Jste zde

Synoda

Mám-li psát o svých synodních zkušenostech, musím začít rozporuplným pocitem naděje i beznaděje, který jsem prožíval na podzim 2021. Papež nás vyzývá k otevřené diskusi. Ale jak zajistit, aby její výsledky nebyly smeteny ze stolu, stejně jako před dvaceti lety při českém církevním sněmu? Nechtěl jsem jen čekat, proto jsem se rozhodl aktivně do toho procesu vstoupit. Nabídl jsem našim diecézním koordinátorům spolupráci při zpracování syntézy z místních zápisů. Snažili jsme se, aby věrně odrážela všechno, co jsme přečetli. Biskup Baxant ji – k mému překvapení – bez výhrad schválil.

Pak přišel ten moment, který teď s časovým odstupem vidím jako zlomový: setkání koordinátorů synodních skupin z celé diecéze v červnu 2022. K ambonu vystoupil jeden z účastníků a řekl zhruba toto: „V našich diskusích padaly různé názory, často velmi kritické k vedení církve. Navrhovali jsme změny, o kterých jsme ani nevěřili, že by bylo možné je uskutečnit. Počítali jsme s tím, že když to dáme do zápisů, tak to nahoře zcenzurují a dál se to nedostane. Pak jsme si přečetli diecézní syntézu a byli jsme v šoku: ono to tam všechno je!“

Ano, to zjištění, že můžeme svobodně mluvit o tématech, která byla dosud tabuizována; že můžeme vznášet pochybnost a kritiku, za jakou ještě donedávna hrozily tresty; že můžeme navrhovat změny, které byly ještě před několika lety nemyslitelné; že to pak nikdo nezcenzuruje, ale dostane se to všemi patry církevní hierarchie až do Vatikánu; a že se to bere vážně i na tom nejvyšším synodním grémiu, jak jsme viděli loni na podzim: to je podle mého názoru jedna z nejcennějších zkušeností, kterou synodní proces zatím přinesl.

Uvědomil jsem si, v jaké církvi to vlastně žijeme: zcela samozřejmě jsme počítali s cenzurou, a překvapilo nás, že k ní nedošlo. A tak si postupně zvykáme na svobodu slova v církvi, podobně jako jsme si po roce 1989 zvykali na svobodu slova ve společnosti. Tu nesvobodu jsme ale v obou případech považovali za tak samozřejmou, že nás svoboda zastihla nepřipravené. Jak s ní teď naložit? Napadá mě několik kroků, před nimiž naše církev stojí. Většinu z nich můžeme realizovat už teď, na osobní, místní a diecézní úrovni.

  1. Pokračovat v kultivovaném dialogu, do kterého budou zapojeny všechny složky a všechny stupně v církvi. Neexistují témata nebo otázky, které by měl řešit jen klérus, bez spoluúčasti laiků. V některých diecézích, farnostech i společenstvích už vznikají grémia s velmi pestrým zastoupením. Díky metodě rozhovoru v Duchu svatém si lidé ve skupinách naslouchají navzájem, sdílí svoje zkušenosti a hledají nejlepší řešení.

  2. Být připraveni převzít odpovědnost. Často slyšíme povzdech, že všichni kritizují, ale pak nechtějí nic dělat. V nejbližších letech budou laici přebírat odpovědnost nejen za materiální hospodaření církve, ale často i za pastoraci a za vedení farností. Už neplatí zásada, že kněží pracují pro církev a laici se angažují ve světě. Mezi nemocničními a vězeňskými kaplany je už teď velká část laiků, mužů i žen. Někteří faráři připravují laiky na to, aby po jejich odchodu do důchodu převzali odpovědnost za vedení farnosti. Církev musí těmto lidem nabídnout kvalitní vzdělání a formaci, a taky důstojnou mzdu.

  3. Rozšiřovat otevřenost vůči lidem na okraji církve, lidem jiných křesťanských konfesí a jiných náboženství, lidem bez víry, kteří hledají duchovní zakotvení. Cestou k této otevřenosti je společné duchovní hledání, které vychází z posvátnosti stvořeného světa, a Boha vnímá jako toho, kdo je v tomto světě přítomen, miluje ho a dává mu smysl. Nutným předpokladem k této cestě je rozlišení jádra naší víry, které nacházíme v osobě Ježíše Krista, od historického, často příliš lidského balastu.

  4. Směřovat k institucionálním reformám jako nutnému důsledku tohoto procesu. Ty musí být realizovány shora, nelze se k nim však dopracovat jinak než tlakem zdola. Proto by měly na všech úrovních pokračovat diskuse i odborné výzkumy k otázkám rozdělení moci v církvi, rovnoprávného postavení ženy, nového pojetí kněžství, přehodnocení sexuální morálky, přizpůsobení manželského práva reálnému životu atd.

Ta cesta bude ještě dlouhá a budou ji provázet konflikty a slepé uličky. Přesto neztrácím naději. Čerpám ji z několika zdrojů.

Prvním jsou ti všichni, kteří vzali vážně výzvu papeže Františka k dialogu. V naprosté většině jsou to lidé, kteří nemají žádné svěcení. Ale díky nim se začíná v církvi něco dít, začíná se svobodně uvažovat, svobodně mluvit, začínají se hýbat ledy. A já věřím, doufám, že ten proces už se nedá zastavit. I když se o to někteří hodně snaží.

Taky začínám být mírným optimistou vzhledem k naší církevní hierarchii. Měl jsem možnost prožít tři synodní diskuse s novým litoměřickým biskupem Přibylem a potěšil mě jeho zájem, otevřenost, naslouchání. Myslím, že přibývá kněží i biskupů, kteří byli zpočátku opatrní nebo uzavření, ale postupně přicházejí synodnímu procesu na chuť.

Posledním zdrojem mé naděje je samozřejmě Bůh. I když mu to tady ten pozemský personál neustále kazí, on svou církev stále vede. Až ji provede tímto procesem, touto krizí, tak to bude jiná církev, než ve které většina z nás vyrostla. Ale věřím, že to bude taková církev, která má co dát nejenom nám, ale i ostatním lidem, i dnešnímu světu.

Komentáře

Ve Vatikánu nejsou připraveni na nějakou zásadní reformu. Takže Synoda, stejně jako Plenární sněm v ČR, jsou organizovány pouze k matení obyčejných věřících. Laici, diskutujte si o čem chcete, ale rozhodovat budeme jen a jen my, biskupové a kardinálové. A co by stařečkové měnili, když to celý život učili. Vždyť by přiznali, že se mýlili.
Kdo přicházíš, zanech vší naděje na změnu.

Odkud čerpáte své znalosti o vatikánské situaci?
Podle zpráv, které mám já od svých informátorů (jedním z nich je Tomáš Halík, který tam nedávno byl jako teologický průvodce synodního setkání kněží) je vývoj ve Vatikánu naopak docela nadějný.
Rozhodně to není jen papež František, kdo stojí za synodním procesem.
Jistě, že je to cesta, která bude ještě dost dlouhá a bude vyžadovat trpělivost. Ale hlavní překážky vidím v pasivitě výrazné části laiků(u nás nejspíš většiny) a malé schopnosti řady kněží na bázi s laiky opravdu spolupracovat.

Jsem jen jmenovec, ale stejně skeptický...
Podívejte se na Německo, kde už není chuť dál čekat a tak věřící hromadně vystupují z církve. Ne proto, že ztratily víru, ale Vatikán jim hází klacky pod nohy.
Podívejte se na Slovensko, jak je zoufale zakonzervované a TH je pro ně odpadlík.
V naší diecézi (HK) nebo ve farnosti, se sice nenadává na TH, ale reformy nezajímají.
Nejde až tak o reformy pro reformy, ale srovnat jistou pokřivenost...

Znalosti o vatikánské situaci čerpám z internetu a tisku. Všiml jsem si, že František iniciuje nadějný proces a když už se zdá, že by se konečně mohlo něco změnit v církvi k lepšímu, proces zastaví a vše zůstane při starém. Například: 1) v Brazílii je velký nedostatek kněží a tamní biskupové Františka žádali, aby mohli být na kněze svěceni ženatí muži. Nadějný proces byl Františkem stopnut. 2) Synodu vzali v Německu vážně, a když se němečtí laici dohodnou se svými biskupy na změnách, z Vatikánu jim chodí výhružné dopisy a nadávájí jim do protestantů. 3) Na Synodě v Římě se František intenzívně bránil hlasování. Vždyť by to bylo jako v parlamentě, hrůza. Papež má strach z hlasování. Vidím v tom Františkův strach ze změn.
Mám i bohaté negativní zkušenosti s Plenárním sněmem v ČR. Moje zklamání se sněmem bylo tak silné, že se synodou už nezačnu. Jednání Františka a zkušenosti se sněmem mi nedávají ani málo naděje na změnu.
Kdo ale vidí v Synodě naději, a má sílu, ať pracuje. Jednou to určitě vyjde (za 100 let, za 500 let ???).

Cítím potřebu se ohradit ohledně 'pasivity laiků'.
Zneužívání v církvi se řeší už dvacet let a vysvětlovat hierarchii, že není vhodné obviněné kněze překládat do jiné země, není moc účinné.
Daleko účinnější než podnět ve sněmovní skupince je zveřejňování svědectví, včetně toho o 'posile' českých duchovních ze Slovenska.
https://www.nekdotiuveri.cz/pribehy-obeti/este-stale-to-mam-kazdy-den-pred-ocami

Jenom problém je,
než oběť promluví, může to trvat 20 let i déle, někdy nikdy. Díky #meetoo se to dnes trochu urychluje...

Odkazovaný příběh začal 2022, oběť promluvila brzy díky doporučení školního psychologa. Společenské klima se dost posunulo.

Určitě se začínáme posouvat. Ale pokud si nebudeme ochotni přiznat selhání
a nazývat věci pravým jménem, jsme pořád na začátku....
Znáte tyto stránky? https://www.nekdotiuveri.cz