Má smysl mluvit o jedné církvi?

Negativní teologie je fajn věc, ale nic se nemá přehánět. Mluvit o Bohu a záležitostech nebeských jako o Tajemství – nebo dokonce jako o Ničem, jste-li mistr Eckhart – je zajisté duchaplné a uctivé s ohledem k tomu, na co náš rozum nestačí. Nicméně i náš rozum si, bez nějakého většího namáhání, všimne, že mluvit o jedné církvi ve smyslu jedné organizace, jedné denominace nedává při současné situaci dobrý smysl – že bych zde mluvili o ničem, leč ve smyslu podstatně méně vznešeném.

Chtě nechtě nás zde selský rozum staví do nepříjemné situace. Když chceme mluvit o jedné církvi, dostáváme se k jednomu z nejhlubších témat teologie, k jednotě Božího vyvoleného lidu. Nelze však ignorovat vtíravé námitky, že z Tématu je téma, jehož vyčpělost je řádně prověřena. Jedna církev není, můžete si vybrat, kam budete chodit, případně sežeňte dost podpisů a založte si svou. Vzhledem k „únavě z ekumeny“ to nevypadá, že bychom se jí měli dožít. A vůbec – pěstovat život ve společenství a ve víře můžeme dál i tak a klidně přitom udržovat vřelé a inspirativní „sousedské vztahy“ s křesťany jiných vyznání, budeme-li to považovat za dobré.

Co na to jedna církev? Pokud chce, aby o ní byla vedena smysluplná řeč, bude muset přispět s trochou šťouravosti. Odborněji řečeno, musí si znovu položit otázku, co je vlastně zač, co to znamená mluvit o jedné církvi a usilovat o jednotu křesťanů. Že takové aktivity probíhají, je stejně zřejmé jako problematičnost našeho tématu. Nabízí se tedy otázka, zda o jedné církvi nemůžeme mluvit ještě v nějakém jiném smyslu, než jak to obvykle děláme.

Jaká alternativa se tedy nabízí? Církev můžeme jinak chápat jako všechny ty, kteří následují Ježíše Krista, jako všechny „kristovce“. Na takovém poli je řeč o jedné církvi nejen možná, ba dokonce vyžadovaná. Jednak jde o úkol následovat Krista jako jediného Pána a Mistra (Mt 23,8-10; 1.K 1,11-12), jednak je k této výzvě patří i vědomí sounáležitosti a vzájemný bratrský postoj (Mt 23,8; J 17,22; 1.K 10,16-18). Otázkou proto není, zda má smysl mluvit o jedné církvi, ale v jakém smyslu budeme o jedné církvi hovořit.

Projděme si postupně, co taková jednota založená na následování Krista znamená. Prvním krokem bude podívat se na biblické texty, které se této otázky týkají. Na tomto základě si můžeme stanovit, v jakých tematických okruzích se náš problém objevuje a kde je proto třeba o jednotě křesťanů a jedné církvi mluvit. Oprávněně lze namítnout, že biblický základ není jediným možným východiskem a nelze proto takový postup v žádném případě považovat za vyčerpávající, nicméně díky němu můžeme vést diskusi na základě přijímaném všemi křesťany, Písmu, a nikoho tak z debaty nevylučovat.

Potom se podíváme na jednotlivé okruhy, které nám četba biblických textů nabídne, a postupně se budeme ptát, v jakém smyslu tu lze o jedné církvi hovořit a nakolik je taková jednota dosažitelná.

V závěru si nastíníme možnosti, kudy se může diskuse o jednotě církve smysluplně ubírat.

Biblické texty o jednotě

Podíváme-li se na novozákonní texty, zjistíme, že už v nich je jednoznačně tematizována jednota křesťanského společenství. Stejně tak se dopátráme toho, že i ve Starém zákoně můžeme zachytit deklarovanou jednotu Božího lidu, kterou Nový zákon rozvíjí a obohacuje. A teď hezky chronologicky!

Starozákonní texty o jednotě

Podstatné je, že zde můžeme jednoznačně najít jednotu chápanou jako vztah Izraelců k jedinému Bohu. Patrně nejznámějším a nejdůležitějším vyjádřením toho postoje je Šemá Jisrael: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4-5). Z druhé strany viděno, celým korpusem starozákonních textů se táhne myšlenka jednoho vyvoleného Božího lidu, který má své zvláštní postavení a zvláštní poslání od Boha. Ta se v nové podobě objevuje i v křesťanství. Křesťanské společenství, které také má být jednotné, je jedinečné v tom, že skrze Ježíše Krista přijímá poslání od Boha.

Velkou roli hraje nepochybně etická a kultická jednota. Ač s rozdílnými interpretacemi, mají židé jednotný soubor morálních a kultických předpisů. Pochopitelně nelze přehlédnout rozepře mezi jednotlivými proudy židovstva, natož výstupy proroků proti kultickému chápání vztahu k Bohu a naplňování Boží vůle,¹ můžeme mluvit o velmi vlivném působení deuteronomistické reformy s důrazem na kult a na jeho centralizaci v jeruzalémském chrámu.

Pozoruhodný motiv najdeme v jednom z nejznámějších příběhů z Genesis, o pádu Babylonské věže zmatení jazyků (Gn 11,1-9), neboť zde je jednota sama nahlížena jako dobrá. To, co lidské počínání v tomto příběhu narušuje, je jednota zamýšlená Bohem, jednota stvoření, které se k němu vztahuje, na něj spoléhá a podle jeho slova jedná („Celá země byla jednotná v řeči i v činech.“ - Gn 11,1), jelikož vše je „jedno dobré Boží stvoření“.

Novozákonní texty o jednotě

Zásadní starozákonní myšlenky bychom tedy měli. V čem ovšem Nový zákon chápání jednoty posouvá dál? V první řadě je třeba si uvědomit, že jednota křesťanů zde není primárně formulována na poli nějak vymezené skupiny (kulturně, jazykově, pomocí sdíleného etického kodexu atd.), ale vztahem k jedinému Bohu a jeho Synu, Ježíši Kristu. Zcela explicitně to vyjadřuje následující pasáž z Matoušova evangelia: „Vy si však nedávejte říkat Mistře: Jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno Otec, jediný je váš otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat 'Učiteli': Váš učitel je jeden, Kristus“ (Mt 23, 8-10). Nám tento text může posloužit jako východisko pro výklad novozákonních textů vážících se k otázce jednoty.

V první řadě je tu (již naznačený) jediný duchovní základ, který má křesťany spojovat: Jediný Bůh a jeho Syn, Ježíš Kristus, jehož zvěst má být ukazatelem života všech křesťanů a tím i jejich pojítkem, „poznávacím znamením“.² To je charakteristickým znakem nejen u evangelistů, ale i v Pavlových epištolách. V Prvním listu Korintským věnuje velkou pozornost rozkolu v místní obci, který se vyznačuje právě nejednotou v tom, ke komu se kdo hlásí jako ke svému mistrovi či Mistrovi: „Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu“ (1.K. 1,11). Na což Pavel odpovídá: „Je snad Kristus rozdělen“ (1.K. 1,12)? Můžeme tak konstatovat, že i zde se uplatňuje zásada „jeden Bůh, jeden Mistr“, což ostatně jasně podporuje Pavlův pozdrav „milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista“.

V První epištole Korintským se navíc rozvíjí další aspekt jednoty v Kristu, eucharistický. „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře“ (1.K 10,16-18)? Zde je jednak jinak formulován podíl na „nerozděleném Kristu“, jednom těle, jednom chlebu,³ jednak se zde objevuje konkrétní způsob, jakým se má tato jednota skrze vztah ke Kristu uskutečňovat, totiž ve společné Večeři.

U Pavla se ke všemu uvedenému připojuje ještě další motiv, který můžeme označit jako jednotu v Duchu. Křesťanská obec je společenstvím, které má sdílet duchovní dary a společně je rozvíjet. Přes rozdílná poslání a projevy Ducha je to vždy jeden Bůh, který je působí. O jednotě se tu ovšem hovoří v neméně důležitém smyslu i tak, že všechny duchovní dary mají být užívány k společnému a vzájemnému prospěchu.

Vrátíme-li se od epištol zpět k Matoušovi, objevíme myšlenku bratrské (a sesterské) jednoty. „Jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří“ (Mt 23,8). K motivu vzájemné služby, jemuž tento text nijak neodporuje, můžeme ještě přidat představu o jednotě v pokoře, nevyvyšování se jednoho nad druhého.⁴

Udělejme si tedy pořádek v tom, jak můžeme k otázce jedné církve přistupovat. Pro přehled si vytyčíme několik bodů: 1) Jediný Bůh a jeho Syn jako středobod víry všech křesťanů, 2) jednota při společné eucharistii, 3) jednota ve sdílení duchovních darů a 4) jednota vzájemné služby a upřednostňování druhého (negativně řečeno: nikoli vyvyšování sebe sama).

Otázka nyní zní, co se za jednotlivými body vlastně skrývá, o co v nich jde.

Jednotlivé body řeči o jedné církvi

Jediný Bůh a Ježíš Kristus jako Mesiáš

Jediného Boha a Ježíše jako Mesiáše uznávají v podstatě všechny církve. Přinejmenším v Evropě se nezdá, že by v tomto ohledu byly v rámci ekumenických diskusí nějaké závažné problémy. Je ovšem třeba mít na vědomí méně početné a výrazné církve, jako jsou například v (především) evropští unitáři, kteří nepřijímají trojiční učení, nebo mimoevropské tzv. starobylé východní církve, které nepřijaly závěry chalkedonského koncilu. Stejně tak je třeba zmínit církve „na pomezí křesťanství“ (Filipi), jako jsou mormoni, Svědkové Jehovovi, či moonisté.⁵ Pokud budeme chtít rozšířit dialog i o tyto účastníky, bude to znamenat diskusi o samotných základem křesťanské víry a křesťanského sebeporozumění.

Eucharistická jednota

Tady nám náš dočasně mlčící zdravý selský rozum připomíná, že evidentně začínají velké problémy. Jednotlivé církve zde nejsou jednotné ve dvou ohledech. Jednak se liší názorově v pojetí eucharistie, jednak v praxi často není možná jednota přijímání „všech se všemi“; některé církve neumožňují přijímat svátost členům jiných církví nebo nedovolují svým členům přijímat u jiných církví (z důvodu odlišnosti chápání eucharistie).

Na takový problém očividně často narážíme, nicméně musíme se ptát, zda nelze uvažovat o eucharistické jednotě i přes výše uvedené odlišnosti. Nemohli bychom třeba namítnout, že dvě různá pojetí „stejně dobře“ uskutečňují či vyjadřují účast na Kristu skrze chleba a víno? A nepadá spolu s tím i problém nemožnosti společného přijímání?

Kromě více či méně zdařilých spekulací máme k dispozici dokument „Společná večeře Páně je možná“ vypracovaný výzkumnými ekumenickými institucemi ve Štrasburku, Tübingen a Bensheimu.⁶ Kromě toho, že se jedná o respektovaná pracoviště a dokument si získal velký ohlas, je pro naši práci podstatné i to, že také hojně čerpá z biblických základů a staví na nich svou argumentaci. S praktického „eurocentrického“ hlediska je pak příhodné, že jsou teze tohoto dokumentu namířeny hlavně na společné přijímání evangelíků a katolíků. Význam dokumentu tkví v neposlední řadě i v tom, že ukazuje nejen možnost přizvání křesťanů a křesťanek jiných vyznání k společnému Stolu i přes rozdíly v teologickém rozumění a praxi, ale dokonce ukazuje tuto jednotu jako nutnou, přikázanou. Můžeme ho tak považovat za příhodného průvodce pro další úvahy.

Základ argumentace je stejný, jako jsme již ukázali: Jednota přijímání je ustanovená Kristem a na mnoha místech je také uskutečňována. Břemeno dokazování pak neleží na těch, kdo prosazují společnou večeři Páně: Jelikož společnou večeři ustanovil Kristus, není třeba zdůvodňovat možnost společného přijímání, ale jeho odmítání!⁷ Jelikož je jednota ustanovená samotným Kristem a je mnohými v praxi uskutečňovaná společnou četbou Písma, modlitby, duchovního života v konfesijně smíšené rodině a podobně, neodpovídá tomu vyloučení podstatného dalšího prvku jednoty křesťanů, společné večeře Páně Věrohodnost křesťanského svědectví je tím zpochybněna.⁸

S odkazem na již zmíněný text 1K 10,17 dokument ukazuje, že je vhodné společnou večeři Páně vnímat jako začlenění do jednoho Kristova těla.⁹

Autoři upozorňují na to, že začlenění věřícího do místní církve (místního sboru, společenství) křtem zároveň znamená jeho začlenění do univerzální církve, a proto jsou hranice lokální církve nutně přesaženy.¹¹

Takové argumenty představují přinejmenším závažný hlas do diskuse jednak o možnostech eucharistické jednoty, jednak o její podobě: Nikde není řečeno nic o stejném způsobu vysluhování večeře Páně, ani o nutnosti stejné teologie, která by ji doprovázela. Naopak, argumentace je vedena tak, že je podle ní možné i přes rozdíly ve vysluhování a teologii společnou večeři Páně slavit.

Jednota ve sdílení duchovních darů

O jednotě v Duchu můžeme dnes v mnoha ohledech mluvit. Můžeme zmínit sdílení obdarování při výuce (ať už na půdě univerzity, nebo na „nižších“ školách), o společné práci na půdě diakonické služby, o spolupráci konkrétních církevních společenstvích a podobně. Selský rozum se může opět přihlásit o slovo a namítnout, že takové sdílení duchovních darů se také mnohdy nedaří, nebo k němu ledaskde ani nedochází. To má nepochybně pravdu, nicméně je třeba poukázat na to, že církev nebyla a není společenstvím dokonalých, a že tedy takovou námitku lze oprávněně chápat třeba jako výzvu k novému úsilí, ovšem ne jako popření toho, že sdílení darů Ducha a spolu s tím jednota křesťanů napříč církvemi je možná a že k jednotě křesťanů již dochází.

Jednota vzájemné služby

Zde je situace obdobná, jako v předchozím bodě. I přes různé nesváry a neochotu můžeme najít vstřícný a ochotný přístup k členům jiných církví a k jiným církvím jako organizacím. Otázka je, jestli nebývá vzájemná služba spíš ohrožena vnitrocírkevně, autoritativním vystupováním některých členů církevní hierarchie, „frakcemi“ některých sborů a podobně.

Co říci závěrem?

Shrneme-li si předchozí argumenty, docházíme k tomu, že mluvit o jedné církvi je nejen možné, ale dokonce nutné. Jedním dechem ale musíme upřesnit, co se označením „církev“ myslí. Zde máme na mysli „množinu všech křesťanů“, společenství těch, kteří chtějí následovat Krista, k čemuž patří i vědomí vzájemné sounáležitosti a společného nesení svěřeného úkolu.

Na základě zmíněných úvah zároveň nic nenasvědčuje tomu, že by mělo smysl a že by bylo nutné hovořit o jedné církvi jako organizaci, ani že by bylo zapotřebí uvažovat o snahách o sjednocení v tomto smyslu. Jednota založená v uvedených textech znamená z různých hledisek jednotu v následování Ježíše Krista, která je – zde především s odkazem k Tezím o eucharistické pohostinnosti – možná i přes velké množství samosprávných církví. Zároveň ji můžeme číst jako hlas pro to, že organizační jednotě jednota křesťanského společenství nespočívá.

Seznam příruček a použité literatury

Abendmahlsgemeinschaft ist möglich. Thesen zu Eucharistischen Gastfreundschaft. Centre d'Études Œcuméniques Strasbourg - Institut für Ökumenische Forschung (Tübingen) - Konfessionskundliches Institut (Bensheim)(http://alt.ikvu.de/html/archiv/ikvu/abendmahl/oekumene-institute-thesen-... - navštíveno 7.6. 2013); česky: Společná večeře Páně je možná. Teze o eucharistické pohostinnosti (http://www.getsemany.cz/node/548 - navštíveno 7.6. 2013)

Blenkinsopp, Joseph: Ezekiel: Interpretation. A Bible Commentary for Teaching and Preaching. John Knox Press. Louiswille 1990

Brueggemann, Walter: Genesis: Interpretation. A Bible Commentary for Teaching and Preaching. John Knox Press. Atlanta 1982

Filipi, Pavel: Křesťanstvo. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 1996

Mrázek, Jiří: Evangelium podle Matouše. Český ekumenický komentář k Novému zákonu, sv. 1. Centrum biblických studií. Praha 2011

Robertson, Archibald – Plummer, Alfred: 1. Epistle of St. Paul to the Corinthians. T&T Clark. Edinburgh 1958

Soggin, J. Alberto: Joshua: A Commentary. SCM Press. London 1972