Obec, která ví, na čem záleží

Katolická obec má mnoho úkolů. Od skutků milosrdenství jako .zarmoucené těšiti" a .mrtvé pohřbívati" přes předávání víry a slavení svátostí až po ekonomické závazky - např. renovace mateřské školky, podpora patronátní obce v Tanzánii nebo zaplacení farního časopisu. Je otázka, jak lze tyto aktivity seřadit podle důležitosti. Existují priority? Nebo jinak: čemu obec i v dobách náboženské nouze musí zůstat věrná jak nejlépe umí? Podle zkušeností církve v zemích východní Evropy hlavně třem úkolům: nedělnímu slavení Eucharistie, individuální pastoraci a péči o malé skupiny.  Při nedělní bohoslužbě se obec setkává se svým Pánem. Je tu přítomná Boží pravda a láska. Společenství slyší Pánovo slovo. Platí zde Boží zákon a přikázání.  Často slavená a každému známá bohoslužba je počátkem spásného konání. Při nedělní bohoslužbě prožívá společenství také samo sebe. Často sebe vnímá jako společenství lidí smýšlejících jinak než okolní svět. Nedělní bohoslužebné shromáždění je proto také tichou a zcela nepolemickou kritikou jiných možností bytí, jak to znají hlavně křesťané z komunistických zemí.

Ohledně bohoslužby je třeba připomenout, že farář není pořadatel, který

zve obec jako .publikum" ke svému slavení nebo jí dovolí přijít a zúčastnit

se, protože to je církevní přikázání. Nedělní bohoslužba obce, jejíž členové

se aktivně účastní v různých .rolích" - jako schola, v lektorské službě,

v chrámovém sboru nebo instrumentální skupině, jako ministranti, kostelníci

a varhaníci nebo samozřejmě jako modlící se, zpívající, slavící křesťané

• je týmové dílo. A je proto žádoucí, aby nebyla připravována vosamělé poustevně aktivitou jednotlivce. Subjektem bohoslužby je kněžský a královský Boží lid (srv. 1 P 2,9n). Svátost kněžství, ordinovaní křesťané, kněží jsou vtomto lidu ustanoveni kslužbě, aby - podle Ř 12,1 - sami sebe přinášeli jako oběť živou, svatou, Bohu milou, jako pravou a jemu přiměřenou bohoslužbu.

Dnes už není samozřejmé, aby každá farnost a každé společenství mělo vlastního kněze předsedajícího slavení Eucharistie. Přibývá obcí, které jsou bez kněze. Když se nedostatek kněží začal rýsovat, reagovali biskupští ordináři zprvu tak, že faráře jedné obce pověřili službou druhé obci, která kněze nemohla dostat. To je možné u dvou malých obcí, u větších je to již problematické. Aritmetické řešení zdvojením má své hranice. Dojde brzy k přidělení trojnásobku obcí jednomu faráří?

Jiným pokusem o řešení tohoto problému je bohoslužba bez Eucharistie.  Existuje společná modlitba hodin a pobožnosti, vznikla nová forma bohoslužby slova s přisluhováním pomocníka resp. pomocnice pro podávání sv.  přijímání. Touto službou je odlehlé společenství spojeno s hlavním kostelem a jeho eucharistickou slavností, protože pomocníci odtamtud přinesou vzdálenému bohoslužebnému shromáždění nejsvětější svátost. Erfurtský biskup Hugo Aufderbeck viděl v daleké diaspoře DDR potřebu takových setkání křesťanů, kteří neměli možnost slavit Eucharitii, a stále znovu zdůrazňoval, že prvořadou událostí víry není slavení Eucharistie, ale už samotné shromáždění křesťanů. Odvolával se přitom na slova, která se stále znovu opakují ve Skutcích apoštolů: .shromažďovali se" (Aufderbeck 1979,3).  Katolická církev však od nejstarších dob pokládala slavení Kristova těla - Eucharistie - za neprominutelné pro budování Kristova těla - církve, resp.  obce. V roce 304 bylo 49 křesťanů abitinské obce překvapeno policií při zakázaném slavení Eucharistie a obžalováno před prokonzulem. Na obvinění, že jednali proti zákazu císaře, odpovídali: Bez dne Páně - se slavením eucharistie - nemůžeme být!

Kdo má v církvi zodpovědnost, nesmí ztratit ze zřetele souvztažnost společenství s eucharistií a eucharistie se společenstvím. Prostá nedělní mše církevní obce je jedním z nejdůležitějších životních projevů církve. Kvůli právu církevních obcí na slavení Eucharistie musí církev trvale uvažovat o nových možnostech - snad o svěcení osvědčených mužů (viri probati)?  Stalo se zřejmým, že nynější situace je v každém případě výzvou církevním obcím. Obec je vybízena - mimořádně právě nedostatkem kněží - hledat charismata, která existují v ní samé. Členové obce nechť jsou povzbuzováni k vědomí odpovědnosti za její život. Společenství se tak stane záležitostí všech. I kdyby byl dostatek kněží, společenství by se mělo měnit z .opečovávaného" v .pečující". Tady neexistuje cesta zpět. Nouze je zároveň šancí.  (srv. Zulehner 1983)

Individuální pastorace (individuální duchovní vedení) znamená ochotu pomoci nést životní břímě bližních (bratří, druhých křesťanů). Nejde jen o svátost smíření, ale také o mnohostranné rady, navštěvování nemocných, rozhovor se zarmoucenými; rovněž o pohovor a výklad před křtem a před sňatkem a o každý projev účasti domácí návštěvou nebo rozmluvou. Katoličtí spolupracovníci a spolupracovnice v pastorační službě církve (pomocníci a pomocnice v duchovní správě) by se mohli učit od evangelíků, pro které .pastorace" znamená především individuální péči.

Třetím prioritním úkolem je starost (péče) o malá křesťanská společenství.  Lze ji pokládat za kontinuum mezi celou obcí a jednotlivcem, který je brán vážně; patří tedy do stejné linie. Jedná se o menší skupiny uvnitř celkové struktury farnosti, o kroužky stálého rozhovoru, syceného křesťanskou životní zkušeností, kterou v účastnících udržuje bdělou. Skupiny, jejichž členové jsou si lidsky blízcí a nescházejí se z pocitu povinnosti nebo na základě církevního přikázání, nýbrž proto, že zakusili význam křesťanství pro život.  Ze sociálněpsychologického pohledu jsou to primární skupiny. Vedle teritoriálního principu se v nich organicky uskutečňuje princip personální. Hovoří se v nich o životních otázkách lidí, při čemž se prolínají tzv. .náboženská témata" s profánními problémy. Katalog možných služeb sahá od pohlídání dětí až po společné uvažování o vlastní smrti; je si přát, aby kroužky, které začínaly jako skupiny společně večeřících přátel, se během času staly modlitebními skupinami. Malá křesťanská společenství jsou ve velkých farnostech nezbytná. Právě v nich lze zažít často zdůrazňovanou .rodinnost", plynoucí ze společného křesťanského života. V těchto skupinách je možná .malá křesťanská kultura", malý, ale opravdový okrsek křesťanského utváření života.