Synoda

Mám-li psát o svých synodních zkušenostech, musím začít rozporuplným pocitem naděje i beznaděje, který jsem prožíval na podzim 2021. Papež nás vyzývá k otevřené diskusi. Ale jak zajistit, aby její výsledky nebyly smeteny ze stolu, stejně jako před dvaceti lety při českém církevním sněmu? Nechtěl jsem jen čekat, proto jsem se rozhodl aktivně do toho procesu vstoupit. Nabídl jsem našim diecézním koordinátorům spolupráci při zpracování syntézy z místních zápisů. Snažili jsme se, aby věrně odrážela všechno, co jsme přečetli. Biskup Baxant ji – k mému překvapení – bez výhrad schválil.

Pak přišel ten moment, který teď s časovým odstupem vidím jako zlomový: setkání koordinátorů synodních skupin z celé diecéze v červnu 2022. K ambonu vystoupil jeden z účastníků a řekl zhruba toto: „V našich diskusích padaly různé názory, často velmi kritické k vedení církve. Navrhovali jsme změny, o kterých jsme ani nevěřili, že by bylo možné je uskutečnit. Počítali jsme s tím, že když to dáme do zápisů, tak to nahoře zcenzurují a dál se to nedostane. Pak jsme si přečetli diecézní syntézu a byli jsme v šoku: ono to tam všechno je!“

Ano, to zjištění, že můžeme svobodně mluvit o tématech, která byla dosud tabuizována; že můžeme vznášet pochybnost a kritiku, za jakou ještě donedávna hrozily tresty; že můžeme navrhovat změny, které byly ještě před několika lety nemyslitelné; že to pak nikdo nezcenzuruje, ale dostane se to všemi patry církevní hierarchie až do Vatikánu; a že se to bere vážně i na tom nejvyšším synodním grémiu, jak jsme viděli loni na podzim: to je podle mého názoru jedna z nejcennějších zkušeností, kterou synodní proces zatím přinesl.

Uvědomil jsem si, v jaké církvi to vlastně žijeme: zcela samozřejmě jsme počítali s cenzurou, a překvapilo nás, že k ní nedošlo. A tak si postupně zvykáme na svobodu slova v církvi, podobně jako jsme si po roce 1989 zvykali na svobodu slova ve společnosti. Tu nesvobodu jsme ale v obou případech považovali za tak samozřejmou, že nás svoboda zastihla nepřipravené. Jak s ní teď naložit? Napadá mě několik kroků, před nimiž naše církev stojí. Většinu z nich můžeme realizovat už teď, na osobní, místní a diecézní úrovni.

1. Pokračovat v kultivovaném dialogu, do kterého budou zapojeny všechny složky a všechny stupně v církvi. Neexistují témata nebo otázky, které by měl řešit jen klérus, bez spoluúčasti laiků. V některých diecézích, farnostech i společenstvích už vznikají grémia s velmi pestrým zastoupením. Díky metodě rozhovoru v Duchu svatém si lidé ve skupinách naslouchají navzájem, sdílí svoje zkušenosti a hledají nejlepší řešení.

2. Být připraveni převzít odpovědnost. Často slyšíme povzdech, že všichni kritizují, ale pak nechtějí nic dělat. V nejbližších letech budou laici přebírat odpovědnost nejen za materiální hospodaření církve, ale často i za pastoraci a za vedení farností. Už neplatí zásada, že kněží pracují pro církev a laici se angažují ve světě. Mezi nemocničními a vězeňskými kaplany je už teď velká část laiků, mužů i žen. Někteří faráři připravují laiky na to, aby po jejich odchodu do důchodu převzali odpovědnost za vedení farnosti. Církev musí těmto lidem nabídnout kvalitní vzdělání a formaci, a taky důstojnou mzdu.

3. Rozšiřovat otevřenost vůči lidem na okraji církve, lidem jiných křesťanských konfesí a jiných náboženství, lidem bez víry, kteří hledají duchovní zakotvení. Cestou k této otevřenosti je společné duchovní hledání, které vychází z posvátnosti stvořeného světa, a Boha vnímá jako toho, kdo je v tomto světě přítomen, miluje ho a dává mu smysl. Nutným předpokladem k této cestě je rozlišení jádra naší víry, které nacházíme v osobě Ježíše Krista, od historického, často příliš lidského balastu.

4. Směřovat k institucionálním reformám jako nutnému důsledku tohoto procesu. Ty musí být realizovány shora, nelze se k nim však dopracovat jinak než tlakem zdola. Proto by měly na všech úrovních pokračovat diskuse i odborné výzkumy k otázkám rozdělení moci v církvi, rovnoprávného postavení ženy, nového pojetí kněžství, přehodnocení sexuální morálky, přizpůsobení manželského práva reálnému životu atd.

Ta cesta bude ještě dlouhá a budou ji provázet konflikty a slepé uličky. Přesto neztrácím naději. Čerpám ji z několika zdrojů.

Prvním jsou ti všichni, kteří vzali vážně výzvu papeže Františka k dialogu. V naprosté většině jsou to lidé, kteří nemají žádné svěcení. Ale díky nim se začíná v církvi něco dít, začíná se svobodně uvažovat, svobodně mluvit, začínají se hýbat ledy. A já věřím, doufám, že ten proces už se nedá zastavit. I když se o to někteří hodně snaží.

Taky začínám být mírným optimistou vzhledem k naší církevní hierarchii. Měl jsem možnost prožít tři synodní diskuse s novým litoměřickým biskupem Přibylem a potěšil mě jeho zájem, otevřenost, naslouchání. Myslím, že přibývá kněží i biskupů, kteří byli zpočátku opatrní nebo uzavření, ale postupně přicházejí synodnímu procesu na chuť.

Posledním zdrojem mé naděje je samozřejmě Bůh. I když mu to tady ten pozemský personál neustále kazí, on svou církev stále vede. Až ji provede tímto procesem, touto krizí, tak to bude jiná církev, než ve které většina z nás vyrostla. Ale věřím, že to bude taková církev, která má co dát nejenom nám, ale i ostatním lidem, i dnešnímu světu.