Co dělat v této době?

Dnešní doba není lehčí, ale v leckterém ohledu je dokonce těžší než doba minulá.  Vidíme, že lidé, kteří s jasným pohledem vpřed snášeli nepříjemnosti a vnější beznaděj minulé doby, dnes upadají do deprese a malomyslnosti.  Při mnohých setkáních hledáme odpověď na otázku, jak máme jednat právě v této době. Zaznamenal jsem dodatečně myšlenky jednoho kněze působícího v civilním povolání. Předpokládám, že pomohou lidem i přes hranice společenství, v němž je vyslovil:

• Vzásadě není důvod měnit cestu, po níž jsme po několik desetiletí šli, měnit způsob práce. Naše spiritualita, usilující o přemostění propasti mezi církví a světem, překonání nesrozumitelnosti církve světu, je spíše ještě aktuálnější. Je nutné jít až ksubstrátu, který má církev se světem společný.
• Změnily se kulisy. Dříve jsme se pohybovali vúzké rokli, dnes jdeme močálem votevřené krajině. Problémem je dezorientace. Vtakové chvíli je třeba se vrátit ksamým základům naší spirituality, kelementárním věcem. Základní pilíře, které se osvědčily vminulé době, jsou nosné i dnes.
• Velkým problémem naší současnosti je problém kompetence. Neustále jsme sváděni ktomu, abychom svou kompetenci překračovali a dělali věci, které sice třeba dokážeme dělat dobře, ale které nejsou vnaší kompetenci. To, kčemu jsme jedině my kompetentní a včem jsme proto nezastupitelní, tu pak chybí.
• Dnes už nám nehrozí, když něco jasně řekneme, odvoz do Ruzyně. Ktomu, abychom něco jasně řekli, však je zapotřebí i dnes velké odvahy - a tu musíme vsobě najít.

Morálka jako neškodný koníček aneb aliance trůnu a kramáře

Televizní diskuze o morálce, k níž A. Přidal pozval V. Klause, V. Bělohradského, E. Koháka a T. Halíka, skončila jako řada monologů, což je myslím klíč k problému. Nikomu, jak je vidět, nevadí, když si budeme o morálce povídat nebo když se budeme slušně chovat, ale musí to zůstat naší soukromou zábavou. Kdybychom chtěli něco dobrého prosadit přes stát, pak je připraveno klišé o hrůzných následcích spojení církve (.v nejširším smyslu") a státu. Erazim Kohák nadhodil, zda není stejně hrozivou věcí dnešní propojení státu se zájmy silných ekonomických korporací. Ve zpravodajství jsme si následně mohli poslechnout tragickou zprávu o zavraždění ředitele ruské televize, který se postavil zájmům reklamních agentur. Zpráva sice poněkud výjimečná, zapadající však dobře do toho, s čím se mnoho lidí v posledních pěti letech setkalo: Můžeme nezištně usilovat o nejsvětější věci, ale jakmile se střetneme se zájmy (dnes: ekonomicky) mocných, následuje pokus nás podplatit a po něm výhrůžky fyzickou likvidací. Tím většinou nehrozila ani StB, a kdo čte občas černou kroniku, ví, že to nemusí být jen planá slova, a raději ustoupí do prostoru, který ještě nebyl komercializován.

Je to s námi tak strašné?

Dnešní doba zprivatizovala zlo, na které měl dříve monopol stát, a v podmínkách svobody projevu se o spoustě zla hned dozvídáme a je toho na nás najednou moc. Pak i naše rozhovory sklouzávají v neplodné lamentování nad zkažeností lidí (a děláme si z toho alibi). Je pravda, že je zlo více vidět, je ho však více? Většina lidí se prostě jen chová jako za husákovské normalizace, kdy lidé pochopili, že s nedávnými hesly o humanitě už nikam nedojdou a je nutno se postarat aspoň o vlastní rodinu. Negativní vidění druhých však není jen problémem naší společnosti. Např. i západoněmecká společnost žije v přesvědčení, že kriminalita vzrůstá a násilí dosahuje velkých rozměrů, že ve velkých městech lze mluvit o trvalé občanské válce či o Bosně en miniature. Skutečná analýza čísel však ukazuje něco jiného.  Kriminalita vzrostla o několik procent v důsledku obrovského nárůstu drobných deliktů. Počet vražd dosáhl vrcholu v r. 1975 a v současnosti je podprůměrný, klesá počet znásilnění, ačkoli stoupla ochota žen tento trestný čin ohlašovat. Komise spolkové vlády, která měla prošetřit tezi o nárůstu násilí na německých školách, nemohla nic takového empiricky doložit, pojišťovny dokonce zaznamenaly pokles skutečně těžkých ublížení. Nejde tedy o to, že by se lidé k sobě chovali násilněji než dříve, ale o to, že více u svých bližních předpokládají násilné jednání. Efekt takového očekávání může být dvojí - na jedné straně se pozitivně vytváří citlivost pro tento problém, na druhé straně může taková představa o chování druhých svádět i k vlastnímu násilnému jednání. I zde však platí biblické: Nevydáš falešné svědectví o svém bližním. Často je to strach, který se v nás skrývá a který nás pak vede k negativnímu pohledu na druhé lidi.