Národ v prasečím chlívku

Heinrich Fries o budoucnosti církví

Jednou z oblastí, kde poznáváme meze moderny, jsou základní hodnoty jako svoboda, solidarita, bratrství a sesterství. Ty mají svůj původní biblickožidovsko-křesťanský kořen ve zvěstování a tradici církve. Je to pravda, ačkoli se zdá, že je to vybledlé nebo zapomenuté. Přesto: Přítomnost stojí na horizontu, ve světle (nebo ve stínu) těchto dějin působení křesťanství.  Naše otázka zní: Co se stane, až budou jednou tyto kořeny totálně odříznuty nebo až uschnou, až budou mírou a kritériem lidství už jen výkon - užitek - produktivita - úspěch - konzum - disponovatelnost? Až bude člověk omezen na pouze tento svět a na svět faktů? Co se pak stane s člověkem, až už těmto kritériím nebude vyhovovat, až narazí na hranice své konečnosti, až už nebude odpovídat kalkulaci užitek-náklady, až bude jeho život hodnocen jako hodný žití jen potud, pokud bude užitečný? Kde budou chráněna práva a důstojnost člověka v mezních situacích neštěstí, nemoci, debility, stáří, chřadnutí, umírání?

V naší době začínají lidé chápat, že existence bez transcendence nestojí za to, aby člověk žil. Člověk je stvoření a obraz Boží. Mluvit o člověku znamená mluvit o Bohu. Bez Boha zůstává člověk pod svou úrovní. Proto církve jsou a zůstanou obhájcem člověka ve všech těchto hlubších dimenzích. Proto se církve nestanou zbytečnými.

Citliví pozorovatelé stále častěji diagnostikují, že svoboda bez hlubšího mravního základu vede k situaci, která vzbuzuje hrůzu a děs. Svoboda degeneruje ve svévoli, libovůli, egoismus a ignorování mezí. Marion hraběnka Dönhoff napsala: .Příčina excesů destrukce a pohrdání lidmi spočívá v tom, že už neexistuje žádná závazná morálka a morální principy, které by kladly meze jednání. Člověk bez metafyzické vazby je prostě vydán všanc přeludu titanismu a vhodný pro jakoukoli manipulaci." Metafyzika však ukazuje za okraj talíře fyziky a techniky, každá přesvědčivá etika je spojena s predikátem bezpodmínečné platnosti. Tu však nenajdeme ve světě podmíněných věcí, ale potřebuje oporu v bezpodmínečném, jak učí křesťanská víra.

Počátkem roku uveřejnil Der Spiegel titulní story s titulkem Národ v prasečím chlívku. Bylo zde shromážděno množství materiálu, dokumentujícího rostoucí mravní úpadek naší společnosti. Psalo se zde o .nesnesitelném nárůstu obscenity a brutality v našich sdělovacích prostředcích, v divadle, literatuře. Práh studu klesá, záliba ve vraždění překračuje všechny hranice.  Vrah je ukazován jako hrdina." To, co se v posledních letech veřejně nabízí jako porušení sexuálních tabu, už nelze vidět jako součást tzv. sexuálního osvobození, ale je to nutno chápat jako primitivní sprostotu.  Zde se ukazuje etický obrat, který je důvodem k zamyšlení, k obrácení, k obnově a k naději. Možná to bude příležitost k novému naslouchání evangeliu, jak je před námi v praktické orientaci v desateru přikázání a kázání na hoře.

Místem, kde zakoušíme nepodmíněnost etických závazků a současně úsudek o nich, je svědomí. To se stále ptá: Smíme zodpovědně učinit všechno, čeho jsme vědecko - technicko - lékařsky schopni? Říká se, že svědomí je hlasem Božím. Přesněji by se mělo říci: Svědomí je ozvěnou Božího hlasu. Víra jistě nespočívá v tom, že máme na všechny otázky odpověď, ale dává nám schopnost si svobodně klást existenciální otázky a vydržet napětí.  Působivým svědectvím jsou slova a zkušenosti, které si zapsal Dietrich Bonhoeffer ve vězení tváří v tvář smrti: .Všechno, co právem smíme od Boha očekávat, oč jej smíme prosit, lze najít v Ježíši Kristu. Co by měl bůh podle našich představ všechno učinit, s tím nemá Bůh Ježíše Krista vůbec nic společného. Musíme se stále znovu velmi dlouho a velmi klidně nořit do života, slov, činů, utrpení a smrti Ježíšovy, abychom poznali, co Bůh slibuje a co splní. Je jisté, že stále můžeme žít v blízkosti a přítomnosti Boží a že tento život je pro nás docela novým životem, že pro nás už není nic nemožného, protože pro Boha není nic nemožného, že se nás žádná pozemská moc nemůže dotknout bez Boží vůle a že nás všechno nebezpečí a nouze vedou jen blíže k Bohu, že na nic nemáme nárok, a přece můžeme o všechno prosit, že v utrpení je skryta radost a ve smrti život, že v tom všem stojíme ve společenství, které nás nese. K tomu všemu řekl Bůh v Ježíšovi své ano a amen. Toto ano a amen je pevnou půdou, na níž stojíme." Myslím, že Hans Küng má pravdu, když říká, že oceán nesmyslného a nespravedlivého utrpení a s tím spojené otázky nelze pochopit - kdo by chtěl a mohl pochopit Osvětim? Je však možnost utrpení a smrt unést. Život má smysl jen tehdy, jestliže dává smysl dohromady se smrtí. I v Osvětimi se lidé modlili. Tuto možnost věci unést nezprostředkovávají církve tolik teologickými naukami a morálními příkazy, jako spíše odkazem na samotného Ježíše Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, jehož smrt nebyla pádem do nicoty, nýbrž smrtí smrti a počátkem života, za zády se smrtí, která má smysl. Tváří v tvář šibenici, na níž musel zemřít, řekl Bonhoeffer: To je konec, a pro mne začátek.

Dokud církve věrohodně zvěstují tuto zvěst o Ježíši - Kristu, jeho smrt a jeho vzkříšení také jako naději pro nás, v životě i smrti, nejsou a nebudou zbytečné. Člověk tomu nemusí věřit, ale já tomu mohu a smím věřit jako slovu pro můj život a mou smrt. K tomu je ovšem nutná i obnova církve .v hlavě i údech" z ducha Ježíšova a evangelia. Zde jsou výzva i šance dnešní církve. A proto nebude církev nikdy zbytečná.

(Christ in der Gegenwart, 11. září 1994, kráceno, připravil -jv-)