Jan Spousta

Přítel Jiří Kabele mi svěřil ke čtení a komentování rukopis své vznikající knihy. Je to pojednání o tom, jakým způsobem my lidé jednáme, na základě čeho si vybíráme z možností, které před nás život neustále staví. Mimo jiné mě tam zaujala myšlenka o tom, jak rozdělujeme svůj čas mezi různé druhy činností.

„Co může zabránit obci shromážděné k bohoslužbě, aby vyslovila slova ustanovení a pak přijímala posvěcený chléb?“ ptá se profesor Haag, známý římskokatolický teolog. I u nás je katolických kněží málo, i my bychom si tuto otázku měli položit. Co může zabránit obci, aby lámala chléb a sdílela kalich i bez „oficiálního“ kněze? Nikoli proti církvi, ne jako výraz protestu a neposlušnosti, ne jako pokus o velkolepou reformu, ale jako nouzové řešení v situaci, kdy kněží nepřicházejí a stále platí příkaz „to čiňte na mou památku“.

Jan Spousta

Liturgické období velikonoc připomíná vyvrcholení Ježíšovy činnosti a současně základní obsah naší křesťanské, kristovské víry: umřel a třetího dne vstal z mrtvých. A tedy: Ježíš z Nazareta, historická postava, galilejský kazatel z okruhu a tradice tehdejších židovských horlitelů, syn Mariin, křtěnec Janův a učitel Dvanácti, popravený pro své nekonformní názory, je současně také Kristem naší víry, zmrtvýchvstalým a vyvýšeným Pánem, naším osvoboditelem od zla a přemožitelem smrti. Být křesťanem znamená toto věřit, v toto doufat, tohoto Ježíše-a-Krista milovat. Nic více, nic méně.

Jan Spousta

V únorovém čísle Getseman jsme hovořili o tom, jak lidé znají církve a náboženské společnosti. Na základě výzkumu ISSP 1999, uskutečněného loni na zadání Sociologického ústavu ČAV agenturou SC & C (1224 dotázaných), jsme konstatovali, že naprostá většina lidí zná římskokatolickou církev a alespoň tři čtvrtiny lidí také jehovisty, evangelíky a husity. Podívejme se nyní na další výsledky stejného výzkumu.

V květnovém čísle Getseman jsme na základě údajů výzkumu ISSP 1999 (1224 náhodně vybraných respondentů, realizoval SC & C pro Sociologický ústav ČAV) hovořili o znalosti a hodnocení některých náboženských představitelů. Další otázky ve výzkumu se týkaly hodnocení církví a náboženských společností.

Respondenti, kteří danou církev či náboženskou společnost znali natolik dobře, že na ni měli názor, ji hodnotili na škále 1 (naprosto nesympatická) až 7 (naprosto sympatická).

Evropské myšlení je odjakživa plné určitých a pevně definovaných entit, podstat, identit, objektů a jsoucen. Filozofové s Aristotelem v čele a teologové v jejich stopách podali obdivuhodné výkony na poli vymezování, stanovování, zahrnování, předepisování a dogmatického definování všeho, počínaje Bohem a konče Nicotou. Naše kultura stojí právě na tomhle. U jejího zrodu, u prvopočátečního propojení řecké abstrakce, židovské konkrétnosti a římského právního pojetí (popřípadě též řecké domýšlivosti, židovské zatvrzelosti a římské byrokratičnosti, přeberte si to jak chcete) stojí opojení podstatou, snaha založit diskurs na přesných definicích a průzračných vztazích a snaha ztotožnit obsah tohoto diskursu s realitou povýtce: realia sunt universalia. Vedla ke Kantovým spisům, k mobilní telefonii, ale také k atomově pumě nebo k moderní evropské schopnosti zcela přesně a vědecky definovat, popsat, polapit a zpopelnit bytosti běžným rozumem neuchopitelné, jako jsou čarodějnice, podlidé anebo třídní nepřátelé. Jiné civilizace nic podobného v takové míře nevytvořily, resp. nezničily.