3. neděle adventní C

Tachov 14.12. 2003

RCL Sf 3, 14-20; Iz 12, 2-6; Fp 4, 4-7; L 3, 7-18

Každá doba měla i proroky, kteří vyhlašovali konec světa a soud ohněm i mečem. I dnes je můžete potkat. Někomu jsou pro smích, protože si myslí, že jeho se to tak jako tak netýká. Někteří se pokusí nějak pojistit zásluhami a známostmi, aby na ně ten Poslední Soudce prostě nemohl. A jen zlomek oslovených o věci přemýšlí – a porozumí něčemu pro sebe významnému, dokonce z toho dovedou pít jako ze studánky i něco utěšujícího.

Třeba si všimneme, že mezi koncem světa a naší vlastní smrtí není tak významný rozdíl. A protože smrt každého z nás je naprosto nepochybná, snad by stálo za trochu přemýšlení, jestli není třeba rozumné něco kvůli tomu něco dělat už dnes. Proto je to také každoročně v programu začátku církevního roku.

Všichni patrně víme, že se světem to není prostě nejlepší. Denně mizí nenávratně nejen řada druhů rostlin a živočichů, mizí také voda a ozonová vrstva. Viděl jsem kdysi film, science fiction samozřejmě, ale předvedl názorně, jak celé populace regionu mění životní styl, odkládají etiku i morálku, jakmile pochopí, že jejich svět opravdu v dohledné době neodkladně skončí katastrofou. Ideály tály jako sníh na slunci, ztratily smysl peníze, krása, právo, kultura. Naděje se prostě ze světa vytratila.

Vlna hrozivého očekávání konce světa se valila v době Jana Křtitele tehdejší Palestinou. Svět měl být sežehnut a s ním převážná většina lidstva, jen zlomek se měl šanci zachránit podobně jako kdysi za dob Noemových, ale kdo chtěl přežít, musel se prodrat mezi vyvolené ne už do archy, ale do božího království.

Lidé kolem proroka Jana potřebovali od proroka radu, jak se dostat mezi ty podle božího úradku zachráněné. I ti skalní – politická i náboženská smetánka, byli najednou ochotni pro to udělat cokoli: vyznávali veřejně svoje hříchy, nechali si od proroka vynadat a dovolili mu omývat je vodou řeky Jordán.

Nejdivnější je, že prorok Jan nemínil své situace nijak zneužít. Měl je v moci, ale neukládal jim drakonické podmínky k pokání, jako třeba navždy opustit manželku i děti nebo aspoň přátele, jak to žádal prý božím jménem třeba reformátor Ezdráš nebo mnozí jiní až podnes. Křtitel vyměřuje prazvláštní pokuty: „Co nepotřebuješ, dej tomu, kdo je ještě chudší. Neutiskuj, když nemusíš.“

Prorok nevyžaduje pro vstup do božího království od nikoho přidat na zbožnosti, ale žádá vrátit se k opuštěným zásadám slušného, ohleduplného a odpovědného vzájemného soužití v pravdě. Tohle zřejmě platí na zemi i v nebi, dokonce i v božím království.

Má to svoji logiku: svět, kde se lidé vzájemně snáší, mají na sebe ohled nebo dokonce mají o sebe navzájem starost, takový svět není Boha-prázdný, ale naopak: je Ducha-plný. O světě zbožnými skutky přímo nabitém se to bohužel předpokládat tak samozřejmě nedá.

Právě zbožný svět kolem velekněze odsoudil Ježíše k smrti, právě zbožný svět kolem vašeho biskupa byl tak podivně nespravedlivý k vašemu sdružení, k vaší práci, k vašim nadějím.

Patří k zvláštnostem „dobré“ zvěsti, které říkáme evangelium – dobrá novina, dobrá zpráva do života, že:

Bůh neposuzuje kvalitu lidského života na posledním soudu podle měřítek náboženských, ale podle soucítění, ohleduplnosti, umění odpouštět o odpuštění žádajícím. Zda ten či onen se hodí svým charakterem a svými činy do božího království, o tom rozhodnou především dosavadní běžné vztahy k bližním.

Také vám v Sedlišti prorok Izajáš něco milého vzkazuje, jak jste na vlastní uši slyšeli: Říká, že i nad Vámi bude jednou nespravedlivý rozsudek zrušen, že i tentokrát jako už mnohokrát jinde Hospodin sám „posbírá ty, kdo jsou zarmouceni, odloučeni od slavnosti a břemeno potupy na nich leží. Hle, já si to v onen čas vyřídím se všemi, kdo tě pokořují, zachráním chromou, shromáždím zapuzenou, dám jim chválu a jméno všude v zemi jejich hanby.“

I vaše dílo v Sedlišti má svoji tajemnou budoucnost v boží spravedlnosti. Co bylo neseno snahou posloužit druhým, to do božího království patří, o správná díla se netřeba bát.