Co má církev dělat v současné české společnosti?

Václav Podskalský

Podle evidentní zkušenosti i podle výzkumů veřejného mínění je církev na samém okraji společenského zájmu, mnoho i vážně a upřímně přemýšlejících lidí nevidí její přínos pro společnost. Jeví se jako anachronismus, jako nepotřebná, impotentní.

Jedná a mluví tak, že ani vysvětlující komentáře např. při přenosech z jejích akcí nejsou schopny oslovit diváky. Vzniká otázka, zda chyba je na straně lhostejného zmaterializovaného světa, anebo zdali přece jen za zdobnými a anachronickými symboly netlí zbytky mrtvé skutečnosti.  Je-li církev živým organismem, musí jako živý organismus reagovat na podněty živého světa. Nesmí jí být lhostejné, že je společnost (= konkrétní lidé, zejména bezmocní a chudí) drážděna arogantními, mocichtivými a majetku chtivými .snaživci". Chce-li být věrohodná, musí vystoupit proti každé struktuře nespravedlnosti. Musí ji být slyšet, jak se zastává chudých rodin, musí např. upozornit ministra, který se považuje za křesťana, že vzdělání je právo všech, a musí demaskovat demagogické řeči o splácení půjček na studium, až bude mladý člověk vydělávat. Musí se zastávat nemocných ve stále nejistém systému zdravotnictví, musí sledovat dodržování lidských práv ve všech sférách, musí interpelovat u mocných tohoto světa ve prospěch maličkých! Musí být prorockým hlasem a činem! Nesmí propadnout pokušení moci a majetku. Musí být evidentní, že slouží. I tím málem lidí a prostředků musí sloužit potřebným. Sociální a zdravotní sféra je jejím privilegovaným polem.

Ve svých živých obdobích stála také v prvních řadách vědeckého a kulturního pokroku. Také věda a umění jsou jejím úkolem.

Má-li být církev věrohodná, musí se dít v politice, sociální sféře, vědě a kultuře. Ve staré církvi to tak bývalo. Apologeti interpelovali u císařů, zastávali se nespravedlivě stíhaných, teologové se vyjadřovali spolu s řeckými filozofy k aktuálním vědeckým a společenským otázkám, hledala se syntéza kultur, zásady evangelia se prosazovaly v politice. Každé eucharistické shromáždění mělo ve svém centru přinášení darů, jež mělo i sociální charakter - péče o potřebné. Ovšem - ve staré církvi to, co se dnes ukazuje jako církev, bývalo skryto. Samotnou eucharistii mohli sledovat jen pokřtění, zasvěcení.  Církev žila pravidlem disciplina arcani, kázní tajemství. Zdroje života církve odkrývali jen tomu, kdo po nich toužil a kdo se k nim protrpěl.  Je ovšem také možné, že křesťané v naší zemi přecenili své síly nebo nejsou schopni doznat, že nestačí na úkoly evangelia. Křečovitá snaha se zviditelnit pak jde mimoběžně ukazováním nepodstatných či skutečně mimoběžných aktivit a jevů. Slavné mše, pompézní demonstrace, dožadování se bezduchých majetků, chvostění se v nemódních oblečcích kolem mocných tohoto světa. Výsledky takové křečovitosti ukazuje poměr společnosti k naším církvím. Pokud je to tak a nemáme na to reprezentovat moc Kristovu v politice, sociální, vědecké a kulturní oblasti, pak si to přiznejme, stáhněme se a konejme pokání.

Ostatně tvář církve se zračí v konkrétních životech konkrétních lidí. To, co chápeme jako nezvratné hodnoty, jež musí utvářet život církve ve společnosti, to zřejmě musí být vidět v našem osobním životě. Jak já jsem občansky statečný v politice, jak já se angažuji v sociální práci, jak já reprezentuji kristovskou moc ve svém oboru, obci, rodině. Odtud by měla vycházet odpověd na položenou otázku, ale neměla by tu již končit. Také hierarchie, jež se stále dovolává svých privilegií v Božím lidu, musí být podle své ideologie vpředu!