Argument proti mnohoženství

Od začátku reformace letos uplyne 500 let. Známý protestantský teolog Jürgen Moltmann ji přesto považuje za nedokončenou. Což není samo o sobě vlastně kacířská ani novátorská myšlenka – rozvíjí známý Barthův postulát ecclesia semper reformanda est, církev je třeba reformovat pořád. Zajímavé však je zamyslet se s Molt-mannem nad tím, kde všude má reformace udělat další krok.

Teologie jako opora dialogu

Červnové číslo Getseman začíná druhým pokračováním medailonu Martina Vaňáče o zesnulém kardinálovi Vlkovi. Původně jsme mysleli, že budou stačit pokračování dvě, ale velké množství informací o velkém mužovi nedovolilo text vtěsnat do zamýšleného rozsahu. Takže dokončení někdy příště. V dnešním pokračování Martin rozebírá situaci v československém biskupském sboru po Listopadu a biskupské resp. arcibiskupské působení Miloslava Vlka.

Návraty k minulosti

Minulost je důležitá. Musíme znát dávné úspěchy i neúspěchy, bitvy i uzavřený mír. Musíme je znát proto, abychom nemuseli znovu hledat úspěchy již jednou dosažené, abychom nemuseli znovu bojovat bitvy již dobojované a opakovat omyly, které byly vyvráceny. V minulosti však nemůžeme žít a nemáme ji chtít vrátit.

Amor Dei vincit

Mors vincit omnia, smrt všechno přemáhá. Přinejmenším se tak zdá podle dubnového čísla Getseman plného vzpomínek na mrtvé. Rezignované heslo ze starých náhrobků však tu není správné nebo aspoň ne úplné. Mrtví, které připomínáme, věřili, že jsou ještě silnější moci. Věřili, že Bůh nás provede i roklí smrti a že lidský život má svůj úběžník daleko a vysoko nad jámou hrobu. Amor vincit omnia, řekli by spíše, amor Dei vincit omnia: láska boží vítězí nad vším.

Kolik zbývá z noci?

„Strážce, kolik zbývá z noci? Strážce praví: Přichází jitro, ale ještě je noc. Chcete-li pátrat, pátrejte! Navraťte se, přijďte!“ cituje Johann Baptist Metz proroka Izajáše, aby nám přiblížil apokalyptický charakter židovské a křesťanské víry a důležitost času v ní, tedy temporálního rozměru. A důležitost vnímání času jako času majícího počátek a rychle mířícího ke svému konci.

Tolerance nebo provokace?

Císař Josef II., osvícenský katolík, zavedl u nás roku 1781 náboženskou toleranci. Ta od té doby vylučuje přímý náboženský útlak – až na období vlád totalitních režimů, samozřejmě. Poddaní, kteří se bez trochy náboženského napětí nechtějí obejít, tak musejí útlak nahrazovat aspoň schválnostmi a provokacemi. Tu Husův kámen vztyčený před katolickým kostelem, tam prasečí hlava hozená k mešitě.

Naděje pro ženy

Jestli je na něčem vidět, jak rychle se mění naše kultura, tak je to role ženy. Zmizela matka a hospodyně devatenáctého století, podřízená svému muži a bez vyššího vzdělání. Místo ní nastoupila sebevědomá, nezávislá a svobodná žena současnosti, která chce rovnocennou dělbu práce se svým partnerem, usiluje o kariéru v zaměstnání a mateřství leckdy odkládá na neurčito.

Přijmout sesterskou církev za vlastní

Hlavním tématem tohoto čísla je ekumenismus.

Začaly oslavy kulatého výročí reformace. Kontext popisuje a naději na další pokrok vyjadřuje ekumenický teolog André Birmelé v článku o tomto jubilejním roce. Zdůrazňuje potřebu „vycházet z perspektivy jednoty, nikoli z perspektivy rozdělení, a posilovat to, co je nám společné“. A zmiňuje velmi neobvyklou událost: ekumenické zahájení oslav 500. výročí reformace za přítomnosti vůdčích luteránů a papeže Františka ve švédském Lundu.

Společné jídlo, vzájemná láska

Nenechat církev na pokoji

Dne 31. října 1517 Martin Luther údajně přibil svých 95 tezí na dveře kostela ve Wittenbergu. Nebo možná nepřibil, ale jeho teze proti odpustkům a jiným zlořádům se začaly po Německu šířit rychlostí blesku a zanedlouho poté převrátily evropské křesťanstvo naruby. Rok před 500. výročím reformace se ptáme, co nám hnutí zahájené Lutherem dalo a vzalo – a především kam nás impuls z počátku novověku má směrovat dnes, na počátku 21. století.