Čtvrtek po Popeleční středě

Dt 30, 15-20; L 9, 22-25; Cena života (1989)

Syn člověka prý musí umřít, být umučen, musí prohrát. Už jsme si zvykli. Proč však potom Deuteronomium nabízí život, štěstí a prostě budoucnost tomu, kdo nebude hřešit, kdo zůstane svatý před Hospodinem? Což Ježíš takové podmínky nesplnil? Nevrhl pak Ježíšův příběh podivné světlo na tento úctyhodný biblický text? A co horšího: Ježíš sám dokonce učí opak, než Deuteronomium: chceš-li ten život najít, ztrať jej. Má potom respekt k Zákonu vůbec smysl? Má cenu zachránit slušnými postoji počestnost, abych pak o život právě proto přišel, že jsem jej zachraňoval? Zdá se to pěkně zamotané.

Přesto dnešní evangelium mistrně vrhá světlo na poselství Deteronomisty ohledně Zákona tak, aby povrchní výklad nezaváděl člověka do fundamentalistických banalit. Jde o toto: Plnit Zákon je ochoten kdekdo z těch, kteří nechtějí žít nadarmo. Kde kdo se tak snaží pojistit proti Božímu spravedlivému hněvu. To nepřipadá nevěrohodné, naopak, právě takové návody se od pořádného náboženství očekávají. Jenže když tohle snažení vidí Ježíš, je popuzen, vynadá za to farizejům do pokrytců. Je vůbec možno tomu rozumět?

Ježíše popouzí, že sami sobě namlouvají zájem o Zákon, ale ve skutečnosti jen chtějí svou vlastní beztrestnost. Tím berou i samotnému Zákonu jeho smysl. Ježíš nakonec říká přesně totéž, co Deuteronomista: Nedělejte si modlu ani ze sebe sama, milujte svého Boha bezohledně.

Znovu vám přečtu, oč šlo Deuteronomistovi: "Dáš-li se svést, abys se sklonil jiným bohům a ctil je, oznamuji vám, že jistě zahynete a nebudete žít." Smysl poslušnosti Zákonu sleduje toto: člověk bude šťasten a bude mít budoucnost jen tehdy, naučí -li se milovat to, co je láskyhodné. K tomu musí překročit sám sebe, jinak to nejde. Musí mu jít o někoho či něco víc než o jeho vlastní dokonalost, bezúhonnost nebo nakonec aspoň beztrestnost.

V této optice důležitého a nedůležitého už můžeme pochopit i Ježíšův paradox o ztrátě a záchraně života: kdo žije pro druhé, dopadne dřív nebo později jako ten Nazaretský, vždyť i lidová moudrost tvrdí, že každý dobrý skutek musí být potrestán. Na druhé straně: Kdo žije pro svou kůži, pro svou duši, ten už se minul smyslem lidské existence, protože zvolil za směrodatnou polárku to, co zítra umře. Ty dnešní úryvky si tedy nekonkurují, mluví ve skutečnosti různým jazykem totéž. Kdo chce plnit boží vůli, nemůže se upnout na desatero a hlídat své city a vůli, aby neuklouzly. Musí s tou vůlí i s city na trh, Bůh i bližní tam na ně čekají.

Zákon darovaný Izraeli znal už dávno předtím Chammurappi, lidé v dávnověku je znali jako moudrý řád života. Tedy ne málo, ale také nic moc. Ta slova Zákona přesto mohou dostat význam boží vůle, ovšem až tam, kde se jimi usměrňuje nikoli cesta za vlastním ospravedlněním, ale cesta vstříc bližnímu a tím i vstříc Bohu, který se s bližním identifikoval. Tomu se potom říká láska. Jakýkoliv jiný smysl zákona se vposledku ukáže jako NE-smysl; věrnost zákonu bez tohoto sebevydání je postoj chytrý, ale bez budoucnosti. Jakékoliv jiné sebevydání věci spravedlnosti než následováním Krista Ježíše je omylem. Bůh mne totiž přijímá takového, jaký jsem. Jeho vztah ke mně je tím těsnější, čím více mi záleží na tomhle vzácném Ty, a to se podaří jen tomu, komu nezáleží na osudu vlastního Já. Všechno ostatní je pokus zachránit si život zaštítěním se před boží láskou; tento pokus - jak říká Lukášův Ježíš - musí skončit smrtí.

Kdokoli se pokusí zachránit si život, ztratí jej. Kdokoli svůj život daruje tomuto svému Bohu v Ježíši Kristu, s úžasem zjistí, že ho zachránil. A že tento zachráněný svět je pak plný i mezilidských lásek.