V předcházejících částech kurzu jsme se zabývali
vymezením obce a jejích funkcí. Dnes tento výklad doplníme o jedno hledisko,
které nám pomůže vyřešit množství konkrétních problémů - z Teologie
budování obce (F. Schwarz / C. A. Schwarz, Neukirchen-Vluyn 1985) přebíráme
důsledné rozlišování církve jako instituce a eklézie jako živého společenství.
Toto rozlišení nemá být módní kritikou instituce, naopak, autorovi jde o to, že
směšování těchto dvou pojmů vede k falešným očekáváním a následným
zklamáním. Naopak správné rozlišení obou
pojmů pomáhá využít šance společenství i instituce.
Termín eklézie, společenství, vyhrazuje Schwarz tomu, co
je smyslem a cílem veškeré církevní práce - společenství lidí, kteří mají
osobní vztah k Bohu i k sobě navzájem a jejichž víra se projevuje ve
světě láskou. Jde o lidi, kteří jsou fascinováni Kristem, a to je chrání před
fascinací jinými věcmi. Eklézie je koinonia pneumatos, společenství svatých.
Naproti tomu označení církev, instituce vztahuje na
všechno, co tomuto cíli slouží. Instituce a společenství tedy nejsou
alternativy (nemusí být), instituce je prostorem, v němž kdykoliv může
eklézie vzniknout. Instituce jsou předpoklady, které je možno zajistit,
zorganizovat - přitom nejde jen o materiální věci, ale bez instituce bychom
neměli ani Písmo, instituce zajišťuje zvěstování evangelia, udílení svátostí a
další věci, bez nichž by eklézie nemohla být. Církev jako instituce má
kontinuitu, kdežto společenství víry vznikají a zanikají - společenství je v různých
fázích svého vývoje různě navenek aktivní, kdežto církev nese např.
charitativní službu jako instituce nehledě na momentální stav víry pracovníků.
Problém je v tom, že instituce může běžet i naprázdno, aniž vzniká
společenství víry. Církev jako instituce má své (sebezáchovné) instituční
zájmy, které je nutno registrovat, protože mohou být někdy i v rozporu s cílem
eklézie. Eklézie bez víry nemá smysl, zatímco instituce může běžet i bez ní a
na víru svých členů se raději neptá; eklézie usiluje o opravdové následování
Krista, kdežto instituce se 28. strana zpravidla snaží nároky evangelia
zmírnit; eklézie má spíše tendenci k exkluzivitě, kdežto instituce nechce
nikoho ztratit. V dnešní době je instituce v krizi, a proto většinou
nebrání vzniku eklézie, neboť si od toho slibuje svou stabilizaci. Cílem
budování obcí však nemůže být zvyšovat religiozitu či stabilizovat stav
členstva, ale pomoci lidem k víře a ke společenství s Bohem a lidmi.
Církev jako instituce se nemůže stát eklézií a není jí to třeba vyčítat -
neměla by však předstírat, že eklézií je. V optimálním případě lze vztah
eklézie a církve vyjádřit obrazem mušle a perly, již v sobě skrývá a již
živí.
Zatímco v církvi se jasná hranice mezi vírou a
nevírou často ztrácí, je pro eklézii víra základem. Budování obcí proto musí
být voláním k víře a k následování Krista. Toto volání je zároveň z definice
volání ke společenství s Bohem a s lidmi - obec buduje pouze takové
kázání, z něhož je patrné, že Boží vůli můžeme naplnit pouze jako
společenství, nikoli jako izolovaní jednotlivci. Nový život v Kristu je
život s druhými lidmi. Nositelem tohoto volání ke společenství není
jednotlivec, ale společenství. Všude lze najít dva nebo tři, kteří věří a
sdílejí svou víru, a toto společenství se pak otevírá dalším lidem -
evangelizace je tedy takovýto samozřejmý proces, nikoli nárazová akce. Obsahem
evangelizace je .jednoduché evangelium", .stručný souhrn víry", tedy to, co nás
skutečně nese, z čeho opravdu žijeme, co se nás týká a co nás naplňuje
radostí, žádné složité teorie. Základem je zvěstování jména, v němž jsme
spaseni, a skutků s tímto jménem spojených. Bůh sám, jehož jméno dosvědčujeme, v tom
projeví svou moc a vyprovokuje rozhodnutí víry. Instituce vychovává
propagandisty, eklézie svědky pro Krista. Svědek pro Krista je však při vší
výřečnosti bezmocný, pokud tu není eklézie, která svým životem dosvědčuje
vážnost a pravdivost jeho slov. Zkušenost
ukazuje, že co lidé mnohokrát slyšeli a ignorovali v kázání, to přijmou v osobním
rozhovoru.
Je jistě správné poukazovat na to, že nás Kristus dal
dohromady nehledě na naše sympatie, to však nevylučuje, že bratrství,
sesterství a přátelství je v eklézii zakusitelnou realitou. (Odvolávání se
na .objektivní skutečnosti" je typické pro církevní instituci. Eklézie se ptá,
jak se tyto objektivní skutečnosti projevují v jejím životě - jedno a
druhé se totiž nevylučuje, ale doplňuje.) Testem jeho pravosti je však
otevřenost pro nové příchozí.
Společenství eklézie je společenstvím v naslouchání,
modlitbě, slavení a
práci. Tyto čtyři faktory se navzájem podmiňují a
doplňují, nikoli vylučují
-
práce není alternativou modlitby!
Eklézie je odkázána nejen na dar víry a na milost, které
nejsou v našich rukou, ale i na konkretizaci daru milosti v jednotlivých
charismatech. Zatímco pro instituci mohou být charismata rušivý prvek, eklézie
je bez charismat nemyslitelná. Bůh dává eklézii vše, co potřebuje pro budování
obce. Budování obce a charismatika jsou tedy totéž. Charismata jsou Boží dary
pro budování obce - to je jejich teologická definice. Eklézie je schopna
rozpoznat charismata svých členů, modlí se za charismata, která potřebuje. Přitom se zpravidla obejde bez nápadných
charismat, jako je mluvení jazyky (které tím nemá být odmítnuto), ale neobejde
se bez řady obdarování nenápadných a neobdivovaných. Je též nutno mít jasno v tom,
co je úkolem všech pokřtěných a k čemu je nutné speciální charisma,
protože zaměňování těchto dvou věcí působí velké škody. Každý má své charisma
pro budování obce, druzí mu pomáhají toto charisma rozpoznat a současně jej
nesou svými charismaty.
Rozlišování mezi církví jako institucí je zvláště důležité
pro ty, kdo jsou aktivními zaměstnanci či dobrovolnými spolupracovníky
instituce. Je třeba, aby vydrželi toto napětí mezi institucí a eklézií, aby se
nestali pouhými funkcionáři a nezapomněli, že všechna jejich instituční
angažovanost může mít jediný cíl v tom, že lidé přicházejí k víře a
žijí nový život s Bohem i lidmi.
Přes drtivou kritiku institučních církví považují autoři
knihy za možné budovat obec i v té nejbyrokratičtější církvi bez čekání na
reformy, jejichž příchod však růst eklézie urychlí. Ti, kdo instituční církve
opustili, většinou skončili budováním nových institucí a dále se nedostali. .Srdcem Božím nehýbe vůbec otázka, jak může
být církvi zajištěna její chabá finanční báze, aby nezahynula na úbytě. Boží
srdce tluče pro hříšníky, pro chudé a slabé. Těm se má dostat odpuštění,
osvobození a právo. Boží lásce nejde o to, aby tito lidé stabilizovali církev,
aby jí opět pomohli ke společenské prestiži. Bůh chce, aby nalezli společenství
s Otcem, Synem a Duchem svatým, s bratřími a sestrami.
Je nejvyšší čas, aby námi hýbalo to, co hýbe Božím srdcem.
Strach církve o existenci je dubiosní motivací evangelizace a vede k její
degeneraci v propagandu."
-jv -
Milost úřadu znamená, že Bůh dává charisma realizovat
pravomoci úřadu tak, že tím realizuji svou spásu a skutečně posvěcuji druhé.
Sama pravomoc k tomu nestačí!
Dary pro církev může Bůh dát i lidem, kteří k ní
nepatří.
Karl Rahner
Poslední komentáře