Přirozený svět jako teologický problém

Úvahy nad texty Zdeňka Kratochvíla

Zdeněk Kratochvíl se nám v posamizdatové době představuje jako filozof, ač, pokud vím, má z doby samizdatu řadu teologických textů v šuplíku.  Jeho doposud publikované texty však zcela nepochybně představují .prolegomena ke každé příští teologii, která se bude chtít nazývat vědou", nehledě na konkrétní teologické poznámky .na okraji textu". Doufám, že se ZK časem přihlásí s teologickým spisem, považuji však za nutné na jeho podněty reagovat už nyní alespoň formou angažovaného upozornění.  Patočkovská formulace názvu těchto úvah chce naznačit, že se tu nepřipravuje nic menšího než východisko z .krize evropských věd", tj. novověké teologie, která už nemůže dále, protože vyčerpala možnosti daného paradigmatu.

Nebyly to totiž jen přírodní a technické vědy, kdo se v tomto paradigmatu pohyboval, a tak ztratil schopnost vidět ty nejpodstatnější věci a musel se spokojit s redukcí. Byla to i novověká teologie řady odstínů, kdo uvažoval v podstatě mechanisticky, deisticky, (názorně lze vidět na problémech, které teologii přinesla evoluční hypotéza), kdo ztratil možnost porozumět životu v jeho nepřevoditelnosti na modely. A tak ačkoli nás ZK ujišťuje, že filozofie přírody nemůže mluvit o Bohu, přesto nám nabízí možnost naučit se vnímat život s jeho znaky, a tak opět začít vnímat Boha živého, právě tak nepřevoditelného na jakékoli teologické modely, které

přesto mají své oprávnění stejně jako modely přírodních věd, víme-li, že to jsou právě jen modely k uchopení něčeho, co je jakožto živé neuchopitelné.  Je-li biologie nazývána nekrologií, protože vypovídá o životě až po pitvě, platí to obdobně o teologii. Právě tak, což bude ještě těžší, se budeme muset smířit s tím, že církev je bohužel-bohudíky živá skutečnost, se vším, co to znamená, např. s tím, že živé přináší nové a neočekávané věci. Co to bylo za teologii, že se jí člověk mohl ve dvaceti letech naučit a do důchodu s ní vystačit? Bylo by něco takového možné v kterékoli oblasti života?  Třebaže ZK ukazuje nutnost rehabilitace přirozené zkušenosti - což pro nás teology znamená také mystické teologie, nedovoluje nám odchod do blažené naivity, naopak, nutí nás přehodnotit oblíbenou představu o pokažení křesťanství helenizací. Navazuje přitom na proud, který nespojoval křesťanství ani s Platonem (novoplatonismem), ani s Aristotelem, ale sahal až k ionským filozofům přírody, a přes stoiky navazoval na dynamický pohled Herakleitův. Kdo znáš dotyčné filozofy z hodin marxismu, neděs se! ZK je však ukazuje v poněkud jiném světle - je zajímavé, že zřejmě zcela nezávisle na Pannenbergovi, který jim také věnoval přípravné práce ke své velké Systematické teologii. Proud, na nějž bude nutno velmi svobodně navázat, je zřejmě objeven.

Třetí a závěrečný bod této úvahy chci věnovat představiteli tohoto proudu, který je velmi pravděpodobně i vzorem teologické práce v naší době: Klementu Alexandrijskému. Ten je podle ZK rovnocenným partnerem i nekřesťanským myslitelům, na jedné straně velmi konzervativní a na druhé straně podstatně předbíhá myšlenkový vývoj křesťanství své doby, otevřený všelidské moudrosti a plně otevřen celému světu, usiluje o to, aby srozumitelnost pro svět a vlastní sebeotevření kosmopolitní struktuře bylo prostředkem k novému reflektování vlastní specifičnosti. Pro teology Klementova formátu máme negativní nálepku synkretismu, i dnes s chutí přidělovanou. Jenže:

.Synkretismus je rizikem, které pozdní antika přijala a dala tím předpoklady k Evropě. Přijetí tohoto rizika může být též činem víry." Z mnoha podnětů Kratochvílových prací jsem vybral (a nepochybně i určitým způsobem interpretoval) tři, které vidím v naší situaci jako akutní a které spolu souvisí: otevření se životu, otevření se filozofické tradici a otevření se všemu lidskému pro porozumění sobě a naši srozumitelnost druhým.

Společným jmenovatelem je .otevření". Zdá se mi totiž, že úkolem teologie v této postmoderní době chaotického proudu informací nebude tolik budování tezí jako spíše .péče o duši" v sokratovsko-patočkovském pojetí, že  tedy úkolem teologie bude udržovat člověka otevřeného pravdě a otevírat jej novým zkušenostem s Bohem i se světem.

• jv.

• Je třeba nechat si dát Boží milostí, co od nás Bůh žádá, přijmout jako jeho dar, co se jeví jako úkol." .Církev je přítomnost pravdy a lásky Boží, trvalé přijetí Krista lidmi." .Bůh nechce být církví zastupován tak, aby nemusel být sám přítomen."

Karl Rahner