Jste zde

„Římskokatolický ekumenismus” ve slepé uličce?

„Ne společnému slavení večeře Páně,“ informovala ČTK o nové encyklice papeže Jana Pavla II. o eucharistii a jejím vztahu k církvi Ecclesiade Eucharistia, vydané na Zelený čtvrtek 17. dubna 2003. Předpokládám, že tato zpráva většinu nezainteresovaných lidí nijak nevzrušila a pokud se nad ní přece jen na chvíli někdo pozastavil, tak zřejmě jen nechápavě zavrtěl hlavou, neboť těm sporům mezi křesťany již dnes málokdo rozumí a málokoho vůbec zajímají. “Vyznávají sice, že jsou všichni učedníky Páně, avšak rozdílně smýšlejí a jdou různými cestami,“ popisuje situaci Druhý vatikánský koncil v dekretu o ekumenismu a pokračuje: „Toto rozdělení však zřejmě odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření.“ (UR 1) Lidé, kteří si zodpovědně uvědomují toto „pohoršení“ a snaží se jej rozmanitým způsobem překonávat, si zřejmě nad tímto dalším z řady vatikánských textů položí otázku, nakolik je vlastně Vatikán veden touhou po obnovení jednoty mezi všemi Kristovými učedníky. Řadu reakcí, které encyklika vyvolala mezi německými křesťany, je třeba chápat v kontextu přípravy historicky prvního ekumenického Kirchentagu, plánovaného v Berlíně na konec května.[1] Vždyť jednou z nejdiskutovanějších otázek příprav je právě problematika společné účasti na eucharistické liturgii. Přípravný výbor se již dříve oficiálně dotazoval ve Vatikánu na možnost povolení společné eucharistie při této jedinečné ekumenické události a po zamítavé odpovědi se navzdory přání řady věřících rozhodl toto stanovisko respektovat. Možná, že právě blížící se Kirchentag a očekávání nebo obavy s ním spojené, byly jedním z důvodů pro vydání nové encykliky.

Porozumět vatikánským dokumentům je obecně dosti složité. Domnívám se, že udělat rozbor takového textu není ani tak práce pro teologa, jako spíše pro nějakého zkušeného “vatikánologa”. Ten by zřejmě dokázal v textu rozluštit rukopis a názory některého z vatikánských úředníků. Dokázal by vysvětlit, jaké skutečné důvody vedly k vydání tohoto dokumentu, který se na první pohled zdá být velmi osobním papežovým textem (např. zmínky o událostech z jeho kněžského života a o letošním jubilejním 25. roce pontifikátu) určeným především kněžím (klerikálnost textu je zcela evidentní, např. je zde řada vzletných slov o činnosti kněží, ale ani jedna zmínka o bolestném rozdělení, které v souvislostí s eucharistií prožívají věřící, zvlášť lidé žijící ve smíšených manželstvích). Možná by také dokázal objasnit, zda teologické důrazy encykliky jsou výsledkem nejnovějších teologických studií a nebo jen vyjadřují názory určité názorové skupiny v rámci římské kurie, případně znamenají taktický krok vstříc konzervativním skupinám, s nimiž se již delší dobu snaží vatikánské úřady vyjednávat. Ty tam jsou zřejmě doby Druhého vatikánského koncilu, kdy koncilní dokumenty byly plodem tehdejších teologických špiček a přes svůj kompromisní charakter měly pro teologii skutečný význam. Encyklika nejenom nepřináší teologicky nic nového, ale některá její vyjádření jako by pomíjela jak rozvoj teologického bádání, tak výsledky řady ekumenických dialogů na nejrůznější úrovni (viz v encyklice kladený důraz na úctu vzdávanou eucharistii „mimo mši“ nebo zdůraznění kultické role kněze při eucharistické slavnosti na úkor chápání liturgie jako společného díla shromážděného společenství). Mám dojem, že nová encyklika přispívá k odcizení, které se zdá být mezi vatikánskými texty a odbornou teologií. Podotýkám, že si uvědomuji důležitost učitelského úřadu církve pro katolickou teologii, ale jalové přežvykování dokumentů za odbornou teologii nepovažuji.

Jsou to právě problematické teologické důrazy encykliky a s tím související ignorování výsledků teologických studií a dosavadních ekumenických rozhovorů, které podle mého názoru mohou vzbuzovat vážné otázky nad tím, zda to vatikánské úřady a současný papež myslí s prioritou ekumenického snažení skutečně upřímně (jak je to v řadě dokumentů řečeno) a jak si vlastně cestu k dosažení „plného společenství“ představují. Uznávám oprávněné obavy z vývoje, který by vedl k běžné praxi eucharistického společenství mezi křesťany, kteří by se navzájem nerespektovali a nevytvářeli by společenství. Taková praxe by skutečně mohla oslabovat vědomí, že křesťané jsou ještě vzdáleni od „úplného společenství v poutu vyznání víry, svátostí a církevního vedení“. Domnívám se však, že se stejnou a možná ještě větší pastorační zodpovědností je třeba vzít v úvahu současnou situaci, kdy se klade důraz na bolestné znamenív podobě odmítání společné eucharistie, aniž by však byla zřejmá usilovná snaha o odstranění překážek. Negativní postoj vatikánských úřadů zřejmě těžko může umlčet hlasy jednotlivců nebo skupin, kteří z různých důvodů volají po rozšíření možností a zmírnění podmínek, za kterých je umožněna účast na eucharistické liturgii s nekatolickými křesťany. Existuje řada lidí, která je přesvědčena, že společná eucharistie není pouze završením ekumenického úsilí o jednotu mezi křesťany, ale že je viditelným vyjádřením tohoto úsilí a především pokrmem k posilnění na této náročné cestě. Poslední dobou sílí hlasy teologů, že toto pojetí není jen zbožným přáním, nýbrž že pro něj existují dobré teologické důvody. Zde by měla platit zásada: Co je teologicky možné, mělo by se pro jednotu, kterou si Kristus přeje, uskutečnit. Církve by měly vyčerpat hranice teologicky možného a neuzavírat se vůči sobě navzájem do úzkostí o vlastní identitu. (Hans Jorissen)

Očekávám, že nová encyklika zřejmě vyvolá celou řadu reakcí. Přál bych si, aby se však nestala jen argumentem pro ty, kteří z nejrůznějších důvodů odmítají dialog s tím, kdo má odlišný názor nebo jinou víru, ale aby se spíše stala podnětem k hlubšímu úsilí o hledání vzájemného společenství a jednoty mezi křesťany na všech úrovních církevního života.

 


[1]Informace o Kirchentagu, odkazy na německé reakce na novou encykliku a rovněž odkaz na její český překlad naleznou zájemci na internetových stránkách Institutu ekumenických studií v Praze http://www.iespraha.cz.