Obnova praxe odpuštění a smíření

(2014)

1. Místo úvodu pár vysvětlení a náčrt struktury

Člověk je podle naší osobní víry i podle zkušenosti stvořen jako ten či ta, kdo bytostně potřebují zakoušet dvojí: jsem intimně přijat a někdo stojí o to, abych jej intimně přijal já. Není to jediná potřeba člověka, ale zajisté ta nejdůležitější. Není náhodou, že právě pro takové úsilí potřebuje a vítá člověk znamení, že jak tahle niterná potřeba, tak šance jejího naplnění nejsou pouhým snem. Takovým znamením jsou pro katolíka svátosti. Všechny. Ale jedna z nich zvlášť cíleně – svátost smíření. Ovšem smíření je pokladem i tehdy, kdy není znamením svátostným.

Pokud se daří naplnit současně ona potřeba být obdarován i být coby dárce přijat, hovoříme o koruně všech vztahů, o lásce. Nejvážnější komplikací takového živoucího vrcholného vztahu představuje hřích. Dramatičnost, krása i hrůzy naší lidské existence snad vždy nějak souvisejí s faktory jako láska a hřích.

Každé oslabení moci hříchu nad naší existencí pomáhá vrátit člověka k tomu, proč byl stvořen – být obrazem a podobou Stvořitele. Vydatně tím směrem pomáhá jednotlivci posilovat vědomí významu jeho osobní svobody. Hřích se děje jen ve svobodě, ale sám svobodu jednotlivce vždy víc nebo méně svazuje a vrací jej statutu otroka. Péče o rozvoj svobody jednotlivce patří mezi významné prevence proti přesile hříchu.

Naše lidská schopnost pomoci bližnímu hříchem raněnému je omezena podobně, jako pomoc slepému nebo hluchému, zraněnému násilím nebo psychicky: dokážeme mírnit komplikace hříchem vzbuzené. Taková pomoc ovšem funguje s efektivitou, úměrnou našemu osobnímu porozumění stavu postiženého a také našemu vztahu k němu. Překážkou v tom je příliš zbytnělé EGO. Tomu naopak čelí umění sjednocovat hříšníky do společně věřícího a doufajícího komunia, které dokáže porozumět MY.

2. Hřích a vina

Ač je účelné vinu a hřích rozlišovat, dělá to v praxi málokdo. Ke škodě kajícníka především. Nejčastěji se hřích uchytí v člověku dík konkrétnímu provinění, ale nemusí tak byt vždy. Třeba Kain vraždil, jeho čin se stal hříchem. Nebyl vinou, protože tehdy ještě objektivní zákon „nezabiješ“ nebyl uložen. Častěji člověk prolomí sice nějakou společenskou normu a je tedy vinen, ale nestane se taková událost hříchem.

Pojem viny vychází z práva. Vina vznikne tím, že je prolomena nějaká oprávněná norma. Nejen náboženská, ale i sekulární. Nerozhoduje, zda subjekt mohl nebo nemohl vině zabránit, ani zda se provinit chtěl nebo nechtěl, zda věděl nebo nevěděl, že hrozí. Je to veskrze jen objektivní událost, se svobodou provinilce souvisí jen nahodile.

Příklady: řidič přejede dítě, které mu na poslední okamžik vskočilo do jízdní dráhy; cizinec nezná místní zákony a dopustí se faux pas, zapomněl vzít s sebou doklady.

Vinu lze spravedlivě anulovat pomocí zákonem předepsaných procedur. Viník bude se souhlasem  poškozené strany znovu nevinen, pokud buď

vinou porušený stav spravedlnosti vrátí do stavu původního (nechá zasklít okno, které rozbil), nebo

podá dle názoru strany poškozené přiměřenou náhradu nebo satisfakci (zasklení po dohodě ponechá na poškozeném, ale zaplatí mu celkovou opravu; veřejně se v novinách omluví poškozenému),

poškozená strana uzná jako dostatečnou projev lítosti viníka a odpouští, co by snad spravedlnost ještě vyžadovala (dítě odprosí matku).

Hřích je pojem svou povahou náboženský. V bibli má hned několik vzájemně odlišných vymezení, a tak jeho podstata zůstává patrně tajemstvím, o kterém spekulujeme. Já mu rozumím jen analogicky jako nemoci lidského srdce. Nastane tak, že se hříšník rozhodne v rozporu se svým svědomím konat či nekonat, ač by konat měl. Taková nebezpečná přesila své-vole má pak osoba od osoby vlastní dějiny. Proto i sama nemoc má někdy těžký, někdy lehký, někdy i smrtelný průběh. Často hřích nastává souběžně s vinou, a vypořádat se pak třeba jak vině, tak s hříchu přiměřenými taktikami.

Hřích navodí stav zatemňování komunikace a podvazování svobodné lidské bytosti (a možná nejen lidskou bytost, ale přes síť lidských vztahů nějak tajemně i ostatní stvoření); napadá vytváření a prožívání našich vztahů a člověka odcizuje tomu a těm, s kým a čím by měl být zajedno už kvůli vrozené potřebě sjednocení. To platí nejen o vztazích k osobám, ale i k věcem a formám života, které nás obklopují. Terminální stav pak nastane tím, že postižený už není schopen sjednocení v božím království.

Uzdravit takovou nemoc srdce dokáže právě jen ten Bůh, který umí stvořit nový život v umírajícím, ale umí i darovat nový smysl pobitým v údolí suchých kostí, které zahlédl prorok Ezechiel. Člověk dokáže jen mírnit projevy hříchu v životě (bývá v té souvislosti řeč o ovoci hříchu). To nejdůležitější zlé ovoce je odcizení. Hříšný jed lidských vztahů umí mírnit smiřování, to je středem našeho zájmu tady.

Nejvíc o hříchu a jeho důsledcích mi dodnes neprozradil některý ze školních katechismů, ale autor třetí kapitoly Genesis. Pomocí mýtu dokázal zjevit fascinující bohatství postřehů o povaze a důsledcích hříchu v osobních, sociálních i přírodních dějinách (Gn 2,23 - 3,21).

Svět před pádem text vykresluje jako skvělý obraz božské jednoty různého: Bůh, člověk, žena, muž, jednotlivosti z prostředí svěřeného člověkovi do péče i užívání – to vše jsou vzájemně velice různé entity. Přesto jejich jednota nemusí být iluzí, může mít smysl. Může být synergicky plodná: Adam ještě nedávno pokojně chodil se svým Bohem a v Evě viděl boží dar, splňující jeho tužby; světu rozuměl jako pestrému sdružení zajímavých přátel. Hřích to všechno mění. Eva už je prý pokušitelem, je vinna, že Adam selhal, také Eva předhazuje božímu hněvu místo sebe viníka. Člověk se pokouší lhát polopravdami sobě i Bohu. Ignoruje, že těmi polopravdami své nejbližší dehonestuje, zrazuje a ztrácí. Z daru vnímá člověk díky hříchu už jen karikaturu reality.

Co vlastně je démonickou pružinou nemoci hříchu? Odpovědi Písma je víc a po celá staletí až dodnes se stále ještě hledají další, uspokojivější. Přikláním se k názoru těch, kdo hřích považují za nemoc komunikace lidského srdce, která v posledku ohrožuje smysluplnost existence člověka i světa tím, že:

posiluje egoismus sice přirozený, ale užitečný jen v raném věku, pak už jen infantilní, který už ohavně deformuje optiku dospělých.

odcizuje nás všemu, s čím umíme a potřebujeme komunikovat, tedy nastoluje stav jakési duchovní verze Alzheimera.

Odpovědnosti za hřích nás nezbaví nic levnějšího než smrt. Jsme tedy odkázáni jen na milosrdenství Boží, které dokáže v příhodný čas nemoc hříchu uzdravit. Nejsem proto přítelem ideje, jako kdyby lidský hřích byl prostě jen zlým nebo aspoň chybným činem nebo myšlenkou, kterým se umíme nějakými zbožnými triky napříště vyhnout. Proto zklamu každého, kdo ode mne očekává nějaký seznam spasitelných fint, jak vyzrát nad pokušitelem v té nebo oné kauze.

My lidé neumíme hřích vymazat, avšak můžeme a máme pomáhat mírnit důsledky té nemoci, neutralizovat či kompenzovat toxiny jeho ovoce. Ta očividná nedostupnost nevinných počátků v ráji – střeží je andělé s plamennými meči - nás hříšné pobízí hledat nové šance smysluplnosti naší osobní existence jako kompenzaci. Uvěřili jsme jako Dobré zprávě, že Hospodinovo milosrdenství je mocnější než jeho spravedlnost, a proto má smysl usilovat o smiřováni těch faktorů, jejichž jednotu hřích odcizením otrávil.

Už Augustin si všiml, že hřích je nejen pohromou, ale také nějak i „šťastnou vinou“. Člověk před hříchem byl nejen blažený, ale také nebezpečně naivní. Hřích změnil obzory Adama i jeho ženy: v něčem rozšířil, v jiném zúžil. Změnil jejich logiku i jejich emoce. Učinil je bytostmi křehčími. Ale také je donutil k vynalézavosti a k dospělé pokoře těch, kdo rozpoznali, že lépe už bylo, ale je třeba jít vpřed.

Hospodin však člověka neopouští, zůstává pozorný a milosrdný, chrání člověka před dosud neznámou drsností světa - člověku vyháněnému z ráje daruje kožené suknice chránící rozhodně lépe než fíková zástěrka. Hříšník se tak ve světě nadále už méně přátelském učí rozumět znamením boží přítomnosti v našich dějinách a učí se potřebnému umění doufat (srov. k tomu: I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ (Gn 4,1) 

Shrnuto:

To, co po hříchu v ráji podnikne soudce Hospodin, to není trest, ale drama spravedlnosti, soucitu a milosrdenství. Nepřehlédněte, prosím: To milosrdenství nevrací nevinnost, nevinnost už není prvořadou kvalitou, jakou bývala.

To, co umožňuje člověku přežít, je milosrdenství, nikoli právo typu padni komu padni. Zároveň však nastala učednická léta nově se vynořující odpovědné svobody a nové role práva, kdy optimum cesty není předem dáno, ale je výzvou, pro kterou se víc nebo méně důsledně rozhodneme. Radí Ježíš těm poctivějším ze svých současníků: Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbali jste závažnější věci Zákona: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. (Mt 23, 23).

Ze všech těch důvodů už dávno nejsem přítelem ideje, jako kdyby lidský hřích byl prostě jen zlým nebo aspoň chybným činem nebo myšlenkou, kterým se napříště umíme vyhnout vyzbrojeni nějakými zbožnými triky. Proto zklamu každého, kdo očekává nějaký seznam fint, jak vyzrát nad pokušitelem v té nebo oné kauze. Spíš se učme martyrii, vyznávajícími smysluplnou milosrdnost našeho posledního soudce.

3. Smíření, odpuštění, ospravedlnění a svoboda

Podle toho, jak do dění vtahuje svoji vůli, člověk se buď chová, nebo jedná. Účast nebo neúčast naší vůle rozhodne o tom, zda akce člověka má etický náboj a mravní rozměr. Podobně jako se neděje bez osobního přitakání hřích, neděje se bez přitakání kajícníka ani smíření.

Smíření je proces, korigující osobní zaměření na cíl v božím království zde a teď; ten proces zahrnuje nejen korekce směru, ale také ohled na osobní dispozice takového poutníka

Když Šavel z Tarsu porozuměl Ježíšově cestě za božím královstvím, odvážně svázal svého milovaného Izáčka vlastní dokonalosti, vydal jej Hospodinu k oběti zápalné a vsadil veškerou svoji důvěru do cesty toho proroka z Nazareta, který vykročil na svůj poslední soud nikoli jako skvost občanských a náboženských ctností, ale obtížen hříchem celého světa. Dramatické momenty jistě nechyběly tomu rozhodování mezi osvědčenou tradicí božího lidu Izraele a cestičkou čerstvě prošlapanou nazaretským prorokem. Pavel tehdy psal Filipským (Fp 3,6-9): … jde-li o horlivost - pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A opravdu také všecko pokládám za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře,… Ani my nepředstíráme, že tato křesťanská cesta do božího království má logiku. Hřích odcizuje, hřích deformuje naše vidění. Čelit tomu ze strany lidí dokáže jen smíření.

Jak hřích, tak smíření představují celé procesy, někdy neméně dramatické než konečné vyvrcholení. Píše svatopisec v Genesi (Gen 4, 3-7):  Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout."

Smíření koriguje kurz životní cesty konkrétního člověka tak, aby jeho jedinečná cesta do budoucna lépe a spolehlivěji zamířila do zvoleného božího království. Aby lépe mířila s ohledem na reálný stav, ve kterém jako smiřující momentálně jsem; lépe také s ohledem zlepšujícího se rozpoznání cíle. Právo umožňující pokojné soužití lidského MY neztrácí smysl, ale důležitou roli hraje nadále nikoli jako právo na kořist legálně získanou, ale jako nástroj péče o zdraví lidského soužití a soužití člověka s kosmem.

3.1 Smíření čelí odcizenosti

Bůh nás smířil se sebou, slýcháme ve formuli rozhřešení. Věříme, že to funguje i ve vztazích k dalším účastníkům kompletního božího království. Ovšem jako mnoho jiných božích darů a příslibů, i tento patří mezi eschata: Už platí, protože Bůh už se rozhodl. Ale ještě nefunguje, protože nenastal jeho kairos.

A tak hřích stále ještě postupně eroduje naše vztahy, které nás dříve nejen těšily, ale často i nesly. Ochromuje to třeba naši schopnost nějak se destrukci bránit. To zná každý a každá, kdo žije dostatečně dlouho v manželství. Eroduje nejen náš vztah k Bohu, kterému jsme kdysi uměli říkat Abba a ve všem mu důvěřovat. Drobí i vztahy k našemu okolí, k přírodě, ke společnosti, k vlastnímu já. To vše se stává pro naše srdce jako by postradatelnější nebo dokonce obtěžující, člověk se stává osamělým a cizincem. To vše vyžaduje i naši protiakci ve vytrvalém a vynalézavém smiřování. Nejen hřích, také smíření mezi bližními je pro každého z nás součástí soudu, připomíná Matoušův Ježíš (srov. Mt 5, 22-25).

Bez smíření vlastního já s bližním nedosáhneme na smíření JÁ s Bohem.

Smířit znamená:

odtrhnout se od příjemných stránek odcizování a egoismu (tomu se v klasické mluvě říká „lítost“);

osvobodit se od minulosti a nároků vlastního EGO prosadit spravedlnost tam, kde mi bylo ukřivděno (v klasické mluvě: odpuštění);

přijmout Boha i jeho svět s mnoha tajemstvími a s prapodivnou spravedlností božího království, jaký je.

3.2 Smíření má stát na odpuštění jako spolehlivém základě

Pokud chceme dosáhnout odpuštění naší vlastní viny, nepodaří se to úplně, pokud se moje vůle s hříchem nerozejde. Může se stát, že vina i poté mučí provinilce, ač mu strana postižená odpustila. Pokoj v srdci patří mezi dobré ovoce odpuštění, ale odpuštění je aktem právním, racionálním.

Je moudré poslechnout Písmo a ponechat pomstu Bohu. Máme zkušenost, že zdařilé odpuštění postupně vrací poškozenému do srdce mír, osvobozuje jej od palčivých stránek minulosti. To je důležitý základ pro další úsilí o usmíření. Když dokážu celou tu kauzu palčivou nespravedlností přenechat Pánu našich dějin včetně dějin oné zraňující události s prosbou, aby věc potrestal či zcela prominul jen a jen podle jeho vlastního náhledu na věc, přenechávám obtížné zvládnutí dynamiky spravedlnosti a milosrdenství Pánu, kterému moc patří: Neboť tvoje je všechna moc i sláva až navěky, modlíváme se. Takový akt vůle je aktem osvobozujícím mne samého a zároveň i provinilce. Osvobozuje víra, důvěřující milosrdenství posledního soudce.

Odpustit ovšem neznamená zapomenout. Bůh naší Bible odpouští upřímně, ale nezapomíná. Kdo se z minulosti nepoučí, musí své křivdy prožívat znovu, protože jejich zkušenost byla zatím zmarněná.

Hřích nebývá jen ohavný, podobně jako rajské ovoce nebylo z různých ohledů jen nebezpečné. Adam s Evou ještě nevěděli, že hříšník musí založit mezi vlastním srdcem a tím příjemným ovocem odstup. A tak si možná ani nevšimli, že tak mění Pána svého já za pána jiného. Takové nevěrnosti ve vztahovém poli mého JÁ třeba čelit svojí vůlí aspoň tím, že si přiznáme: To ovoce bez ohledu na chuť je zpronevěra proti správnosti (spravedlnosti), nikoli šťastná kořist. Jinými slovy: je třeba vzdát se ovoce té nové „známosti s hadem“. Takovému aktu vůle říká křesťanská tradice lítost.

O pravdivosti lítosti nerozhodují slzy ani jiné projevy emoce, ale jde o rozhodnutí vůle. Cit se možná stále ještě při tom otáčí zpět jako Lotova žena, ale aktérem je vůle.

Neméně potřebná je lítost i tam, kde moje já není viníkem, ale ukřivděným. Probíhá ovšem jinak. Minulost a přítomnost je třeba oddělit, aby bolavou minulost mohlo zahladit odpuštění.

Smíření buduje budoucnost božího lidu a v rámci toho lidu také naši individuální budoucnost. Využívá k tomu všechnu dosavadní už pokojně neutralizovanou zkušenost. Již od nepaměti zápasí snaha smířit se s pokusy pořídit si mír duše levněji. Jako zástupná droga může působit třeba magie nebo rituál. Droga umí ulevit, ale od minulosti osvobozuje jen pravdivé odpuštění, jen ono vykvete pokojem a odvahou ke smíření. Odvahu ke smiřování potřebujeme, protože bude trvat dlouho, než přinese plody a až pak lze rozeznat, jaký strom jsme kdysi zasadili.

3.3 Smíření a zadostučinění a napomenutí

Podle tridentské reformy církevního pokání měla svátost pokání rituálně zpřítomnit boží soud nad hříšníkem. Fundátor svátosti Ježíš prý pověřil církev (rozumělo se: hierarchii, resp. ty z kněžstva, kterým bude hierarcha chtít delegovat svoji pravomoc), aby jménem božím posoudila vyznané provinění a vyslovila rozsudek závazný na zemi i na nebi nad minulostí hříšníka a zároveň kajícníkovi autoritativně domluvila či jej povzbudila některou z osvědčených rad.

Obnova vyžádaná posledním koncilem mířila radikálně jinam: Dnes je důležitějším motivem svátosti smíření víra ve znamení přicházejícího božího království, kde Bůh křísí mrtvé a hojí nemocné, než spravedlnost padni, komu padni. Rituál tedy naznačuje kajícníkovi pomoc boží ne už službou soudce, ale službou prorockou. Je to místo pro prorocké charisma těch bližních v církvi, kteří jsou Duchem povoláni v konkrétním případě pomoci kajícníkovi na cestě za smířením slovem povzbuzení, napomenutí nebo potěšení. To nebývají jen lidé k tomu svěcením a jurisdikcí pověření, ani jen muži, ale proroci i prorokyně povolané Duchem ke službě božímu lidu.

Pokud už nerozumíme hříchu automaticky coby vině, většinou ztrácí svůj smysl zadostučinění, které vina po právu vyžadovala a vyžaduje. Ve svátosti smíření si uchovalo smysl jen tam, kde vyznávaný hřích evidentně souvisí s nějakou vinou. Ovšem ani tam nemá být „pokutou“ hříšníka nějaké kvantum modliteb (žalmů, růženců, otčenášů), ale spíš kompenzace skutku a deklarace lítosti.

Jen kdo je aspoň trochu svobodný, může vycházet vstříc a otevírat se nabízenému božímu daru smíření. Při nedostatku svobody nebo při nedostatku úcty k ní se ovšem dokáže zachovat jako hlupák i tehdy, kdy jej žene horlivost jinak úctyhodná, jako toho nešťastníka z podobenství o dlužnících, který horlil pro spravedlnost tak bez rozmyslu a slepě, že svého pána na vrcholnou míru rozzlobil (Mt 18, 23-35): …  Tu ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil;  neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou? A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. Nepřeslechněte, prosím: Ten omilostněný služebník byl v právu, když vymáhal svůj dluh zákonnou cestou, a dluh nikterak nebyl povinen svému kolegovi odpustit. Jenže horlivost pro právo a spravedlnost nepustila ke slovu milosrdenství, které sám při dlouholeté službě svému pánu ochutnal. Ač byl podle zákona opravdu ne-vinen. nahradil svobodnou volbu horlivostí v zájmu spravedlnosti. Nesvobodní horlivci typu Šavla z Tarsu se prostě do basileia vůbec nehodí a Pán toho království jej musí vyhnat.

Mnoho z lidí totiž chápe takový dar podobně jako ten z Egypta osvobozený Izrael: jako svoji kořist. Kořist je něco, nač má nabyvatel jako její nový pán právo, a podle své libovůle a svévole s ním zachází. Tak se učili rozlišovat kořist a milost ti, které Mojžíš vyváděl z Egypta kamsi do země zaslíbení. Otrok v Egyptě nemohl a později ani nemusel volit, prostě nastupoval do práce za uložených podmínek a v patřičnou hodinu měl připraven svůj hrnec masa nebo pravidelný výprask. Svobodu neměl a nepostrádal, to jej naučila až pozdější svoboda, která mu spadla do klína. Jenže země zaslíbená předpokládá rozhodování, zda přijmu nebo nepřijmu pravidla nového bytí pod panováním Boha tak podivného svou zvláštně nespravedlivou spravedlností i milosrdenstvím.

4. Sociální rozměr hříchu a smíření

4.1 Odpovědnost za MY

Za mého dětství se zpívala v katolických kostelích nábožná píseň: „Jenom jednu duši máš, ach, proč o ni víc nedbáš?!“ Tenkrát se považovalo za důležité a povinné zachránit vlastní duši. Učil to katolický katechismus ještě v podání Tomáškově. Moudrost náboženských tradic tu šla trochu jinou cestou než moudrost biblická a poněkud zabloudila. Už příběh rajského hříchu naznačuje, že nemoc hříchu má roviny individuální, sociální a dokonce i kosmické. Ve hře nikdy není jen samo selhání jednotlivce, protože člověk je už ze své přirozenosti bytostí sociální spjatou osudově s bližními i kosmem.

Podobně se ještě před koncilem bralo za bernou minci, že milostivost zachraňující pomýleného je obdivuhodná, ale přednost má mít řád stvoření tak jak to prý zrcadlí boží obliba práva a spravedlnosti v establišmentu společnosti.

Je třeba si vzájemně připomínat, že právo a řád musí žít vždy a všude v dynamické rovnováze s milosrdenstvím podobně, jak si to přeje Bůh, když vyžaduje naši lásku k bližnímu v dynamické rovnováze s naší sebeláskou. Logika cesty spravedlivého řádu bez milosrdenství může být osudně zavádějící, jak naznačuje příběh původně toho výše zmíněného dobrého služebníka, kterému bylo vše odpuštěno, ale přesto dopadl na soudu Pána božího království tragicky (Mt 18, 23-35)

Modlitba Páně k tomu připomíná, že jednotlivec najde potřebnou pomoc jen v síti jeho vztahů k bližnímu, světu i jejich Stvořiteli. Čteme u Lukáše (11, 2-4), že Ježíš učil ty své modlit se o vše v plurále: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb nám dávej každého dne. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.

Ježíš si také přál, aby jeho přátelé měli před očima smíření jako potřebu neméně každodenní než denní chléb pro rodinu. A obě ty základní potřeby vnímali v jejich společenské souvislosti. Bez ohledů na svět bližních a dokonce v jistém smyslu i bez ohledu na stvořený svět nezískáme ani chléb ani smíření.

Církev je povolána být kajícníkům vhodným podpůrným prostředím; Má dodávat a posilovat důvěru v ono milosrdenství důležitější než spravedlnost. Náboženské dějiny však ukazují názorně, že i ty nejužitečnější tradice náboženství se mohou díky horlivcům zvrtnout v antikristovské běsnění horlivců a vlků v rouše beránčím typu výprav křižáků, v sadismu honů na čarodějnice, anebo opojení mocí nad životem a smrtí podle šaria.

4.2 Sociální podpora smíření jednotlivce

Výchozí lidskou pozici spravedlnosti i milosrdenství vidí jinak ti, kdo jsou založeni (možná dědičně, zcela jistě i ranou výchovou) spíš jako „zákoníci“ či jako „mesiánové“. „Mesián“ nebo „zákoník“ jsou šifry osobnostní výbavy, šifry pro odlišné vnímání dějin člověka. Nejsou ovšem žádným hodnocením toho či onoho ustavení. Zákoník porozuměl výzvě hledat boží království tak, jak je hledá ukázněný a v dobrém smyslu slova poslušný ctitel daru božího řádu stvoření i řádu etického. Mesián zná svoji nespolehlivost, proto tím spíš doufá v boží nezdolné milosrdenství silnější než lidské nevěrnosti. Je pak pochopitelné, že cesta víry hledající totéž boží království vede aspoň někdy pro zákoníka jinudy než pro mesiána. Není naší věcí kritizovat své bližní podle této „krevní skupiny“, ale měli bychom pomáhat bližnímu takovému, jaký je a jak rozumí. Tak nás instruuje Lukášovo podobenství o Samaritánovi milosrdném bez předběžných podmínek;

Je třeba při tom uchopit a ctít zvláštní šanci dějin spásy božího lidu, kterou nabízí dospělá odpovědná svoboda. Říká současný filosof, že řeč o etice nebo dokonce morálce je srozumitelná jen svobodnému, nikoli otrokovi. Nebude náhodou, že už v počátcích procesu Exodu kultivuje Hospodin kandidáta svého lidu Izraele darem svobody. Kdo je svoboden, dokáže mnohem víc než otrok.

Ne všechny etapy cesty církve Kristovy za božím královstvím rozuměly svobodě positivně. Podle panujících paradigmat se pak formovaly akcenty rituálů odpuštění resp. smíření.

Příklad: Všichni jsme se kdysi učili prostě zpytováním shromáždit do plného vědomí pokud možno všechny svoje přestupky, vyznat je a přijmout za to nějaký náboženský trest a znovu být „nevinným“. Morální kazy nebo opakované přešlapy měla zvládnout zbožná kosmetika. A všichni jsme na to vyslechli nějaké morální poučení zpovědníka, přijali rozhřešení a odcházeli zproštěni vin, tedy jakoby nevinní.

Důvěřoval jsem tomu rituálu po desetiletí. Jenže tak problém pěstování odpovědné svobody setrvale zakrňoval, nepostrádal jí ani můj zpovědník, ani já, jeho kajícník.

Jestliže však hrají moje kořeny ve společenství tak významnou roli, musí se o roli práva zajímat každý, nejen zákoník, ale i mesián. Pro všechny – ty pomáhající i ty, kdo pomoc při smíření potřebují, je užitečné znovu a znovu promýšlet perikopu o smíření i o urovnání cesty k němu v kontextu, jak to chápala prvotní církev podle svědectví Mt 18, 12-17:

Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich mu zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila?  A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých. Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ,ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.

5. Šance pomoci člověka při odpuštění a smíření

Naše lidská schopnost pomoci bližnímu může a má pomoci i tomu, kdo je raněný hříchem. Nepomůžeme jako soudcové nebo mravokárci, ale jako ti, kdo se poučili z podobenství o milosrdném Samařanovi. Ten nalezenému Judejci nekázal o správných idejích, ale jednal tak, aby se ten raněný co nejdříve stal zase svobodně rozhodujícím člověkem. Když empaticky nasloucháme příběhům svých přátel a vůbec bližních, můžeme se mnoho pro vlastní svědomí důležitého naučit.

5.1 Vidět, soudit, jednat ve víře evangeliu

Ježíš si cenil dětskou nevinnost, uměl si cenit i ctností dospělých, takzvaně bohatých mládenců. Nicméně tvrdil s rozmyslem, že jeden kajícník je „nebesům“ vítanější než ten nevinný, kdo ani nemá čeho litovat. Ve stejné linii vypráví i podobenství o návratu nezdárného syna, kterému otec na přivítanou vystrojil hostinu, aniž padlo jediné slovo pokárání. To je třeba mít na paměti, chceme-li někomu pomoci ke smíru s Ježíšem.

Neznamená to, že generálním pravidlem následování Ježíše pomáhajícího tak či onak zraněným je mlčení. Samaritán mlčel, protože slov tam nebylo třeba, nutné byly činy. Někdy však je kajícník svázán představami ničím důvěryhodným nepodloženými. Jindy mu musíme pomoci lépe rozlišovat vinu a hřích, protože obé vyžaduje jiné taktiky. Ani pak ovšem nesmíme podlehnout pokušení mentorovat. Na nás, kdo mu chceme pomoci, je odhadnout, kudy ke smíření; co momentálně ten deprivovaný bližní potřebuje nejvíc a co nejdřív: Nefunguje lítost? Nedokáže uvěřit odpuštění založenému na důvěře v boží uspořádání věci? Uvolnit jeho svázanou svobodu?

Není dobré spojovat svátostné smíření s duchovním doprovázením (a už vůbec ne s duchovním vedením kajícníka). Pravý pomocník při smíření říká sám sobě Křtitelovo: „On musí růst, já se zmenšovat“, a mluvit proto co nejméně, spíš nechat mluvit boží slovo. Ten, kdo duchovně doprovází, musí diskutovat s kajícníkem, vést dialog, být spíš zkušenějším učitelem než autoritou.

Každá forma pomoci vyžaduje delší čas a důvěru. Kdo chce pomáhat kajícníkovi, nesmí jej pod žádnou záminkou poutat k sobě. Člověk není zachráncem, pomáhá jako znamení pomoci boží. Proto nemá vystupovat ani zjevně ani skrytě jako duchovní vůdce kajícníka.

5.2 Nástroje pomáhající na cestě

Těmi nástroji myslím především Písmo a košatou církevní tradici, náboženskou zkušenost a lék nabízený životem koinonie. (Právní pomoc zahrnující např. rezervace nebo zadržení rozhřešení zde nezmiňuji, naštěstí se jí ujme skutečný odborník jindy.)

Nástroje i kajícníci si zaslouží, abychom nástroji šermovali odpovědně; k tomu je nutno o nich vědět víc, než je v dané situaci třeba využít. Odpovědnost je tu veliká.

Příklady: Katolická zásada „ex opere operato“ dokáže podepřít kajícníka, který potřebuje opřít se o autoritu, jinak se mu nedaří odejít od svátostného smíření v pokoji, protože pochybuje, že buď on sám, anebo zástupce církve nebyli dost kompetentní zbožností. Není pak možně, že Bůh takové řeči prostě neslyší? Odpověď upokojující má znít „ex opere operato“. Jenže použita bezbožně zdegraduje očekávanou magii ve frašku.

List Jakubův třeba učí: (5, 15-20): Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.  Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Praxe Kristovy církve ukázala, že to opravdu funguje. Nicméně i tahle praxe může být totálně neúčinná, jestliže se z dialogické pravdy udělá automaticky fungující bílá magie, která má léčit těžké nemoci formulkami.

Třeba mít na paměti, že někdy vyžaduje situace našeho bližního povzbudit spíše naději, jindy pokoru. A někdy odkrýt fungující zdroje odvahy k žádaným změnám smýšlení, jindy spíš odvahu. Píše apoštol Korintským s pozoruhodnou naléhavostí, když tuší, že je třeba dodat odvahy (2 K 5, 17-20): Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.  Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. … Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!

Někdy se snažíme pomoci poukazem na nějakou nespornou autoritu, třeba na biblický výrok nebo na osvědčenou zkušenost koinonie. Na druhé straně nesmí nikoho překvapit, že se někdo odhodlávající se k radikální metanoia nemíní vzdát dosud využívaných náboženských praktik. Náš Bůh má s námi všemi v té věci trpělivost víc než obdivuhodnou. I Ježíš to cítil tak, když u Matouše konstatuje (Mt 13,52): „Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré." Každý dobrý zákoník vynáší ze zásob své argumentace věci staré, i nové

Moudrost učitelů Starého i Nového Zákona ani nezakazuje, ani neomezuje aplikaci osvědčené náboženské praktiky (třeba oběť za hřích), ovšem nejen proroci, ale i Ježíš sám s nimi zacházejí kriticky. Už citovaný výrok proroka Micheáše (Mi 6, 6-8) naznačuje legitimitu takového váhání, Ježíš u Matouše (Mt 23,23) zjevně Micheášův výrok podporuje. Volá Micheáš: „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?" Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

6. Místo závěru

Poslední koncil vyvolal obnovu svátosti a ta změnila nejen její název, ale i sám smysl. Smysl věci známe, když známe, odkud vychází a kam směřuje. Dnes ten smysl svátosti potýkání se s hříchem vidíme nikoli už v opravě minulosti jakousi sanací spravedlnosti, ale v novém nasměrování, zamíření či smíření osobní cesty s pravidly eschatologické basileia. Není to cesta za dokonalostí v občanských ctnostech, ale širší exodus mířící do božího království. Snažíme se prohloubit důvěru Ježíšově výzvě: Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

K náboženským tradicím patří, že podávají souhrnně etické a mravní ideály tradice biblické s tradicemi osvědčených filosofů, třeba stoiků, manichejských atd. Jejich praktiky se osvědčily, nevyžadují riskantní experimenty, nabízejí tedy zdánlivě kratší cestu k cíli. Jenže tam pak zjišťujeme, že jsme dosáhli cílů sice ušlechtilých, ale jiných, než žádal od nás hledat Nazaretský Ježíš.

Také proto se při smiřování vracíme po staletích znovu k východiskům, které charakterizovaly biblický exodus z Egypta. Hospodin chce vychovat z lidu otrockého lid svůj. Proto zahajuje celé tažení výukou svobody. Bude to trvat staletí, než přinese tahle pedagogika ovoce, ale právě proto není nikdy příliš brzo pomáhat k osvobozování člověka minulostí spoutaného. Hřích v člověku deformuje jeho pojetí osobní svobody a umění s tím darem hospodařit. Svobodu si nedokážeme vydobýt sami svojí mravní silou, je vždy především darem, je investicí do nás, povolaných stát se obrazem a podobností Boha v Trojici. se kterým je nutno správně hospodařit. Svatopisci o tom svědčí, když vypisují okolnosti biblického EXODU. Mnoho z lidí totiž chápe takový dar podobně jako ten z Egypta osvobozený Izrael: jako svoji kořist. Kořist je něco, nač má nabyvatel jako její nový pán právo, a podle své libovůle a svévole s ním zachází. Tak se učili rozlišovat kořist a milost ti, které Mojžíš vyváděl z Egypta kamsi do země zaslíbení. Otrok v Egyptě nemohl a později ani nemusel volit, prostě nastupoval do práce za uložených podmínek a v patřičnou hodinu měl připraven svůj hrnec masa nebo pravidelný výprask. Svobodu neměl a nepostrádal, to jej naučila až pozdější zkušenost svobody, která mu spadla do klína. Jenže země zaslíbená předpokládá rozhodování, zda přijmu nebo nepřijmu pravidla nového bytí pod panováním Boha tak podivného svou zvláštně nespravedlivou spravedlností i milosrdenstvím.

Smíme žít v církvi, kterou umíme mít rádi. Proto je nutné nejen sloužit v tom smyslu našim současníkům, ale také trpělivě hledat a kriticky očištěné i tradovat další, ještě lepší formy spolupůsobení práva a milosti a také rituály, které by realizovaly jeden z hlavních úkolů každého pravdivě v Kristově jménu jednajícího společenství tak, aby Ježíš i jeho Duch spolehlivě každému zájemci byli k dispozici v takové koinonii „uprostřed“.

A konečně poznámka nikoli nadbytečná: Jistě vám neušlo, že jsem velkým obloukem obešel téma církevního práva, které hájí i v rámci smíření základní šance soužití v koinonii a také chrání vlastní já proti pomýleným pokusům zalíbit se Stvořiteli sebepoškozováním. Neznamená to, že si této oblasti neumím vážit. Rád ji přenechám těm, kdo ji příště dokážou prezentovat srozumitelněji a s větším nadhledem než já.