Slavnost sv. Josefa 19.3.

2 S 7, 4-5.12-14.16; Mt 1, 16.18-21.24;

Umění naslouchat Slovu (1997)

Máme tu dnes hutnou lekci z umění naslouchat božímu slovu. Dnešní úryvky krásně demonstrují, že biblické texty je třeba číst s vírou, mají-li se stát božím slovem. Ani Bůh nehází perly sviním. Podobně se však mine s božím slovem ten, kdo myslí a věří jen fundamentalisticky. Fundamentalista, ten si prostě přečte větu a myslí si, že takhle ji Duch sv. nadiktoval a tak to nadále musí být, třebaže dosud třeba platilo něco jiného.

Všechna čtení včetně žalmu upozorňují, že pravda božího slova je ve smyslu výpovědi, dokonce až za kontextem všech těch dílčích prorockých i svědeckých výpovědí, nikoli v těch slovech, která konkrétní autoři nalezli a použili. Zdá se to někomu modernistickým pojetím? Všimněte si, kolik argumentů pro to nabízí text sám.

Přichází prorok Nátan a slibuje Davidovi, že jeho potomci budou vládnout navždy, od pokolení do pokolení. Ve skutečnosti se brzy potom střídaly dynastie vládců a dodnes tam nevládne žádný Davidovec. Sama Davidova říše se už po smrti jeho syna rozpadla. Potomci různých vojevůdců, kteří se střídali na trůně Judy a Izraele, měli už pramálo společného s Davidovým semenem, s Davidovými bedry.

To, co se tam v textu slibuje, to prostě nenastalo; toho si jistě všimli nejen redaktor textu, díky kterému text vůbec známe (snad takzvaný Deuteronomista, píšící o několik století později, kdy už to všechno bylo jako na dlani), ale všiml si toho zcela určitě i novozákonní redaktor evangelia. Ani jeden se při tom nepokusil o retuš, to napětí mezi historickou realitou a jejím popisem slovem prorockým jim nejen nevadilo, ale naopak leccos jim nabídlo. A právě to se očekává od nás, kteří dnes ta autentická slova posloucháme: ta rozpornost by neměla padnout pod stůl, nese v sobě důležité podněty k porozumění božímu slovu jako božímu slovu. Boží slovo je živé, není nic divného, že živoucí věc je plná rozporů trvale překonávaných. Jeho cílem není přece nic menšího než probouzet a povzbuzovat naději a dokumentovat boží věrnost živoucímu člověku v proměnách časů.

Proto je moudré pátrat vždy po smyslu biblického textu. Proto je také moudré bibli číst znovu a znovu, protože s ní nikdy nejsme hotovi; brzy se naučíme přeslabikovat slova a věty, možná i je dekódovat tam, kde starověk týmž slovům rozuměl trochu jinak než dnešní člověk. Ale to poselství za těmi slovy, to musíme přijímat znovu a znovu s pokorou. To jinak nejde. A není to jenom ve Starém zákoně, platí to stejnou měrou o textech novozákonních, jak deklaruje dnešní úryvek z Matouše.

Všichni rozumíme dnešnímu textu tak, že oním králem navěky, výhonkem z kořene Jišaje, otce Davida, je Kristus Ježíš. Jenže co měl Ježíš naší víry fakticky společného s Davidovými bedry? I kdyby Josef opravdu byl z Davidova rodu, Ježíš nebyl potomkem Josefa. Vadí to snad někomu? Jen fundamentalistům, ti budou hledat a nalézat potřebné křestní listy pro všechny zúčastněné. Tomu, kdo uvěřil evangeliu, kdo se drží víry apoštolské, ten z toho nejen nemá komplexy méněcennosti, které svými krkolomnými konstrukcemi marně retušují zmínění fundamentalisté.

Ani my, ani oni nevíme nic o otci Krista Ježíše, oni i my věříme, že Ježíš byl zrozen, ale nestvořen, „počat z Ducha“. Všichni také můžeme jen věřit, že po stránce právní byl otcem Ježíše Josef, ani zde nejsou k dispozici důkazy, které by mohly víru nahradit věděním. Ale komu to vadí? Kdo uvěřil Ježíši, ten nepotřebuje k tomu rodokmen ani jiný kádrový materiál.

Přesto jsme vděčni i za ty textové rozpory a paradoxy.

Říká anděl Josefovi: Neboj se vzít si Marii. Tedy žádný příkaz, ale povzbuzení v těžké depresi nad domnělou nevěrností jeho milované. Velmi užitečná podpora, ovšem tíha rozhodnutí přesto leží plně na Josefovi, ne na autoritě shůry. Říká ten anděl: Neboj se vzít. Nedodává k tomu už ani slovo, které by pojistilo Josefa před důsledky, poslechne-li hlasu svého srdce a postaví se k Marii jako zachránce její cti i jejího života (bez toho gesta by mohla být podle zákona ukamenována). Josef ji tedy zachránil, ale sebe tím poskvrnil: od něho přece zákon žádal nekompromisní očistu Izraele od takových... Na to, aby se Josef zachoval tak, jak se zachoval, musel na sebe vzít odpovědnost za překročení platného božího zákona. Pak už ovšem rozumíme tomu andělskému "neboj se" jinak.

Korunu paradoxu však dává evangelista důležitým zhodnocením celého toho vnitřního zápasu Josefa: nazývá jej spravedlivým a poslušným.

Slova poslušnost, spravedlnost, původ z rodu Davida, slovo otec - to vše má v dnešním textu hodně odlišný význam, než bývá zvykem. Všechna ta slova jsou přenesena do jiných významových rovin. Josef neposlechl zákon, protože byl spravedlivý... No to je paradox; ale žádný bonmot, je v tom zachraňující zjevení!

Také nám se tu a tam stane, že žádná z možností před námi není správná a musíme se rozhodnout. Josefův příběh nám k takové situaci nabízí jakéstakés světlo. Ovšem jen těm, kdo boží slovo nezvěcňují jako kamení do svých praků, ale ctí jeho živost, duchovní svobodu, moc zrna zasetého a klíčícího do jiných, ale neméně úrodných podob.

Víte, že úrodné zrno je to, které vloženo do vhodné země vyroste. Ztratí svou původní podobu, ale neztratí svůj původní smysl. A když sklízíme úrodu, nevyhrabáváme původní zrna, ale sklízíme klasy. I v klasech jsou zrna, ale jsou to jiná zrna, s těmi původními je spojuje jen společný smysl. Tak je to s Božím Slovem. To má být do nás zasazeno a najde-li dobrou, úrodnou půdu, lidskost vírou zkypřenou, tedy srdce s odvahou důvěřovat tomu, který k nám takto mluví, pak se děje zázrak plodnosti. Ta odvaha je třeba: to slovo mělo klíčit před dvěma tisíci lety v jiných okolnostech, naše důvěra těm textům není nijak samozřejmá, jak ostatně dokazují dějiny církve: kolik vykladačů, posluchačů či čtenářů horské řeči jí mělo odvahu vzít jako pravdu? Kdo věří, že čistá řeč je požehnanější než diplomatické zamlžování, kdo věří, že chudoba z Ducha je pro nás výhodnější než mít své jisté?

Patří k božímu řádu plodnosti, že plod je svému původci jen podobný. Nese společný smysl, ale má jiné tvary, někdy i jiné cesty. Také naše případné plody budou božímu slovu jenom podobné, a proto budou nejen přijímány, ale také odmítány jako prý neautentické. Takové spory nelze vyhrát, rozhodne o nich až plod, přicházející poté, co setba v zemi zahynula. Se zrnem dostáváme sílu probudit další život, to se nám nabízí, ale nenabízí se nám žádná kouzla. Snad smíme věřit, že v podobném smyslu je i Ježíš pokračovatelem smyslu Josefovy existence, je jaksi jeho plodem.

Jinak řečeno: věříme v dar božího slova v Písmu, ale to není totéž jako píchat do zavřené knihy a nalézat tak magicky jistou odpověď na své rozpaky, otazníky, zmatky. S Biblí se nám nabízí cesta, dokonce se na tu cestu z různých úhlů všelijakými nečekanými rozpory svítí, ale po té cestě musíme jít my. Poslušnost božímu slovu není v tom, že si úryvek přivážeme na zápěstí a na čelo, ale že jej přijmeme do svých jedinečných osobních dějin spásy. Tak to boží slovo nespadne pod stůl, pak to bude to boží slovo, které je jako déšť, který se již nikdy nevrátí k Dárci, protože na zemi má mnoho práce, která ten déšť zcela pohltí: dává plodnost, to není věc chvilky. Déšť zmizí v zemi, ale ta země se díky jemu a díky dalším darům stvořitele promění v úrodný klín. Tak je to s božím slovem v nás. Tím se také liší boží slovo od textu Bible: text se božím slovem musí stát, není tu nic automatického, ale jde o proces milosti znovu a znovu vylévané.