Podněty k reflexi o laicích

1.       Malá teologie laiků

Zájem konstituce LG spočívá ve snaze představit specifikum laiků. Toto specifikum spočívá ve .světském charakteru" laiků (indolis saecularis).

.Vlastní a zvláštní vlastnost laiků je jejich časný ráz."

Téma .laik v církvi" není žádným aktuálním objevem posledních let. Katolická církev odkryla pozapomenutou pravdu o významu laiků v církvi na počátku 20. století a začala si intenzivněji všímat daného tématu na základě působení laiků a studia života ve svých prvních staletích. Papež Pius XI. začal projevovat velký zájem o laiky v církvi a ve světě. Okolo roku 1950 věnovaly teologické časopisy tématu .laik v církvi a ve světě" značnou pozornost. Je však příznačné, že se texty zabývajícími tématem .laik" zaměřily spíše na otázky spirituality laiků, nikoliv na prohloubení porozumění teologie laiků. Zvláštní zásluhu o obnovu teologie laiků mají teologové Y. M. Congar, G. Philips, K. Rahner a E. Schillebeeckx. Nauka konstituce II. vatikánského koncilu o laicích je syntézou jejich teologické práce. Dokument II. vatikánského koncilu nabízí následující definici laiků:

.Pod slovem ,laik‚ rozumíme zde všechny věřící, kteří nejsou členy stavu duchovního nebo řeholního uznaného v církvi, to je věřící, kteří křtem zapojení do Krista a učinění Božím lidem, účastní se svým vlastním způsobem na kněžském, učitelském a královském úřadu Kristově, a tak svým podílem uskutečňují v církvi a ve světě poslání, které je vlastní celému křesťanskému lidu." Koncil předpokládá srovnání dvou jiných .stavů" v církvi, to jest řeholního života a života těch, kteří přijali svěcení. Laici jsou tedy ti, kteří - nyní negativně řečeno - nejsou nositeli kněžského svěcení a nejsou příslušníky žádného řeholního společenství. Pozitivně vyjádřeno, každý pokřtěný/ biřmovaný má účast na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě.

Poslání a odpovědnost laiků v církvi spočívá na křtu/biřmování. Jedná se však o poslání, které je jim specifické, ze kterého pak vyplývá i jim vlastní odpovědnost za církev a svět. Toto jejich poslání není odvozeno od poslání a odpovědnosti hierarchického kněžství, jak tomu bylo např. v chápání Katolické akce za papeže Pia XI. Poslání a odpovědnost laiků vyžaduje autonomii, i když laik nemá kněžské svěcení. Nositel úřadu a laik se účastní na jediném poslání církve, ale odlišným způsobem. Tuto skutečnost vyjadřuje výstižným způsobem dekret O laickém apoštolátu: .V církvi jsou různé služby, ale jedno poslání." (diversitas ministerii sed unitas missionis) Zdůrazněním vlastní odpovědnosti laiků v církvi je vyloučeno mínění, že církev je záležitostí pouze kleriků.

Výpověď koncilu, že laikům je vlastní světský charakter (charakter časných hodnot), musí být viděna na pozadí výpovědí o řeholním životě. K podstatě křesťanského života patří eschatologické perspektivy. Křesťan se angažuje ve světě a jistým způsobem relativizuje svět na základě své eschatologické naděje. Křesťan ve světě se musí ve světě angažovat, ale nesmí žít podle ducha světa, naopak, musí žít podle evangelia.

Existují různorodé způsoby životní praxe, ve kterých křesťané vyjadřují eschatologickou perspektivu. Někteří zaměřují svůj život zcela radikálně na eschaton, svým životem svědčí svou eschatologickou naději. Tento způsob života představují zejména mniši: Omnis de saeculo fugitivus, id est monachus - ze světa byl tedy zcela vyjmut mnich. Nauka o řeholnících II.  vatikánského koncilu však o nich mluví v duchu složení tří slibů.  Největší část věřících jsou však laici ve světě, kteří musí svým životem vyjadřovat eschatologickou naději, způsob této naděje se vyjadřuje prostřednictvím angažmá pro svět. Koncil učí: .. . .jiné volá k tomu, aby se věnovali pozemské službě člověku a připravovali touto službou jakoby látku pro nebeské království." Když koncil jasně odlišuje řeholníky a řeholnice od laiků ve světě, lze pozitivně vyjádřit specifikum laiků, které spočívá v .křesťanském vztahu ke světu". Protože vztah k sekularitě světa je zcela běžnou lidskou záležitostí, koncil se v tomto smyslu vůči laikům nevyjadřuje. Jinak je tomu v případě, když se má vyjádřit vztah křesťansky charakterizovaný vůči sekularitě. Zde si koncil pomáhá stanovením, že církev se ke světu vyjadřuje prostřednictvím laiků.

Poslání církve je především religiózní. Existuje samozřejmě specifické církevní poslání ve světě a pro svět, což má konkrétní důsledky, totiž řád pozemských dober, který má svůj vztah ke spáse. Protože je vztah ke světu podstatným elementem církve, může se křesťanský vztah ke světu, t.j.  k sekularitě, stejně vyjádřit o laicích, tedy platí o nich, že vyjadřují sami o sobě vztah církve ke světu. Proto laik v sobě skrývá eklesiální relevanci poslání církve. Toto eklesiální poslání spočívá kromě jiného také v humanizaci světského prostředí, které je pak orientováno na hodnoty spásy. Vztah církve ke světu je jejím podstatným elementem, což se právě projevuje také prostřednictvím laiků.

Lumen gentium hovoří o poslání laiků v církvi a ve světě. Tyto výpovědi mohou být chápány takto: Protože církev má také úkoly ve světě, obsahuje každé poslání v církvi také úkoly ve světě a pro svět. To je důvodem, proč lze přijmout úkoly laiků i v církvi, nejen výlučně poslání ve světě. Je však jisté, že koncil zdůraznil především sekulární charakter laiků. Toto zdůraznění poslání laiků pro svět má vyjádřit vztah církve ke světu. Nejen to, ale i zdůraznění angažmá hierarchie v jiném poli než jaké přísluší laikům, míní se tím oblast církve. Prostřednictvím laiků zakouší církev výhody a nevýhody konkrétních světských struktur. Odpovědnost laiků za církev se projevuje jinak jejich přítomností ve světě na základě toho, co charakterizuje laiky.  Autonomní pole světa, kde laici pracují, je tak jasně profilované, že zůstává problematickou otázkou, zda sem může vstoupit hierarchie a řehole kvalifikovaným způsobem. Současně je nutno stanovit, že bez práce laiků nemůže hierarchie svůj úřad vykonávat.

Laici žijí ve světě jako ti, kteří vydávají svědectví evangelijní zvěsti, a ve světě musí obstát jako křesťané. K tomu jsou jim dány charismatické dary.  Také rozdílnost pohlaví sehrává v jejich úkolech pro svět a pro církev svou významnou roli. Poslání ženy ve světě i církvi je stále aktuálnější.  Je velmi žádoucí, aby hlasy laiků byly slyšeny na všech rovinách ve struktuře církve: farnosti, lokální i univerzální církve, což odpovídá spoluodpovědnosti všech členů církve.

Závěr: Pole laického apoštolátu: svět - církev. V obou případech nás zajímá téma: obnova manželského soužití, rodina, mládež, společenské prostředí (školy, univerzity, bydliště, volný čas), záležitosti politické, ekonomické, kulturní, národní a mezinárodní řád.

2.       Aktuální problematika ve spolupráci kléru a laiků

Po roce 1989 došlo ve společnosti ke změnám, které způsobily nové pastorální možnosti, jež ještě dnes nejsou zcela využity. Zdůvodnění:

Ze strany kléru např.:

• strach ze spolupráce slaiky
• přehlížená skutečnost diaspory
• nejistota vjednání se ženami
• neschopnost adaptace na nové podmínky
• vize praxe před r. 1948
• intelektuální teologická zanedbanost
• malá pastorální fantazie, hledání ztuhlých šablon
• osobní nejistota vnejasných hranicích možného pastorálního angažmá
• malé zkušenosti se zahraničím
• očekávání instrukcí shora
• bezradnost episkopátu včas reagovat na .kairos"
• dezorientace voblasti sekt
• nejasnost vpochopení činnosti pastorálních asistentů
• finanční obtíže Ze strany laiků např.:
• u katolíků ve velkém množství případů malá jim vlastní profesionální zdatnost
• tradiční pojetí farnosti (jít vneděli do kostela a .nic více")
• fundamentalistické tendence
• neschopnost vést dialog
• laici jsou proti vedení farností laiky
• subjektivní chápání církve, nezkušenost scírkví univerzální
• problematika konvertitů je specifická
• neznalost teologie (ani katechismu)
• zdůrazněná orientace (magnet) na současná mariánská zjevení
• malé misijní angažmá, nároky na servisní službu kněze, pietismus
• malý zájem o obnovu křesťanské kultury, spíše panují pozice defenzivní Závěr: malá dialogická kultura, nejsme na ni zvyklí.

Podněty ke spolupráci:

• vzájemná důvěra a otevřenost
• společná modlitba
• společné formy oddychu (umění, sport, příroda, literatura)
• otevřenost pro vzájemné obohacování

3.       Nová situace: pastorační asistenti

Úkoly:

• vychovávat všechny členy křesťanské obce ke spoluodpovědnosti za církev, doba pasivního duchovního servisu farnosti skončila
• prohlubovat víru jednotlivců, osobní svědectví víry nelze nahradit knihou, katechismem, bohoslužbou
• komunikovat se všemi složkami společnosti i mimo rámec církve, zprostředkovat síť vztahů
• vychovávat druhé ke smýšlení služby
• ekumenické angažmá
• výchova kmodlitbě jednotlivců i společenství
• výchova kliturgii
• vedení bohoslužby slova (zvláště tam, kde není přítomen kněz)
• péče o nemocné a staré lidi
• návštěvy nemocných vnemocnicích a domovech důchodců
• vytváření kulturních programů pro mládež
• duchovní péče ve věznicích a armádě
• spoluodpovědnost sknězem za práci farních rad
• nový přístup vpřípravě snoubenců na manželství
• pomoc rodinám vnouzi (spolupráce scharitou)
• výchova kpolitickému angažmá (společenskému)
• organizovaný apoštolát laiků (např. spolupracovníci) poskytuje svým členům oporu, sdružení laiků vychovávají laiky pro apoštolát, organizují a řídí jejich apoštolskou práci
• poradenství kněžím vaktuálních oborech, kde končí jejich odborná kompetence

4.       Sekulární dimenze církve

Je pravděpodobné, že kněží a biskupové pociťují obavy ze spolupráce s laiky z důvodu postupné .laicizace" církve. Nejprve je nutno přesně rozlišit mezi pojmy .sekularizace" a .sekularizmus".

4.1       Sekularizace a víra

Ještě mnozí křesťané tvrdí, že sekularizace stojí v protikladu vůči víře, náboženství a teologii. Často se mluví o sekularizovaném světě, který odmítá náboženství, evangelium, víru. Tímto tvrzením se má vyjádřit, že svět říká NE vůči Bohu-Stvořiteli. Je nutno však přehodnotit náš pohled na sekularizovaný svět. Sekularizace je plodem křesťanské víry, není produktem boje proti křesťanství. V tomto pohledu je nutno vidět vyznání, že Bůh dal světu autonomii, člověku svět daroval a člověka samotného jako osobu obdařil duchem, svobodou a odpovědností. Veškerá stvořená skutečnost je obdarována nikoliv trvalým zasahováním Božím do její autonomie, ale naopak je Božím působením umocňována. Význam světa není Bohem umenšován, ale maximalizován. Když věříme v Boha, odmítáme bůžky, svět nám již není nepřítelem. Do mnoha náboženství světa ještě nepřešla sekularizace spojená s myšlením v souladu s přírodními vědami, proto se ve jménu náboženství páchá mnoho násilí. V těch náboženských společnostech, kde se věří v imanenci božského ve stvořených hodnotách, je sekularizace dokonce velmi žádoucí. Budoucnost Indie nebo vůbec islámského světa spočívá v přijetí sekularizace. Sekularizace byla přijata křesťanstvím, protože věříme v Boha-Stvořitele, přijali jsme výzvu Boží, abychom byli správci světa (Gn 1,28), věříme ve spolupráci Boha a člověka pro humanizaci světa. Pastorální konstituce GS je vyjádřením magisteria, které vyznalo smíření mezi církví a světem. Uzavřenost církve vůči sekularizaci světa nemá budoucnost.  Je nutná otevřenost vůči světu. To se týká především těch křesťanů, kteří mají vychovávat mládež na poli kulturním pro obnovu společnosti.

Zvláště křesťanské pedagogy má oslovit liturgický hymnus na Krista jako prostředníka stvoření (srv. Kol 1,16). Tento hymnus poukazuje na stvoření jako projev Boží dobroty, nalézáme zde vztah mezi stvořením a vykoupením.  Vykoupení zjevuje svůj vztah ke stvoření. Stvoření je nutno chápat soteriologicky.

4.2 Sekularizace a sekularizmus

Sekularizmus je hodnotově převrácená sekularizace. Sekularizmus popírá vše, co má spojitost s vírou v Boha Stvořitele, chápe se jako osvobození od Boha. Sekularizace odmítá sekularizmus, zdůvodnění je kromě jiného biblické (srv. Janovo evangelium), sekularizmus se stává ideologií. Sekularizmus neuznává Bohem darovanou svobodu stvoření, proto má sklon k totalitarizmu.  Pravá sekularizace odmítá sekularizmus z důvodu zúženého vidění skutečnosti, protože sekularismus popírá suverenitu Boží a transcendenci.  Svět již není viděn jako sdílení Boží lásky, ale jen jako materie pro dílo lidských rukou. Pak dochází ke zbožšťování přírody, věci tohoto světa se stanou předmětem klanění. Člověk je zbaven své svobody a tím i důstojnosti. Sekularizace obsahuje v sobě zvláštní hodnotu: obsahuje hodnotu odpovědnosti za svět a jeho osvobození od zotročujících sil. Sekularizace není jen pojmem antropologickým nebo sociologickým, ale také teologickým. Sekularizace se tak stává povoláním a posláním. Podle latinskoamerických biskupů je laik .člen církve v srdci světa a člen světa v srdci církve".

Závěr: Pokud chceme pracovat jako křesťané na poli výchovy a kultury s mládeží, nejen že je nutná spolupráce s laiky, ale je nutno přijmout prvek správně pochopené sekularizace do našeho života. V nepřijetí sekularizace nás ohrožuje pietizmus a tvoří se bariéry mezi světem mládeže a námi.  Je nutno prohloubit teologii pozemských skutečností. Jinak nepřijmeme vlastní způsob vyjadřování mládeže.

5. Elementy pastorální spirituality

Péče o duchovní život laiků v církevní službě je předmětem trvalých úvah a diskuzí, máme-li pak na mysli zvláště rozvoj a profilaci pastorálního povolání laiků. Je prvořadá starost biskupů, aby jejich duchovní kompetence byla zjevná, současně se jedná o duchovní jednání laiků pověřených pastorální službou. Duchovní kompetence a teologická kvalifikace laiků v pastorální praxi spolu úzce souvisí. V životě laiků nejde jen o pasivní způsob života 23. strana příkladného jednání, ale o usilování slovem a činem vydat svědectví o naší naději. Jednat a mluvit může ten, kdo žije jednoduchým a pracovitým stylem života, je kompetentní ve své odbornosti a usiluje o zachování všech hodnot společných všem lidem.

5.1      Pastorální situace

Dnes se vůči minulým rokům pastorální situace podstatně změnila, t.j. změnil se vztah a mění se vztah lidí k církvi. Změnily se pastorální priority činnosti (z doby komunistické totality). Jaká je vlastně dnes pastorální priorita?  Udělování svátostí? Prohlubování víry? Způsob života v nových podmínkách?

Probouzení indiferentních lidí k víře? Konfrontace se sektami?  Tvorba křesťanského společenství? Jsme si vědomi toho, že se zintenzivnilo napětí mezi světem a církví a protikladů uvnitř církve?

5.2      Požadavky pastorální spirituality

Duchovní život není něco, co se dá jednou v životě naučit, ale jedná se mnohem více o trvalou námahu integrovat Ducha Božího do celého života a umožnit mu stát se účinným. Proto každá etapa života je důležitá a namáhavá, má-li absorbovat světlo evangelia. Duchovní život je cestou, nejsme nikdy u cíle. Mnoho laiků v pastorální službě církve má bolestnou zkušenost konkurenčního zápasu o přízeň biskupa, závisti, přesvědčující potřeby po přijetí a sebevyjádření nejen u sebe, ale také u kněží. Neobstojí ve službě církve laik, který nemá zdůvodněn svůj životní postoj v intencích pavlovských: .Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však jsme vaši služebníci kvůli Ježíši!" (2 K 4,5). V situaci nedostatku kněží se postupně profiluje laik, který více než jindy bude jednat na základě svého křtu a biřmování. Přes všechny jeho chyby a slabosti si bude vědom svého .spolehnutí se na Boha".

Další podněty pro duchovní život:

• pravidlená četba Písma
• modlitba liturgie hodin
• meditace
• pravidelné exercicie (také srodinami)
• slavení eucharistie
• svátost smíření
• specifické podněty lze získat od jiných spiritualit (hnutí a řády), které sdružují laiky
• trvalá teologická intelektuální formace

5.3      Cíle a výsledky duchovní formace:

• zralost duchovního života vede kjeho trinitárnímu charakteru
• kmariánskému kontextu
• kpřijetí těžkostí spojených sživotem církve
• ktrvalé aktivitě ve prospěch Božího království (opak rezignace, trvalá motivace)
• kpřekonání obav či strachu zlidí
• ke smyslu pro společnou práci
• ke schopnosti oceňovat charismata služby druhých, i když jsou jiná
• ke schopnosti otevřenosti vůči jiným míněním
• kotevřenost vůči světu (jeho vlastním hodnotám)

6. Závěr

1.  Pastorační asistenti (otázka budoucnosti církve) budou pocházet z mladé generace, na některé skupiny mládeže máme částečný vliv.

2.  Přijetí pastoračních asistentů naráží často na obavy (oprávněné i neoprávněné) kléru/hierarchie.

3.  Výchovné aspekty práce spočívají v požadavcích, a to na:

• odborné prezentaci křesťanské a salesiánské spirituality;
• odborném odevzdání požadované práce (od církve i od světské reality);
• přípravě pro budoucí povolání mladých lidí (manželství, rodičovství, výchova dětí; zaměstnání);
• duchovní a společenské úrovni jednotlivých kněží a biskupů a jejich nejbližších spolupracovníků, totiž laiků.