Víra ve válku

Spojené státy americké bojovaly ve Vietnamu osm let (1965–1973). Byly poraženy. USA byly poraženy v každé válce, kterou vedly od roku 1945, s výjimkou války v Perském zálivu za osvobození Kuvajtu. Ta byla také jedinou z válek vedených USA po roce 1945, která neporušila zákaz násilí, jak jej formuluje článek 2 ve 4. odstavci Charty Spojených národů. Zákaz je odvozen z antické zásady spravedlivé války, a vychází tudíž jednak z principu právního, jednak morálního. Války vedené Spojenými státy se proti článku 2 prohřešují opakovaně, protože priority americké politiky se od konce 50. let posunuly – jsou v rozporu se zákazem násilí, s Chartou a mezinárodním právem a odpovídají teorii politického realismu. Tento realismus určuje dnes myšlení v USA a v členských státech Severoatlantické aliance. Podporuje víru ve válku bez ohledu na právo, morálku a dokonce i nejistotu vojenského úspěchu. Realistická víra ve válku přiměla rozhodující síly v USA bojovat ve Vietnamu a pokračovat ve válce ještě poté, kdy už bylo dávno jasné, že USA nemohou vyhrát. Podobné přesvědčení je rovněž důvodem dlouholetých nesmyslných bojů v Afganistanu a v Iráku. Částečně vysvětluje také napadení Ukrajiny Ruskem, občanskou válku v Súdánu a mnoho jiných probíhajících střetů – ale nijak je neomlouvá.

Na rozdíl od právního a morálního zákazu války je teorie politického realismu relativně nová. Vznikla na začátku druhé světové války a během několika desetiletí dokázala vytlačit mezinárodní právo z pozice nejvyššího principu americké zahraniční a bezpečnostní politiky. V důsledku toho začal realismus významně ovlivňovat politiku členských států Atlantické aliance i mimo ni. Aby bylo možno znovu nastavit priority v politice USA a jejich spojenců a posílit význam dodržování mezinárodní práva, spolupráce v mezinárodních organizacích a etických principů, na nichž byly tato organizace založeny, je nutno pochopit, jak mohl realismus po druhé světové válce získat tak obrovský vliv.

I. Vznik realismu a jeho účinky

Již v roce 1951 zdůrazňoval významný americký diplomat George Kennan, že se americká zahraniční politika musí vzdát svého „legalisticko-moralistického“ přístupu. Právě on byl architektem poválečné politiky USA vůči Sovětskému svazu. Podporoval závody v nukleárním zbrojení a zástupné války s cílem držet krok s SSSR. Toto učení politického realismu významně pomohlo přesvědčit americké prezidenty, aby Spojené státy vpadly do Vietnamu a zůstaly tam tolik let. Proslulé Pentagon Papers, sepsané v letech 1967–1969, si mj. položily otázku, zda by mohli Američané ve Vietnamu vyhrát, a předpověděly jejich porážku. Navzdory tomu nepřestalo vojenské a politické vedení státu ujišťovat spojence a americkou veřejnost, že válka dopadne dobře.

Kdo čte Pentagon Papers, většinou dochází k závěru, že prezidenti uvěřili lžím o průběhu války, a proto v onom nesmyslném a brutálním konfliktu pokračovali. Leslie Gelb, ředitel projektu Pentagon Papers, je přesvědčen, že rozhodující politické osobnosti nepodlehly lžím, nýbrž byly vedeny vírou ve válku a vzhledem k této víře odmítaly akceptovat pravdu. Američané se nakonec z Vietnamu stáhli, ale pro představitele USA nebyla tato zkušenost žádným ponaučením. Vinu za nezdar dávali lžím, a protože „nepochopili, že jejich zatracená víra ve války je mylná, táhli jsme do Afganistánu a do Iráku“.¹

Americké vedení přesvědčilo spojence v celém světě, aby také uvěřili ve válku, a dalo k dispozici obrovské zdroje pro přípravu válek, včetně vývoje vyspělé technologie od atomových zbraní až po robotické zbraně, které jsou schopny bez lidského přispění samy oběti vyhledávat a zabíjet. Ale ani bilance neúspěšných válek, hrozba atomového útoku nebo dosud nepředstavitelné možnosti autonomních zbraní neotřásly vírou realistů ve válku. To by mohl dokázat jedině přesvědčivý alternativní myšlenkový směr. Bude třeba vrátit se ke zmíněnému „legalismu-moralismu“ mezinárodního práva a k multinárodním institucím a znovu se angažovat ve prospěch míru.

V Evropě se realismus poprvé objevil mezi světovými válkami. Britský diplomat a historik E. H. Carr píše v r. 1939, že příčinou vypuknutí druhé světové války bylo selhání mezinárodního práva a institucí a nedostatečná vojenská příprava. Sám je naopak zastáncem fyzického násilí, které je nezbytné pro národní bezpečnost. Vychází přitom z úvah Thomase Hobbese, britského politického filozofa 17. století, který soudil, že člověk není schopen jednat ve prospěch druhých. Hobbes tvrdil, že lidé jsou „v podstatě egoističtí, asociální a neschopní se poučit ze zkušenosti“, že „základem politické angažovanosti je vlastní zájem; myšlenka, že člověk cítí morální povinnost, která je silnější než jeho přání a vášně, je naprostý nesmysl.“ Právo na mezinárodní úrovni považoval za nemožné, protože neexistuje vláda nad státy, která by měla donucovací moc. A právě na Hobbesově chmurném pohledu na lidskou povahu a mezinárodní vztahy založil Carr to, co nazval „realismus“.

Když skončil masakr let 1939–1945, lidé si hned neosvojili toto nové učení. Naopak se silněji než kdy předtím zasazovali za mezinárodní právo, mír, lidská práva, blahobyt a za vznik organizace, která by mohla dosažení těchto cílů podporovat. Organizace spojených národů měla „uchrániti budoucí pokolení metly válek“.² Charta OSN zavazuje všechny členy, aby odmítali použití násilí s výjimkou dvou přesně definovaných situací: „dojde-li k ozbrojenému útoku“ a v případě, že to Rada bezpečnosti OSN výslovně povolí. Jen několik měsíců poté, co 51 států založilo OSN, se v Moskvě sešli ministři zahraničí USA, Sovětského svazu a Velké Británie a domluvili zřízení mezinárodní agentury, která měla dohlížet na vývoj atomové energie k mírovým účelům a na zničení všech existujících nukleárních zbraní.

Toto odvážné a nesobecké angažmá nicméně záhy podlehlo nástrahám realismu. V polovině roku 1946 ustoupily USA od svého závazku, že zničí všechny své atomové zbraně. Studená válka se Sovětským svazem, podporovaná realistickým pohledem, že vojenská soutěž mezi státy je nevyhnutelná, byla v plném proudu. Zastánci mezinárodního práva, kteří se účastnili poválečného oživení práva a obnově institucí, těmto trendům bránili. Jedním z nejvýznamnějších byl Hersch Lauterpacht, rodák ze Lvova na Ukrajině. Jeho příbuzní zahynuli při holocaustu, on sám přežil, protože ve 20 letech odešel do Velké Británie, kde se nakonec stal řádným profesorem mezinárodního práva v Cambridgi. Velmi přispěl k utváření poválečného právního řádu a v r. 1946 uveřejnil vášnivou obhajobu tohoto řádu proti sílícím výzvám politického realismu. Ve svém spise Grotianovská tradice chválí holandského právníka, diplomata a teologa 17. století Huga Grotia, otce mezinárodního práva, který zastával opačné názory než jeho současník Hobbes. Grotius byl přesvědčen, že lidé mají smysl pro společnost, berou ohled na druhé a pro zachování míru jsou ochotni obětovat vlastní zájem. Lauterpacht staví Grotia do kontrastu ke svému vrstevníkovi Hansi Morgenthauovi, který podobně jako Carr souhlasí s Hobbesem a zcela odmítá myšlenku, že právo může omezovat násilí na mezinárodní úrovni.

Lauterpacht byl sice brilantní myslitel, ale Morgenthau měl mnohem větší vliv. Jeho knihu Politics Among Nations (1948) čtou v USA dodnes všichni studenti mezinárodního práva. Když Sověti v roce 1949 vyvinuli atomovou zbraň, přihlásili se tím ke Carrovi a Morgenthauovi, nikoli k Lauterpachtovi. Podle realistů je povinností národních vůdců hromadit vojenské prostředky, snažit se o náskok ve vývoji zbraní a nasazovat vojenskou sílu, aby bylo dosaženo hegemonie. To je důležitější než dodržování zákonů – dokonce i zákonů, jež jsou založeny na morálních principech. Některé z takových myšlenek (např. model „silného muže“ v čele národa) převzal Morgenthau od Carla Schmitta, pro-nacistického právníka a vědce, který v meziválečné době tvrdil, že Německo se nemělo nechat ovládnout jinými státy a nemělo akceptovat jejich výklad mezinárodního práva. Dnes převládá v politologii stanovisko, že ve sporech mezi národy nehraje mezinárodní právo roli. Proto odborníci na mezinárodní právo ve snaze zůstat relevantní modifikují mezinárodní právo tak, aby bylo pro národní politiku akceptovatelné, místo aby se drželi starých norem.

Papež Jan XXIII., vědom si směru, jímž se vyvíjejí poválečné představy, vydal v roce 1963 encykliku Pacem in Terris. V ní souhlasí s Lauterpachtem a pokouší se působit proti víře realistů v ozbrojené konflikty a proti sílícímu odmítání OSN, kontroly zbrojení a mírového práva. Jan XXIII. varuje před „strašlivým masakrem“, který by byl důsledkem použití atomových zbraní. Přesto připojil k encyklice řádek, který dokazuje, že realismus raných 60. let byl tak silný, že ovlivnil dokonce muže oddaného Kristovu učení. Jan XXIII. napsal, že „extrémní vojenské zbrojení dnes může odstrašit lidi, aby začali válku ...“.³ Odstrašování je ovšem koncept politického realismu a nemá empirickou, etickou ani právní oporu. Státy se přitom odvolávají na nutnost odstrašování jako hlavní důvod pro výrobu zbraní, které jsou schopny zničit život na planetě. Vlastnit zbraně znamená údajně vysílat poselství, že kdo by měl v úmyslu použít atomovou zbraň jako první, vyvolá „vzájemné vyhlazení národů“.⁴ Naproti tomu papež František „nevidí v nukleárním zbrojení pramen míru, nýbrž destabilizující prvek v mezinárodní soustavě, jenž dává falešný pocit jistoty, podporuje šíření atomových zbraní, ohrožuje životní prostředí a okrádá chudé.“ František podepsal zákaz atomových zbraní a „kategoricky odsoudil vlastnění atomových zbraní jako morálně nepřípustné.“ Muselo uplynout 60 let, aby tyto pravdy o odstrašování a atomových zbraních zazněly z úst papeže z dalekého jihu planety. Realismus byl a zůstává dosud překážkou uskutečnění papežovy výzvy k odstranění všech atomových zbraní.

Pacem in Terris odporuje rovněž názoru, že válku je ještě možno považovat za vhodný prostředek ke znovunastolení porušeného práva. Přesto američtí katoličtí biskupové v dokumentu The Harvest of Justice is sown in Peace (Žeň spravedlnosti je zasévána v míru, 1983) schvalují jednu z forem nespravedlivé války, která je známa jako „humanitární intervence“, což lze částečně vysvětlit vlivem víry realistů ve válku. Prezident Ronald Reagan vyhlásil o několik let později Reaganovu doktrínu, jež se se týká nasazení vojenské síly ke zřízení demokratického režimu nebo jako trest pro státy, které nejednaly v souladu s očekáváním USA. Reagan povolil nezákonné použití násilí ve Střední Americe, Granadě a Libyi. Aby bylo možno tvrdit, že bombardování Libye v roce 1986 bylo legitimní, přišly Spojené státy s novým výkladem práva na sebeobranu, jež je zakotveno v Chartě Spojených národů. USA a SSSR, nepřetržitě spolu soupeřící, fakta týkající se vojenských zásahů sice do té doby překrucovaly, ale v podstatě se držely standardního výkladu práva. Protože SSSR byl v úpadku, necítily se USA nuceny přizpůsobovat právo své politice, což je přístup, jaký kdysi prosazoval Carl Schmitt. USA mohly stále ještě tvrdit, že dodržují právo, a přitom dle libosti uplatňovat násilí. Jejich spojenci většinou souhlasili.

V letech 1992–2003 bombardovaly USA a Velká Británie Irák, aby prosadily bezletovou zónu, z právního hlediska těžko obhajitelnou. V r. 1998 zaútočily USA na Súdán a Afghánistán, aby narušily domnělé operace Al-Káidy a zabránily jim. V Súdánu byla cílem náletu továrna na léky. Když v r. 1999 Spojené státy v čele členských států Atlantického paktu bombardovaly po 78 dnů Srbsko, zahynulo 20 tisíc lidí. USA nevydaly žádné oficiální právní odůvodnění. V r. 2001 napochodovaly USA a Velká Británie do Spojeného království v Afghánistánu, aniž měly důkazy, že za teroristickými útoky Al-Káidy, k nimž došlo v USA 11. září 2001, stála afghánská vláda Tálibánu. Poté vyhlásily Spojené státy „válku proti teroru“, která formou bezpilotních náletů a akcí speciálních jednotek mimo ozbrojený konflikt pokračuje dodnes. V roce 2003 vpadly USA, Velká Británie a Austrálie na základě falešných důkazů a prakticky bez právního odůvodnění do Iráku. Francie několikrát vojensky zasahovala ve svých bývalých koloniích pod záminkou pozvání. V r. 2011 použilo NATO v Libyi extrémní násilí, čímž zcela porušilo rezoluci Rady bezpečnosti, žádající ochranu civilního obyvatelstva. V r. 2014 posílily USA a Velká Británie na pozvání irácké vlády svoji vojenskou přítomnost v zemi, aby zakročily proti radikální islamistické sunnitské teroristické organizaci ISIS, ale poté použily násilí v Sýrii bez souhlasu tamní vlády.

V témže roce Sovětský svaz obsadil Krym a začal podporovat východoukrajinské separatisty. Rusko přitom ospravedlňovalo násilí podobnými slovy jako Západ a nemuselo se obávat následků svého skandálního porušení mezinárodního práva. V roce 2022 pak zahájilo rozsáhlou invazi na Ukrajinu. I v tomto případě přišlo s celým seznamem argumentů, které všechny používá Západ od konce studené války, např. právo na sebeobhajobu, humanitární intervence a intervence na pozvání. Jako precedenční případy intervence uvedl ruský prezident Vladimír Putin protiprávní použití násilí ze strany Západu v Srbsku, Iráku, Libyi a Sýrii. Není divu, že se papež František snažil zůstat nestranný, aby získal důvěru obou stran a dosáhl naléhavě nutného míru. Všechny případy jsou důsledkem poklesu respektu k mezinárodnímu právu a k mezinárodním institucím.

II. Návrat míru jako cíl práva

Právo je na světě proto, aby omezovalo násilí ve vztazích mezi lidmi. Poskytuje člověku alternativu k fyzickému násilí při sporech. Právo ovšem nemůže působit, pokud k němu není důvěra. První filozofické teorie o právu spojují jeho koncept s lidskou touhou po míru, klidu a pořádku ve společnosti. Podle stoiků a dalších klasických antických myslitelů nás přírodní řád, radost z krásy i božské zjevení učí oceňovat hodnotu systému, který podporuje pořádek bez násilí. Stoik Cicero zavedl jako součást metodiky přírodního práva pojem transcendentní inspirace. Soudil, že pozorováním božského v přírodě i mimo ni poznáváme, jaké principy a příkazy přírodního práva jsou z morálního hlediska nutné. K nim náleží požadavek, aby právo vytvořené na základě konsensuálních metod, tzv. pozitivní právo, souhlasilo s přírodním právem. Tomáš Akvinský navazoval při rozvíjení myšlenky přírodního práva v podstatě na Cicera. Stejně jako Cicero byl přesvědčen, že řešení ničivých ozbrojených konfliktů je jedním z hlavních úkolů zákonodárství mezinárodního společenství. Cicero, Tomáš a pozdější scholastikové ovlivnili Huga Grotia, otce mezinárodního práva, který ve svém přelomovém díle De jure belli ac pacis (O právu válečném a mírovém, 1625) prezentuje návrh světového řádu. Grotiovy názory jsou přitom v ostrém protikladu k názorům jeho současníka Hobbese.

Vývoj práva ukazuje, že účelem práva je mír. Právo vzniklo, protože lidé přirozeně inklinují k životu ve společenství, a tento život vyžaduje řád a mír nastolený skrze právo, jak odedávna učí katolická církev. A přesto stále převládají Hobbesovy názory, takže problémy dnešní doby jsou tytéž jako problémy 60. let. Jak můžeme podporovat mírové právo a mírové instituce tváří v tvář militantnímu realismu? Překážky jsou dnes větší než v době Pacem in Terris – obrovské vědění o právu, zejména o přírodním právu a jeho roli, je zapomenuto. Lidé, kteří přežili druhou světovou válku, vymírají. Zdá se, že na přetrvávající ozbrojené násilí existuje jediná odpověď: další násilí. Myšlenka, s níž přišel Lauterpacht, platí ale dodnes: Víru ve válku lze účinně zpochybnit výchovou ke správnému chápání práva. Ústředním bodem jeho článku z roku 1946 je konstatování, že veškeré právo vychází z teorie přirozeného práva, což musí být v případě mezinárodního práva výslovně uznáno. Lauterpacht stál zcela neochvějně na straně práva, protože pochopil přírodní právo a jeho morálně odůvodněný požadavek míru a odmítání zbrojení a válek.

Jedním z důvodů vítězného tažení realismu je skutečnost, že klasické přirozené právo je z právnických debat vytlačováno. Pozitivní právo lze modifikovat, aby odpovídalo národním zájmům. Ve snaze přirozené právo zachránit je někteří vědci v době sílící sekularizace zbavili jeho transcendentní složky. Michael Stolleis a Lorraine Daston soudí, že nechuť odborníků odvolávat se na „Boží úradek“ a jiné zdroje inspirace vedla k „devalvaci přirozeného práva“ a k jeho nahrazení „pozitivním právem“.⁵ Takže sice existují teorie označované jako přirozené právo, jsou však spíše subjektivní a hájí vlastní preference teoretiků, někdy se dokonce vracejí k názoru, že válka může být východiskem. Mezi teoretiky mezinárodního práva nicméně dochází ke znovuoživení teorie přirozeného práva, což by se mohlo stát základem pro renesanci práva, která by byla konečně pádnou odpovědí na realismus. Původní renesance znamenala návrat ke klasickému řeckému a římskému myšlení. Dnešní renesance je oživením klasického uvažování o přirozeném právu.

III. Závěr

Právo podobně jako realismus je myšlenka, ale na rozdíl od realismu je to myšlenka prastará. Je ve shodě s trvalými náboženskými a filozofickými principy. Právo sloužící udržení míru bylo příliš dlouho potlačováno myšlenkou realismu a jeho vírou ve válku. Teď potřebujeme novou encykliku, která rozvine poselství Pacem in Terris a naváže na učení z konce 60. let, encykliku, která odvážněji podpoří mezinárodní právo a jeho ustanovení vycházející z přirozeného práva, zvláště zákaz násilí. Taková encyklika by mohla vzkřísit naši víru v mír.