Přemítání amatérského liturgologa

V pondělí mi přišlo parte. Poslal jej dlouhodobý čtenář a přispěvatel Getseman. Zemřela mu žena. Po dlouhé nemoci, doma, v péči Cesty domů. Pohřeb bude v pátek, v centru Prahy. Hned jsem se rozhodl, že se pohřbu zúčastním. Na pohřby chodíme kvůli živým a jsem novopečenému vdovci velmi zavázán. Nejen za podporu Getseman. Když jsme stavěli před 45 lety dvojdomek, můj spolustavebník se těžce zranil (na motocyklu se střetl s nákladním autem…). Ten, kterému teď zemřela žena, mi několik měsíců, sobotu co sobotu na stavbě nezištně pomáhal.

Dnes v 10.23 se mne ptá žena, když edituji nějaké texty: „Ty na ten pohřeb nejdeš?“ Úplně jsem na to zapomněl… Pohřeb začíná v 11 hod. Musel jsem se převléci, neboť jsem měl na sobě oděv, ve kterém jsem před hodinou vykopával topinambury. Cesta autem by byla riskantní kvůli nezbytnosti objíždět uzavřenou silnici Černošice-Radotín, kvůli permanentně ucpanému vjezdu do Prahy u Barandovského mostu (což nakonec nebyla, jak jsem viděl z vlaku), ale hlavně, jak rychle v centru zaparkovat. Vlak jel v 10.46 s příjezdem na Smíchov v 11.00 kdy právě začíná liturgie.

V tu dobu jsem byl ještě v Chuchli, vlak měl zpoždění. Nemám rád, když někdo chodí na slavení liturgie pozdě. Ne snad kvůli Hospodinu, ten naše bohoslužby nepotřebuje, ale kvůli těm, se kterými slavím. Teď jsem se sám ocitl v roli takového opozdilce, který jakoby říkal, že mu na druhých zas tak nezáleží… Chtěl jsem alespoň nějak na liturgii, na dálku, participovat. Představil jsem si raně středověkou liturgii Říma, kde úvodní část probíhala již během cesty na místo slavení. Podle Ordo Romanus I. jel papež ze svého sídla v Lateránu do Santa Maria Maggiore, kde probíhala velikonoční liturgie, na koni. Nejsem sice papež, ale „Jeder war ein Papst“, napsal Franz Gansrigler, nejedu na koni, ale vlakem, ale co. Navíc mne napadá, že první křesťanská liturgie během přesunu se odehrála už na cestě do Emauz. Alespoň tedy její blok slova. Na nádraží mi metro ujede před nosem, ale za chvíli jede další. Mezi lidmi prochází zanedbaná žena s pejskem a žebrá. V papežském průvodu jeho almužník rozhazoval drobné mince. Asi bych té ženě nějakou dal, ale jak jsem rychle opustil domov, tak jsem si nic nevzal… Na Můstku, přímý výstup na Jungmanovo náměstí – postupně tři dlouhá pohyblivá schodiště. Běží mi v hlavě asociace stupňových modliteb, které jsem se jako kluk učil ještě latinsky: Et introibo ad altare Dei ad Deum qui laetificat iuventutem meam. (Přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, který mě naplňuje radostí - Ž 43, 4.) Do kostela přicházím s 18 minutovým zpožděním, právě probíhají přímluvy přednášené dvěma ženami. Jsou sestavené pro tuto příležitost.

Při závěrečném loučení mi novopečený vdovec řekl: „Doufám, že tu liturgii nepomluvíš v Getsemanech.“ Tak se nejen z tohoto důvodu zříkám dalšího komentáře. Hlavní důvod je ten, že si liturgii z velké části sestavila sama zemřelá. A jistě se řídila hlasem svého srdce.

Snad ale mohu pochválit detailní plánek popisující cestu z kostela ke hrobu obsahující schémata a fotografie. Je vidět, že za tím stojí zkušený IT specialista, který si všímá každého detailu vč. WC na trase.

Zemřelá byla poctivá křesťanka, která se 25 let angažovala v místní farnosti. I proto bylo na pohřbu tolik lidí. Kostel byl plný. Potěšilo mne, že jsem tam potkal kněze, který byl prvním žákem Josefa Zvěřiny poté, co Josef musel v r. 1975 odejít z Praskoles do důchodu. Potěšilo mne, že jsem se nečekaně setkal i s jihočeským jáhnem, který pohřbíval před třemi roky Jana Konzala, a jeho ženou.