". Stejně i apoštol Pavel užívá pro každou jednotlivou místní obec výrazu „tělo Kristovo". Rýsuje se nám tu tak model existence mnoha církví, které jsou vzájemně propojené do sítě, a tvoří tak jednu církev – jeden Boží lid (tzv. horizontální strukturální vztah místních církví). Absolutisticko-monarchistický (pyramidální) model církve již není proklamován. Církev není tam, kde je kostel, církev je tam, kde se lidé scházejí, aby slyšeli Boží slovo a slavili eucharistii. Takto pojmu „místní církev“, jako eucharistické obce s předsedajícím knězem, rozumí Jorissen.38 Koncil však pojem vztahuje na partikulární církev v čele s biskupem.

Jorissen zdůrazňuje, že „každá místní obec realizuje celou eklesialitu církve, ovšem jen v otevřenosti vůči společenství se všemi ostatními, jež ve svém celku nejsou ničím jiným, než tím, co každá jednotlivá představuje sama pro sebe: jeden lid Boží jako jedno tělo Kristovo.“39 Nemáme tu tedy už „jenom“ představu církve jako společenství slova a svátosti, ale církve jako společenství místních církví vzájemně komunikujících ve slově a svátostech.40 Místní církví je tak, dle Jorissena, po vzoru raně křesťanské tradice chápáno každé společenství, které slaví eucharistii. Sjednocujícím pevným bodem místních církví je pak biskup. On je garantem jednoty místní církve s univerzální církví. Místní církve tak plně reprezentuje církev univerzální.

„Církev v místě", která ale existuje a trvá jen skrze vazbu v komuniální jednotě církve jako Una Catholica. Univerzální církev tak není sumou jednotlivých místních církví a místní církve nevznikají vydělením z církve univerzální. Každá místní církev (ať už v Praze, či v Domažlicích, v Bombaji, či v Izmiru) je tak konkrétním místem univerzální církve a představuje tak jednu Boží církev. A naopak. Una Catholica dosáhne plnosti své katolicity jen skrze „svornou mnohost místních církví".41“ A O'Halloran dodává, že světová církev, ona Una Catholica, není federací lokálních církví.

Další charakteristiky malé obce

Vznik obce nastává většinou na základě svobodné iniciativy věřících. Biskupové mohou (by měli!) inspirovat a podporovat tyto snahy. Nelze však obec nařídit shora. Je nutné vzít tuto myšlenku „křesťanského bytí“ za svou. Jak být církví? Začít věc uskutečňovat a tím se tak učit, co znamená a obnáší „být církví“.

Křesťané v obci se většinou odlišují nejen věkem, sociálními podmínkami, pohlavím. Věří, že jim dané společenství bylo darováno Bohem a směřují, aby jeho trvání bylo dlouhodobé, snaží se o vytvoření vzájemných hlubokých vztahů. Budování této vzájemnosti nelze bez společného sdílení. Sdílení víry, liturgie, nápadů, vize, zodpovědnosti, dobrých skutků a O'Halloran též zdůrazňuje i sdílení hmotného majetku. Alfa omegou je ukotvenost společenství v modlitbě, Písmu, eucharistii, reflexi a smíření. Dobré sdílení jde ruku v ruce se schopností si vzájemně umět naslouchat.

James O'Halloran vyjmenovává jako základní prvky malých křesťanských společenství – vzájemnost, spiritualita, realita, závazek a angažovanost, komunikace.42 Důraz na závazek znamená vzetí vážné zodpovědnosti všech členů za danou místní církev. Toto by nemělo být rysem jen křesťanů v malé obci, ale je to úkol, který pro všechny křesťany vyplývá ze křtu. Nejen celoživotně usilovat o dorůstání zralého lidství „dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti“ (Ef 4,13), ale i mít zodpovědnost za svěřenou a darovanou církev.

Konflikty ve společenství jsou nevyhnutelné. Proto společenství se buduje vždy znovu a znovu, a to cestou usmiřování. Slavení svátosti smíření se často neděje pouze individuálně (model „kajícník-zpovědník“), ale ve společenství, neboť obrácení jednotlivce vždy potřebuje znovupřijetí a potvrzení druhými. (více dále v textu – viz jednotlivé druhy liturgií malé obce) O'Halloran píše o snaze o budování Božího království v obci na základě dobroty, harmonie, spravedlnosti. Pojmu spravedlnost rozumí, že dle Bible a církevní tradice to znamená mít správné vztahy – sami k sobě, k Bohu, k bližnímu a k životnímu prostředí.

Církev je svátostí Krista, církev Krista v tomto světě zpřítomňuje. Ježíš již není přítomen ve svém těle, ale je přítomen právě skrze církev. Můžeme ho tak vidět, zažít ve společenství. („Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni (v mé jméno), tam jsem já uprostřed nich.“ Mt 18,20) A toto „tajemství“ by nemělo být zahaleným pokladem přístupným jen pro příslušníky církve, ale toto je velkým úkolem všech křesťanských obcí/křesťanů navenek – svědčit o křesťanství, o zmrtvýchvstalém Kristu, ukazovat křesťanský život. Tj. obec tu není jen k radosti svých členů, pro své členy navzájem, ale obec má vycházet k světu.

Wess shrnuje: „Cílem jsou obce lidí, kteří přijali Boha v jeho Slovu, tím se zrodili z Boha a stali se syny a dcerami Božími (podle J 1,12n) a bratry a sestrami Ježíše Krista. Takoví pak budou schopni působit i jako kněží.“43

1 Viz SC čl. 10 (Liturgie je vrchol a zdroj činnosti církve): „Přesto však je liturgie vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla. Vždyť apoštolská práce je zaměřena k tomu, aby se všichni, kdo se vírou a křtem stali Božími dětmi, shromáždili vjedno a uprostřed církve chválili Boha, účastnili se oběti a jedli ze stolu Páně.“

2Pesch O. H., Druhý vatikánský koncil, Vyšehrad, Praha, 1996, s. 134.

3Konstituce je členěna do 8 kapitol: Tajemství církve; Boží lid; Hierarchické zřízení církve, zvláště episkopát; Laici; Všeobecné povolání k svatosti v církvi; Řeholníci; Eschatologický ráz putující církve a její spojení s nebeskou církví; Blahoslavená Panna Maria, Matka Boží, v tajemství Krista a církve

4V druhém konceptu konstituce stála kapitola o Božím lidu na třetím místě až za episkopátem. Těmi, kdo se proti tomu postavili a vznesli pozměňovací návrh dnešní podoby, byli kardinál Frings a kardinál Suenens.

5Poznámka in Wess P., Všichni jste bratři, Getsemany 229, léto 2011, Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/2822

6Řehoř Naziánský použil sloveso „perichoreo“ na popsání vztahu božské a lidské přirozenosti Krista. Jan z Damašku rozšířil tento pojem na tři osoby Trojice.

7Jorrisen H., Církev jako komunio, Getsemany, 179, leden 2007. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/1058

8Kasper W., Theologie und Kirche, in Jorissen H., Církev jako communio, Getsemany 096, červen 1999. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/2581

9Jorissen, Církev jako communio.

10Viz i členění Konstituce o církvi - první kapitola pojednává o „tajemství církve", druhá o „lidu Božím" a teprve až třetí kapitola o „hierarchickém uspořádání církve, zvláště o biskupském úřadu".

11Jorissen, Církev jako komunio.

12Podle principu subsidiarity leží práva i zodpovědnost za řešení záležitostí v té části církve, které se přímo týkají. Na vyšší úrovně řízení se přesouvají jen záležitosti přesahující možnosti úrovně nižší.

13Jorissen, Církev jako communio.

14Srov. předkoncilní ekleziologii individualizmu já-Bůh.

15O´Halloran ve své knize „Církev jinak“ poukazuje, že představa církve jako komunia vychází nejen z 2.VK, ale i ze Světové rady církví v Ženevě. Tato organizace, založená v roce 1948, realizovala v poválečném období různé výzkumy na téma „církev jako lid Boží“ a poukazovala na podstatnou roli laiků v církvi. Teologové ze Světové rady církví byli Janem XXIII. pozváni na 2.VK, kde patnácti teologům z ŘKC prezentovali své výsledky. Viz O´Halloran, Církev jinak, s. 13.

16Mimořádný biskupský synod pořádaný r. 1985 u příležitosti 20. výročí zakončení koncilu v Římě.

17Narozen 14. 2. 1936 ve Vídni.

18Pojem „hierarchie“ zavedl koncem 6. století do křesťanské teologie Pseudo-Dionysios Areopagites. Původně (křesťansko-novoplatonicky) označuje stupňovitou cestu od Boha ke stvoření a od stvoření zpět k Bohu jako posvátnou strukturu či základní princip vedoucí ke sjednocení s Bohem nebo k připodobnění Bohu, zdroji a cíli veškerého stvoření. Proto musí být podle Pseudo-Dionysia i řád církve jako odraz řádu nebeského a duchovně kosmického, především však jako prostředek a zprostředkovatel spásy (zbožštění) hierarchicky odstupňovaný.

19V Novém zákoně se slovo „kněz" ve smyslu „prostředník spásy" používá pouze pro Ježíše Krista, resp. pro celou církev (srv. 1 Petr 2,5 a 9).

20Český liturgický teolog pokoncilního období, 1918 – 2002.

21Balík S., Hanuš J., Hradilek P., Rechlík K., Letnice dvacátého století. Druhý vatikánský koncil a české země. CDK, Brno, 2012, s. 175 – 176.

22Jorissen, Pojetí církve 2. vatikánského koncilu.

23Wess P., Co je to vlastně „základní“ obec?

24Srov. Mt 23,8n; J 13,35; Mt 5,16 aj..

25Srov. L 10,1: „Potom určil Pán ještě jiných sedmdesát dva a poslal je (před sebou) po dvou do každého města a místa, kam měl sám jít.“ A L 10,17: „Těch sedmdesát dva se vrátilo s radostí a říkali: „Pane, i démoni se nám poddávají ve tvém jménu.“

26Kunetka F., Eucharistie v křesťanské antice, Univerzita Palackého v Olomouci, Cyrilometodějská teologická fakulta, Olomouc, 2004. s. 13.

27Označení podzemní církve v dobách totalitního komunistického režimu v 2. polovině 20. století v Československu.

28Viz ústní sdělení.

29Více in Kunetka, Eucharistie v křesťanské antice.

30O´Halloran, Církev jinak, s. 168.

31Konstantin – římský císař, 288? – 337 n.l.

32O určitou změnu struktur se v dějinách církve snažili zakladatelé řeholních komunit, kteří si vztahů mezi bratry/sestrami cenili více než struktur.

33Kunetka, Eucharistie v křesťanské antice, s. 17.

34Historické prameny mluví o 30 000 křesťanů v Římě kolem roku 250.

35Zaveden křest dětí – viz Augustinovské učení o dědičném hříchu.

36Např. data z roku 1999: Spojené státy: 37 000 společenství, Kanada: 7 200–7 500. In O'Halloran, Církev jinak, s. 172.

37O'Halloran, Církev jinak, s. 171.

38Jorissen své tvrzení dokládá biblickými argumenty, které se opírají o nerozlišenost biskupské a kněžské služby v novozákonních textech. Rozdíl v kněžském a biskupském svěcení není co do svátostné podstaty zásadní. Obojí je účastí na jediném kněžství Kristově. Rozdíly jsou však v jurisdikční pravomoci. Ve svém článku uvádí tři příklady: 1. Svátostné zmocnění udílet rozhřešení při svátosti smíření získává kněz svěcením, ovšem k uplatnění tohoto zmocnění potřebuje jurisdikční pověření ordináře (zpravidla biskupa). 2. Zmocnění biřmovat získává kněz také svěcením, ovšem aby tak mohl sloužit, potřebuje souhlas biskupa. 3. Až do tridentského koncilu mohl kněz s papežským svolením světit další kněze. (viz Jorissen, Církev jako communio.)

392. VK přijal ovšem tento novozákonní pohled jen dílčím způsobem tak, že pod pojmem „místní církev" chápe jen „biskupskou" místní církev (= diecézi).

40Viz LG 26, 1: „Tato Kristova církev je opravdu přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů.“ A liturgická konstituce, č. 42: „Mezi nimi (jednotlivými obcemi) mají přední místo farnosti, zřízené v jednotlivých místech pod vedením duchovního správce, zastupujícího biskupa. Tyto obce představují do jisté míry celou viditelnou církev, žijící po celém světě." (příp viz  LG 23,1: „v nich existuje a z nich (in et ex) se skládá jedna a jediná katolická církev")

41Srov. LG 23,4.

42O´Halloran, Církev jinak, s. 69.

43Wess, Všichni jste bratři.