Dva Ježíšovy výroky a problém zastavení

Zamyslíme se nad dvěma Ježíšovými podobnými, avšak nikoli identickými výroky: „Kdož není se mnou, proti mně je“ (Lk 11, 23a); „Kdož není proti nám, s námi je“ (Mk 9, 40). V obou jsou lidé rozděleni do dvou tříd, jedna obsahuje ty, kdo jsou s Ježíšem, resp. pro Něho, a druhá její doplněk, tedy ty, kdo jsou na straně Ježíšovi nepřátelské. To je zcela v souladu s tím, čemu učí klasická (Aristotelova) logika a jejím pohledem jsou oba Ježíšovy výroky ekvivalentní. Jenže jak tento dvouhodnotový aristotelský pohled promítneme do praxe? Vždyť lidé jsou tak rozmanití! Setkáváme se s různými sympatizanty s křesťanstvím, s lidmi, kteří sice o sobě říkají, že věří, avšak hned dodávají různé výhrady a omezení. Mnozí lidé sice hluboce a upřímně věří v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, avšak nepřijali Ježíše Krista jako Božího syna a Spasitele. Jiní, hlásící se k dálně východnímu myšlení, se v životní praxi velice přibližují Ježíšovu hodnotovému systému, nicméně místo Boha Otce, všemohoucího Stvořitele nebe i země, mají jakousi ideu, pro nás mlhavou a nesrozumitelnou. Spojit takovéto pestré spektrum lidí s pouhými dvěma finálními možnostmi, o nichž Ježíš mluví, je pro tradiční evropské myšlení, formované v aristotelsko-tomistické tradici, velice obtížné; jako určitá pomoc zde vznikla představa očistce.

Povšimněme si, že ani v jednom ze čtených rozhovorů Ježíš neříká, že by bylo na první pohled jasné, kdo jsou pro a kdo proti. Avšak nakonec každý na jednu stranu patří. Přirozená je otázka, jak to je s velikou skupinou na první pohled indiferentních, nezařaditelných, o nichž zodpovědně nelze říci ani že jsou s Ježíšem, ani že jsou proti Němu. Podle Lk 11, 23 kdo není s Ježíšem, kdo nepatří zřetelně k Němu, ten je proti Němu; v témže smyslu vyznívá i známý list laodikejským křesťanům (Zj 3, 14-22), dávající vlažným, indiferentním adresátům to nejhorší hodnocení. Naproti tomu podle Mk 9, 40 kdo není přímo proti Ježíšovi, i když se přímo mezi Jeho učedníky nezařazuje, je s Ním. Ti, jež nelze jednoduše zařadit, tak patří podle jednoho evangelijního textu na jednu, podle druhého na druhou stranu.

Při zamýšlení nad Písmem se často setkáváme s aplikacemi tzv. humanitních věd, avšak pokud jde o vědy exaktní, nanejvýš se sáhne k jejich „předstupni“ – k aristotelské logice (fundamentalističtěji orientovaní křesťané k ní sahají asi až příliš často). Přehlížení přístupů, které exaktní (a přírodní) vědy nabízejí, je však ochuzením. Sama logika se ve svém vývoji nezastavila u Aristotela ani u jeho „středověkého učedníka“ sv. Tomáše Akvinského. Významným impulsem pro její rozvoj byla idea počítače. Velice významné teoretické výsledky vznikly ve třicátých letech minulého století; prostřednictvím jednoho z nich se nyní podíváme na porovnávané evangelijní texty. Jde o tzv. problém zastavení. Je známo, že počítačový program se někdy „zacyklí“, tedy že výpočet neskončí. Představme si, že připravujeme program pro výpočet n! (en faktoriál: 0!=1, pro přirozené číslo n>0 je n!=1·2· ... ·n). Program může být postaven na tomto algoritmu (výpočetním postupu): do řídící buňky A vložíme číslo n a do buňky B číslo 1; je-li v buňce A nenulové číslo, odečteme od něho 1 a obsah buňky B jím znásobíme; je-li v buňce A nula, výpočet skončíme a v B dostáváme výsledek. Proces přitom opakujeme tak dlouho, dokudne dostaneme v A nulu. Popsaný algoritmus funguje pro přirozená čísla (včetně nuly, jak lze snadno nahlédnout), pro ostatní čísla se výpočet nezastaví (jde o to, kdy postupným odčítáním jedničky „narazíme“ na nulu). To lze napravit tak, že na začátek zařadíme test, zda vložené číslo je přirozené; pokud není, je hned jako odpověď vydáno chybové hlášení (známé „Error“ z kapesních kalkulaček). Avšak u složitějších algoritmů zabránit případnému „zacyklení“ (tedy skutečnosti, že v konečném čase nedojde k zastavení) není tak snadné. Bylo by pochopitelně dobré umět rozpoznat, zda riziko zacyklení pro daný algoritmus existuje, či zda se tento algoritmus vždy zastaví. Nabízí se idea vytvořit takový rozpoznávací algoritmus, který by pro libovolný algoritmus (tedy i sám pro sebe) hledanou odpověď našel. Jenže takový algoritmus neexistuje!

Představme si, že máme algoritmus (program), který toto rozpoznávání vykonává (jeho výsledkem může být buď ANO = vždy se zastaví anebo NE = pro některé vstupní údaje se nezastaví). Takový algoritmus můžeme „poupravit“; místo, aby odpověděl ANO, necháme jej zacyklit (to je snadná programátorská úprava). Odpověď NE necháme beze změny. A teď nechme tento algoritmus, aby se vyjádřil sám o sobě. Zacyklí se, právě kdyžby měl odpovědět, že se nezacyklí!

Z toho plyne, že napsat uvedený rozhodovací algoritmus není možné – jinak by to vedlo k uvedenému paradoxnímu chování. Problém zastavení není algoritmicky rozhodnutelný. Existují tedy dobře formulovatelé algoritmicky nerozhodnutelné problémy. V konstruktivistické, počítačové matematice, kde jde o nalezení konkrétní odpovědi (nikoli tedy o její pouhou teoretickou existenci), tak neplatí ono klasické „tertia non datur“; zde není pravda, že by vždy platilo buď ANO nebo NE. Hledaná odpověď zde totiž je výsledkem procesu, který nemusí skončit (avšak trvá-li nesmírně dlouho, nemusí to znamenat, že nikdy neskončí). Ona třetí možnost – ani ano, ani ne, není s klasickými dvěma rovnocenná, její ověření by znamenalo uskutečnění nekonečně dlouhého procesu, což není možné.

Logicky jsou dvě možnosti: Daný algoritmus se může zacyklit, nebo nikoli. Avšak neumíme to rozhodnout. Logicky jsou dvě možnosti: Určitý člověk je na Ježíšově straně, nebo na straně druhé. Ani toto neumíme rozhodnout. A ani není naší věcí to rozhodovat. Spolu s Petrem (J 21, 19.22) můžeme slyšet: „Co Tobě po tom. Ty pojď za mnou.“ Následovat Krista, to není pasivní stav, je to proces – proces, k němuž jsme zváni.

Písmo sv. nás vede k tomu, abychom druhé milovali, a ne abychom je soudili. Soud patří svrchovanému, milostivému a spravedlivému Bohu. Nicméně čtené evangelijní texty k nám hovoří, přinášejí určité sdělení, které se nás týká, které má ovlivnit vytváření našich postojů, naše myšlení a jednání.

Jednotlivé verše Písma je třeba vnímat v jejich kontextu. Jenže tento Lukášův verš (Lk 11, 14‑23) je zde dost obtížný, nejasný až nesrozumitelný. Ježíš činí dobro, uzdravuje, v nám odlehlejší terminologii: vyhání démony. Aktivně se staví proti zlu. Pak předkládá příklad se střežením majetku. Pasivita, byť zde spojená se silou, je nedostačující. Po přitakání aktivnímu postoji proti zlu a odmítnutím pasivity, byť opřené o sílu, přichází Ježíšův výrok stavějící indiferenty do jedné řady s těmi, kdo jsou proti Němu. Nicnedělání, spoléhání na vlastní síly, to, co bylo běžné v laodikejském sboru, Ježíš odmítá.Pasivní „hovění si na vlastním písečku“ znamená být proti Němu.

Marek (Mk 9, 38-40) před nás staví jinou situaci. Hovoří o těch, kdo sice s Ježíšem nechodí, avšak přesto činí zázraky v Jeho jménu, tedy činí dobro, angažují se pro druhé lidi. Jde o lidi, o nichž platí Ježíšova slova z podobenství o posledním soudu (Mt 25,40). Učedníci jakoby se báli konkurence. Ježíš naznačuje, že při plnění Boží vůle nejde o konkurenty, nýbrž o kooperanty, spolupracovníky. Na ty, kdo se angažují pro dobro, třeba někde jinde, jiným způsobem, myslí, když říká: „Kdo není proti nám, s námi je“ (Mk 9,39).

Člověk má v celku Božího stvořitelského díla své poslání, hříchem narušené, avšak Kristovou obětí obnovené. Žeň je mnohá, ale dělníků málo. Je škoda, tříští-li se síly. V konání Božího díla, v činění vůle nebeského Otce nemá co dělat konkurence, nýbrž je nezbytná kooperace, spolupráce. Podobně jako se novozákonní učedníci báli konkurence a tím projevovali nedůvěru síle Ježíšovy osobnosti, ani církev Kristova po dvou tisíciletích není prosta podobnémalověrnosti. Buďme vděčni za všechny, kdo bojují se zlem, kdo aktivně činí dobro. Buďme vděčni za všechny, kdo pracují na udržení vertikálního rozměru lidské společnosti, kdo vykračují za hranice světa pohodlí a zisku. Buďme vděčni za všechny činitele Božího díla. Přijímejme je jako spolupracovníky, jako bratry a sestry.

Kdo není se mnou, kdo je pasivní, do sebe zahleděný, kdo se nechce pro druhé, pro Otcovo stvořitelské dílo angažovat, ten je proti mně. Písmo nás varuje před takovýmto postojem. Kdonení proti nám, kdo činí v mém jménu zázraky, kdo činí dobro, kdo přináší jasmezi lidi, kdo miluje, kdo – třeba nevědomky – působí něco pro Boží království, je s námi. Mnozí, kdo třeba s námi nechodí, jako dobrovolníci pečují o lidi v těžkých životních situacích, nebo pečují o krajinu či zachraňují Boží tvory ohrožené lidskou bezohledností. Kolikrát si, podobně jako Eliáš, posteskneme, jak jsme sami, jak málo je těch, kteří se k Hospodinu a ke Kristu hlásí, a zapomínáme na ty, kteří do našich shromáždění sice nepřicházejí, avšak nesklánějí svá kolena před novodobým Baalem – mamonem a třeba s velkým nasazením pečují o Boží stvoření, ať už přenášením žab dobezpečí před lidskou rozpínavostí a bezohledností, či třeba tichou, pokornou, obětavou službou nemocným. Věrně následovat Krista znamená nebát se konkurencev činění dobra, ve službě Bohu a bližním. Radostný výhled k Božímu království ssebou přináší i radost ze široké spolupráce při činění Božího díla, při úsilío zachování integrity stvoření, které – jako projev lásky k Bohu Otci – Stvořiteli a lásky k druhému člověku, k bližnímu – nedílně patří k následování Krista.