3. neděle adventní C

Sof 3, 14-18a; L 3, 10-18

Je to divné, že evangelista říká "radostná zvěst" i tomu, co hlásá Jan Křtitel: Je to přece tak strašně obyčejné! No řekněte: "Nevybírejte víc, než je stanoveno... kdo má něco k jídlu, ať dá tomu, kdo má méně, nebo kdo vůbec nemá". Samé takové všedně lidské věci, žádné zbožné slovo, žádný patos tam nezní. Tak tedy podle Lukáše může vypadat hlásání radostné zvěsti. Není to omyl?

Jsem opravdu rád, že čas od času v předepsaných perikopách zazní i něco, co si zřejmě váží i toho echt lidského. Toho na první i druhý i třetí poslech nenáboženského. Tam se pak nedá kličkovat jako v Getsemanech Jidáš nebo na Golgotě vlastně všichni, když - patrně takříkajíc v zájmu nějak vznešeně vymalované Ideje - nechali svého Krista a Pána docela obyčejně trpícího strachem docela obyčejně na holičkách. Právě díky těm nezkrášlitelně všedním partiím zní teprve celek, o kterém vyznáváme: tohle je pravda, která si získala naši víru, pravda právě specificky křesťanská: Emanuel, Bůh je zde s námi, je uprostřed tohoto lidského.

Přitom to není žádná křesťanská novinka, mluví o tom už Sofoniáš, jak jsme slyšeli. Tím spíš ovšem žasneme, že Bůh to nejen slíbil, ale neotálel a vyplnil do posledního nejvšednějšího puntíku.

Hospodin, tvůj Bůh, lide milovaný a vyvolený, je uprostřed tebe - je to hrdina a vítěz, ale zároveň jeden z vás. A pak to opravdu už voní radostnou zvěstí. Radostná zvěst je v tom, že nemusíme napřed být jiní, jak se domnívají naši mravokárci. Nemusíme předělat svůj charakter, docela postačí, když jej zušlechtíme do zralosti. Potřebujeme být zralejší. Naše přirozenost potřebuje doplnit něčím, co je milosrdné, co soucítí s potřebou bližního. Co mu nenakládá další břemena k údajné dokonalosti, ale spíš mu pomáhá nést ta břemena, která už po cestě nějak nabral. Máme v sobě milostnost; ta přirozená milostnost potřebuje nikoli vypálit, ale uhájit vrcholy, požehnat v dalších dimenzích. Člověk je totiž - zejména v milosti svatého Ducha - docela krásné stvoření.

Snad na tohle myslí evangelista Jan, když říká: Přijde Duch a to, co je ve vás, vyčistí. To spalované nemusí být nutně hříchy; hřích je marností od samého počátku, ale jsou i věci, které se staly marnými dodatečně. A mezi nimi i takové, které se staly marnými poté, co požehnaně dosloužily. To vše může být tou plevou, o které je řeč.

Nenechme si tu řeč ujít, je pro nás a o nás. Jistě, i takové věci v sobě máme a možná si je hýčkáme jako Abrahám svého Izáčka. Někdy podobně jako Abrahám i právem. Ta pleva není marná hned od začátku. Ta pleva chránila určité zrno a uhájila mu prostor, kde se dalo zrát. Až od určité chvíle, od určitého kairos se stane zbytečnou, a bude spálena. Ovšem Duchem, to pak je spíš sláva než trest. Ostatně člověk přece také není pohřben za trest: Býval možná velikým a vděčnost za něj přežívá plným právem. Nicméně bude spálen.

A tak plevou příliš snadno v nějakém ideologickém zápalu nepohrdejme. Je to dobré stvoření, pokud nezpyšní, pokud se nestane samoúčelným, pokud je tu pro něco ještě lepšího než vlastní já, pokud má bližní, kteří je potřebují... Kritérií je moc.

I každý z nás uchovává v srdci vedle zrna i plevy. A každý z nás už v některém ze vztahů kdysi mocných a vznešených skončil svou roli a stal se plevou. Netřeba křečovitě hájit, co je už nadbytečné. Netřeba hořekovat nad očistným ohněm. To už je zřetelná radostná zvěst, ne?

Ale tohle je kupodivu i stará myšlenka Vánoc. Aspoň Vánoc vnímaných českými lidovými umělci. Když jsem byl mladý kluk, tak se mi zdály české lidové betlémy málo zbožné. Selky v chodském nebo slováckém kroji tam nesou husy, pasáci vlečou kozy, někdo žene prasátko. Opět echt české produkty, jak kdyby si Betlém nezasloužil cizokrajné dary; v mých tehdy přísných očích by teprve exotičnost dostala milost, zbožnost musí být cosi nevšedního, aby se mohla Bohu líbit, myslel jsem si dlouho.

A tak mi ten strašně lidský betlém připadal málo zbožný, cítil jsem jej v domě božím jako cosi nepatřičného, jako vpašovaného vetřelce. Jenže zvěst křesťanských Vánoc je přesně opačná než představy někdejšího adolescenta. Český betlém je neméně pravdivý než Betlém historický. Zvěst Vánoc, ke kterým rychle spějeme, zní: Bůh naši přirozenost nejen přijal, Bůh se dokonce uprostřed této lidské všednosti ubytoval, aby už zůstal s námi.

Tohle pochopitelně není novina, všichni to opakujeme v krédu při každé nedělní mši, ale - jak se zdá, moc tomu nevěříme. Rozhodně ne tak, že bychom na tak tenký led postavili svou budoucnost. A právě proto není vůbec zbytečné, že se rok co rok opakuje adventní příprava; snad tentokrát pronikne hlouběji, snad dáme té zvěsti víc důvěry.

Ta lidská přirozenost je jenom jedna; právě ta to je, kterou přijal Bůh za svou, je už nadále neodvolatelně i boží. Toto je podstata Vánoc. A nejen jako naděje, že i naše přirozenost se jednou stane, nikoli: právě ta naše už je přijata. Je v nás leccos selhávajícího, to je pravda, ale co je plevou a co marností ponechme rozhodnout očistnému ohni Ducha. Duch přichází, aby se to přirozené kolem něj přeskupilo.

Evangelium zvané Vánoce právě zvěstuje, že to jednak funguje, vždyť to kdosi už na sobě předvedl. Důkaz, kterého se všichni mohli dotknout, ten tam ležel v těch jesličkách, případně stál kolem toho žlabu. A neméně důležité je to, že se celá událost netýká právě jen jezulátka, ale všech těch "jen lidských" aktérů: všichni v tom byli po uši, Maria, Josef, ti, kteří do jeskyně přicházeli a kteří zase odcházeli. A také ta němá tvář. To všechno je nadále sídlem božím, přišel, aby si udělal zde stan. Je třeba sním spolupracovat, ale na to je třeba mnohem víc víry a důvěry, než je v našich zbožných krajích zvykem.

Takhle boží království přichází. My jej vidíme přicházet, ale hledáme k němu svoji vlastní dostatečně nosnou cestu. Netřeba jiných rekvizit, i z naší přítomnosti se stane Boží království, objeví-li je tam naše víra a hlavně důvěra celé bytosti. A tak se potom to Království děje: My budeme dělat to, co od nás chce Jan: nevydírat, neznásilňovat ani duši ani tělo, nekrást, ale také soucítit, rozdělit se, nakrmit - to jsou samé ty všední věci, které podmiňují lidské soužití, aby bylo vpravdě lidské, aby člověk mohl být člověkem. Král toho království zařídí včasné pálení plev a vysoké ocenění zrna.

Lukáš se nemýlí, když označuje i Janovo kázání v pustinách u Jordánu jako radostnou zvěst. V mnohých je zakořeněna typicky náboženská představa, že člověka je potřeba nejdříve z gruntu předělat, aby se mohl stát předmětem božského vztahu a činu. Není to tak. Naštěstí to tak není. Evangelium je v tom, že Bůh si s naší lidskostí dokonale poradí, protože on ji takovou nejen sám stvořil, ale také oblékl, a nejen na chvilku jako v mýtech.