Roger Bacon

Anglický přírodovědec a univerzální myslitel Roger Bacon (1214-1294), zvaný též „doctor mirabilis“, bývá občas mylně považován za prvního zvěstovatele novověkých myšlenek. K tomu sice opravňuje jeho dosud nevídaný důraz na experimentální a matematické poznání i jeho utopická vize příští společnosti, ale celé jeho myšlení vychází prostřednictvím nauky o iluminaci z oxfordské verze františkánské školy.

Roku 1235 Bacon přichází do Paříže, ale své někdejší učitele, Alexandra z Hales a Alberta Velkého, považuje za tupce, protože neznají řecky a hebrejsky a nerozumějí matematice ani optice. Vrací se do Oxfordu, studuje u Roberta Grossetesta, přednáší a ve čtyřiceti se stává františkánem. Pokouší se o reformu františkánského řádu a zanechává vyučování. Roku 1257 odchází do Paříže a věnuje se vlastní vědecké práci. Svou bojovnou povahou proti sobě pobouří všechny autority. Naráží na ostrý odpor řádových představených, neboť odmítá podřídit myšlení jejich autoritě. Názorově se přibližuje radikální větvi františkánů, „spirituálům“, ale odlišuje se od nich krajní racionalitou. Je držen v řádovém vězení.

Na pomoc mu přichází jeho přítel Guidon Fulconi, který se mezitím stal papežem (Klement IV., 1265-1268). Na jeho žádost píše Roger Bacon r. 1267 rychle svá hlavní díla: Opus maius (Větší dílo), kde představuje chyby lidského myšlení, vztah přírodovědy a theologie, nauku o jazyce, matematiku, teorii perspektivy, myšlenku experimentální vědy i etiku. Pořizuje i kratší výtah z tohoto díla: Opus minus (Menší dílo). Přepracováním obou verzí a doplněním o autobiografii vzniká Opus tertium (Třetí dílo). Církevní autoritě adresuje Roger též přímo vizionářský spis Epistolae de secretis operibus artis et naturae et de nulitate magie (Listy o tajných dílech umění i přírody a o nicotnosti magie), kde popisuje reformu církve i celé společnosti prostřednictvím vědy a vynálezů. V dalších spisech převažuje přírodovědná tematika: Scientia experimentalis, Communia mathematica, Communia naturalium, Specu-lum astronomiae. Po smrti Klementa IV. jsou Baconovy spisy zakázány a on sám je roku 1271 uvězněn na téměř 20 let. Ve vězení píše své poslední dílo Compendium studii theologiae.

Baconovo vidění světa je určeno pochopením Aristotela po způsobu arabských přírodovědců, naukou Roberta Grossetesta, a především spolehnutím se na vlastní cestu, která je vedena mystickou intuicí, ověřována experimentem a popisována matematicky. Chce „následovat Aristotela“, což však pro něj neznamená podřízenost Aristotelově autoritě. Chce napsat encyklopedii všech věd bez neustálého dovolávání se Aristotela. Deduktivní rozvoj zděděné aristotelské fyziky považuje za „ztrátu času“ a psaní komentářů považuje za projev neschopnosti.

Z jeho díla uveďme citát: „Filosofie pouze rozvijí božskou moudrost, a to pomocí vědy (scientia) a umění (ars). Dokonalá moudrost je ve svatém Písmu.“ Pravda filosofie se ukazuje v praxi, a to jak v praxi technické, tak v praxi theologické. Praktickým cílem theologie je zdokonalení lidí k obrazu božímu.

Přes své rozsáhlé dílo a mnohé objevy umírá Roger Bacon opuštěn a zneuznán. Jeho objevy budou čekat na nové objevení a většinou vývoj vědy ani techniky neovlivní – kromě dvou velevýznamných výjimek.

První výjimka se týká jednotlivého „vynálezu“. Robert Bacon vyzkoušel, že účinky výbuchu střelného prachu lze nasměrovat „kovovou trubkou“. Tak se z poměrně nevinné čínské hračky, jejíž „objev“ Evropané připisují jinému františkánovi, Bertholdu Schwarzovi, stala rozhodující zbraň. Je smutným paradoxem, že právě tento vynález humanistického experimentátora došel v příští společnosti největšího uplatnění.

Druhá výjimka se týká vědecké i filosofické metody. Díky Baconovi se zpřesňuje význam slov „experiment“ a „empirie“. Experiment už není pouhým rozhodčím mezi míněním autorit (jako pro Alberta Velikého), ani pouhým eskamotérstvím. Vychází z vlastní teorie a směřuje k matematizaci poznání. Podobně kritériem „empirismu“ už není jen scholastická metoda poznání „a posteriori“. Z Baconova hlediska není např. Tomáš Akvinský skutečným empirikem, neboť neexperimentuje. Toto pojetí empirie se ujme trvale a postupně převáží nad jinými pojetími, zvláště poté, co tuto empirii nominalisté přesněji určí jako induktivní.

Vybráno z textů Zdeňka Kratochvíla a Pavla Flosse  o Rogeru Baconovi.