Hlas lidu – ukazatel cesty církve

Proč věříme tak, jak věříme? Jak spolehlivá je naše víra v ten nebo onen odstavec Kréda? Kdo může stanovovat formulace víry? Na takovéto otázky je mnoho odpovědí – katolík si možná nejdříve vzpomene na papeže, evangelík na bibli, pravoslavný na tradici starověkých koncilů. Proti každé z těchto instancí však mohou zaznít pochybnosti: Bible rozhodně nelíčí pravzor papežů, svatého Petra, jako zcela neomylného, dokonce ani poté, co byl pověřen pasením božích oveček. Bible a koncily tady nebyly odevždy a ani nepokrývají všechny možné otázky, kterých v naší éře pokroku vyvstává takové množství. Podle jiného apoštola, Pavla, je dokonce třeba se smířit s tím, že absolutní poznání nemáme v ničem a zatím vidíme jen jako v pořádně ojíněném zrcadle. Autoři bible nebyli bibličtí fundamentalisté ani tvrdí církevníci.

S nejistotou musíme žít, s neschopností starodávných dokumentů přímo reagovat na současné problémy se však smiřovat nemusíme. Vedle litery bible a koncilních usnesení zde musí být a je i živý Duch, který literu vykládá a aktualizuje. Teologický termín, který se přebývání Ducha v církvi snaží zachytit, je „smysl věřících pro víru“. Církev jako celek je ve věcech víry a mravů neomylná, říká se snad až s přehnanou sebedůvěrou. Přesněji bychom tuto víru snad mohli formulovat tak, že s boží pomocí vždy křesťanstvo najde přiměřenou odpověď na otázky, které před ně staví doba.

I zde je možná pochybnost: Máloco je hůře uchopitelné než tento kolektivní smysl. Je sporné se ho snažit zachytit sociologicky, jako většinové mínění: Většina křesťanů byla například svého času nakloněna přijímat otroctví ve svých zemích, ale to z otroctví nic Bohem akceptovaného nečiní. Podobně je nedostatečné ho sledovat historicky: Často citovaný názor Vincence z Lerina o tom, že pravá víra je to, čemu věřili ve shodě všichni církevní Otcové, poněkud ztratil na popularitě poté, co moderní kritické bádání ukázalo, jak žalostně málo takových všemi shodně zastávaných nauk je. A konečně ani shoda většiny biskupů nemusí být zaručenou pravdou, jak ukázaly třeba ariánské spory. Ani zde tedy absolutní jistota není. Což ať nás netrápí, křesťanství není podnik pro hledače jistot, ale pro lidi schopné víry a naděje.

To ale nic nemění na tom, že zde je určitý smysl pro víru, vlastní každému věřícímu od nejvyšších představených až po školní děti. Biskupové a teologové ho mohou snadno projevovat tím, jak rozhodují a učí. Jak ho ale využívají, rozvíjejí a projevují „obyčejní“ věřící? To je otázka, kterou si klade Sabine Demelová v hlavním článku tohoto čísla. Její odpověď, platná bohužel nejen pro katolickou církev, zní, že obtížně: církevní právo s tímto velikým darem všech příliš nepočítá. Sabine Demelová navrhuje cesty, jak to změnit. Moc šancí jejím návrhům v blízké budoucnosti nedávám. V každém případě je však dobré si tento problém uvědomit a vzít za svou i s ním spojenou naději. Naději, žeje zde někdo, kdo může uvolnit ideologický klinč, v němž se octlo křesťanstvo a dnešní myšlení.

Úvodní článek o narození z Panny jsme samozřejmě zařadili v rámci předvánočního očekávání. Zároveň připomíná aktivity církví v době Pražského jara, kdy se mnoho osvícených a aktivních jedinců snažilo dohnat to, co se promeškalo v objetí stalinského bezčasí. Dr. Josef Myslivec (1907–1971), katolický laický teolog, vězněný komunistickým režimem v padesátých letech, byl jedním z nich. I když text není podepsán, podle stylu soudíme, že mu náleží.

Ať jsou vaše vánoce plné radosti, nejen z rodinných vztahů a dárků, ale i z Kristovy naděje, která přemáhá temnoty duše jako Slunce postupně přemůže zimní tmu.