Nová papežská encyklika Ecclesia de Eucharistia

kard.Karl Lehmann

Papež Jan PavelII. uveřejnil podle očekávání na Zelený čtvrtek tohoto roku, 17. dubna 2003,ohlášený okružní list (encykliku) o eucharistii a jejím vztahu k církvi.Encyklika má asi šedesát stran a více než sto poznámek, obsahujících mnohásvědectví a odkazy. Papež svoji čtrnáctou encykliku podepsal v Dómu sv.Petra v Římě během bohoslužeb Zeleného čtvrtka. Encyklika zároveňnahrazuje dopis, který papež tohoto dne jinak adresuje kněžím celého světa.Tento na mnoha místech velmi osobní dopis sám papež vnímá v souvislostisvé letos dvacet pět let trvající petrovské služby i v kontextu svéhokněžského (r. 1946) a biskupského (r. 1958) svěcení.

Hlavním tématemlistu je vzájemný vztah mezi církví a eucharistií. Jeho základní tvrzení stáleznovu říká, že eucharistie buduje společenství církve, stále hloubějik církvi přivádí a je středem procesu budování církve. To papež objasňujena mnoha příkladech a ze všech stran, jak z hlediska církve, takz hlediska eucharistie. Předkládá zde zásadní teologické úvahy,meditativní pasáže i poukazy na pastorační situaci a význam eucharistie.Hovoří se zvláštním ohledem na druhý vatikánský koncil a obnovuliturgie.“Liturgická obnova koncilu nepochybně přinesla velký zisk prouvědomělejší, aktivnější a plodnější účast věřících na svaté oběti oltáře…Bohužel u tohoto světla nechybějí stíny… Eucharistie (však) je přílišvelký poklad, než abychom mohli trpět dvojznačnosti a minimalismus.“ (č. 10)Papež by opět chtěl obnovit úctu, obdiv a vděk za dar eucharistiev církvi. Zároveň ohlásil dokument Sv. stolce s konkrétnímidoporučeními pro vhodné jednání (č. 52). V centru přitom stojí i obnovazpovědi.

Text je napojen doširšího ekumenického kontextu, zároveň je však určen katolické církvi.Encyklika zdůrazňuje celkové chápání eucharistie na Východě i na Západě. Cennáa působivá svědectví právě i z Orientu prohlubují to, co se v encykliceříká, a svědčí o společné víře s východními církvemi. Všeobecně silnýdůraz na eschatologické směřování eucharistie a vztahu mezi eucharistií aDuchem sv. je toho dalším dokladem. Avšak intenzivně zdůrazněný vztah mezieucharistií a vírou v život věčný nezatemňuje význam eucharistie prohistorii a běžný život.“Je jejím úkolem přispívat světlem evangeliak budování světa podle lidských měřítek a v dokonalém souladus božím plánem.“ (č. 20) Papež hovoří v tomto ohledu velmi zřetelně,když s varováním zdůrazňuje světovou odpovědnost eucharistie: „A co simáme myslit o tisících rozporů ‚globalizovaného‘ světa, ve kterém jako byti nejslabší, nejmenší a nejchudší měli nejméně več doufat? Právě dotohoto světa musí zářit křesťanská naděje. I proto chtěl Pán s námi zůstatv eucharistii.“ (č. 20)

Papež nebere zpětnic z ekumenické angažovanosti katolické církve, dokonce ji ještěposiluje. Stále znovu cituje svoji velkou ekumenickou encykliku Ut unum sint.Nechce uhášet oheň ekumenické naděje v cestu k viditelné jednotěcírkve, když ohledně společenství všech křesťanů u večeře Páně varuje předpříliš kvapným postupem a připomíná platná ustanovení církevního práva aEkumenického direktoráře (srv. č. 43-46). Co se týče jakékoli formyinterkomunia, je velmi zdrženlivý tam, kde ještě nejsou plně navázána poutaviditelné jednoty. S ohledem na jednotlivce však také ví o pastoračnímvýznamu „závažné duchovní potřeby z hlediska věčné spásy jednotlivýchvěřících“ (č. 45). Stále znovu zřetelně opakuje, že „nyní“ (č. 30) předevšímkvůli chybějící apoštolské posloupnosti biskupského úřadu nemůže dojítk uznání církevních úřadů v reformovaných církvích (srv. . č. 30s odvoláním na Dekret o ekumenismu, č. 22 a také č. 27-30, 45-46). papežví o bolesti, kterou kvůli tomu křesťané cítí. Naléhavě však je prosí, abykvůli tomu neztráceli naději v jednotu církve.“Cestu k plné jednotěnemůžeme jít jinak než v pravdě.“ (č. 44)

Papež tím neříkánic nového. Chtěl by však vyjádřit tyto myšlenky s potřebnou jasností.Vyhýbá se při tom jakýchkoli ostrých výroků. Chtěl by také, aby v církvíchvůbec, a především v samotné katolické církvi, opět posílila vážnost aúcta k eucharistii. To je možné jen tehdy, pokud se odstraní zneužití,dvojznačnosti a instrumentalizace tohoto nejvyššího tajemství.

Tato zdrženlivostmůže byt zklamáním jen na první pohled. Ovšemže současně představuje velkouvýzvu pro teologii a křesťanskou vzájemnost. Je již mnoho věcí možných anutných v životě a vzájemném svědectví křesťanů. K dosažení posledníhovelkého cíle – společenství stolu Páně – potřebujeme však nejen více času, alei překonání mnoha velkých překážek. (…) Můžeme se však odvážně pustit do toho, co můžeme dělat již zde a nyní: dospolečného čtení a rozjímání bible, do dalšího vydávání svědectví lidskosti evangeliav naší společnosti a v celém světě, do péče o chudé, do společnéhomisijního vykročení k nové evangelizaci Evropy a do nejrůznějšíchspolečných modliteb. Děláme-li to společně, společně zrajeme k dosaženíjednoty u stolu Páně.

Podle internetového zdroje DBKhttp://dbk.de/presse/pm2003/pm2003041701.html