Quo vadis?

Dnes je doba, kdy mnozí - a já patřím mezi ně - jsou v pokušení zeptat se církve: kam kráčíš?

Někomu se možná zdá, že jsou konečně neomezené možnosti a nabídky pro práci v církvi: jiní tuto situaci nazvou spíše organizovaným chaosem.  Všichni pracují pro Boží království, řídí se Boží vůlí, a přesto se stává, že se tyto .Bohem řízené" aktivity překrývají a často stojí proti sobě, aniž je některá strana schopna připustit, že ten, kdo Boží hlas slyší špatně, bude zřejmě ona.

Za - možná krátkou - dobu, po kterou pracuji v církvi, jsem zjistila u mnoha .dělníků na Božím úhoru" podobný vývoj: ze začátku jsou plni nadšení a odhodlání, co vše zlepší a napraví, kde pomohou a jak nebudou litovat obětí. Po čase jsou nervózní a podráždění, neboť to, co se zpočátku zdálo snadné, z nejrůznějších důvodů nejde, a jejich oběť často nebyla k ničemu - samozřejmě nikoli v Božích očích, a ve třetí fázi někteří rezignují a ti radikálnější odcházejí - do civilních zaměstnání nebo z církve vůbec. Další, nepříliš početná skupina jsou .žijící svatí", kteří s láskou zůstávají. A není to proto, že se neumějí rozhodnout, že jsou změkčilí, neschopní k obětí, nebo že jejich víra je mělká. . .

Občas mi bývá z hloubi duše líto těch, u nichž odchod není možný - slíbili totiž celoživotní poslušnost. Jedna řeholnice mi před časem skoro se slzami v očích říkala: .Vidím kolem sebe, co je potřeba udělat, jak stačí málo k tomu, aby byly věci v pořádku, a když na to upozorním, tak mi říkají - nevšímejte si toho, buďte lhostejná. Ze začátku mi to přišlo divné - mám být lhostejná, i když vím, že to není správné? Ale asi to jinak nejde, tak sa to učím. . ." Kdyby mi dříve někdo řekl, že se ještě dá udělat v dnešní církvi nějaká kariéra, nevěřila bych mu. Myslela jsem si, že církev dnes už sotva stojí na nohou, a těch pár, kteří s ní zůstávají, nesetrvává z nějaké zištnosti, ale tak, jako zůstáváme se slabými a vysílenými, kteří potřebují i naši pouhou přítomnost.  Ale podivila jsem se. Při bližším pohledu jsem zjistila, že mnohým pšenice .na církevním lánu" jen kvete. A protože jak známo s jídlem roste chuť, tak i ti zmínění šplhají pořád výš a v mezipatrech postupu jen tak mimochodem prohodí, že práce pro církev je obzvláště dnes velmi potřebná - vždyť církev je třeba neustále budovat, je to mystické tělo Kristovo. . . A jestli někoho nemají rádi, tak to jsou lidé zištní a kariérističtí. . . A opovážlivě spoléhají na to, že je přece psáno: .. . .a brány pekelné ji nepřemohou. . .", tudíž jejich prospěchářství církvi nijak neublíží - vždyť Pán by tohle přece jinak neřekl.  Souhlasím, ale nikde už není psáno, že nemůže zaniknout či být umořena místní církev. Vždyť když se podíváte na dnešní rozkvět církve v zemích třetího světa, nabýváte dojmu, že .oheň evangelia už plápolá někde jinde".  Znám plno dnes nevěřících lidí, kteří, když s vámi naváží hlubší kontakty, řeknou - vždyť já jsem přece jako malý kluk ministroval. Od té doby uplynulo mnoho let a oni už dávno nevěří. Přestali věřit, protože jim nebylo nabídnuto něco, co by jim chybělo v životě, co by potřebovali - nebyla jim nabídnuta zkušenost s živým Bohem, s Bohem lásky a odpuštění! Nikdo jim neřekl, kde a jak ji hledat. Teď většinou žijí spokojeně, církev nepostrádají a co hůře - církev nepostrádá je. A pokud ano, tak nejčastěji při sčítání účastníků bohoslužeb. Já vím, netýká se to všech, někteří se ztratili sami, aniž se pokusili hledat. Ale i to je chyba - nebylo jim ukázáno to, co stojí za to hledat.

Nedávno mi jedna známá povídala, že když se ona rozhodovala pro víru, definitivně ji ovlivnili přátelé z katolického okruhu. Žili svou víru pro ni natolik přitažlivě, že se jim chtěla podobat. Když jsem se nad tím zamyslela, zjistila jsem, že neznám člověka, který by v mých očích žil svou víru natolik přesvědčivě a naplno, že - kdybych byla nevěřící - by mě dovedl ke konverzi.  Pořád slyšíme z různých stran lamentace na téma, jak málo je kněží, bohoslovců, řeholnic a řeholníků - a na druhé straně se vedou zcela vážné debaty o tom, zda do kostelů patří i malé děti.

Často v poslední době bývají věřící vyzýváni k naplňování a uskutečňování ekumenismu, který si ovšem mnozí představují spíše jako nahnání příslušníků jiného vyznání pod ochranná křídla katolické církve. Setkala jsem se s panem farářem, který poté, co byl informován o jisté spolupráci s nekatolickou církví, vyletěl ze židle se slovy: No to je krásný, oni hlásají bludy proti katolické církvi a vy jim v tom pomáháte!

Nemyslím si, že katolická církev je jediná a nejlepší. Věřím, že vlastní část pravdy - stejně jako ostatní. Její chlad a uzavřenost bývají někdy a někým klasifikovány jako plus, neboť prý tímto nechává člověku svobodu při rozhodování. Občas je mi z té .svobody" smutno a úzko.  Když jsem vyprávěla o svých mnoha neblahých zkušenostech jednomu moudrému pánovi, odpověděl - zaplať Pán Bůh. Usmál se mému užaslému pohledu a vysvětlil, že mé .zážitky" ho potěšily, neboť prý jsou tak strašné, že onen očekávaný .krach starých a ztrouchnivělých" církevních struktur už není tak daleko a o to dříve budou moci vyrůst nové, životaschopné, obnovené. . .

Někteří namítnou, že můj pohled je zúžen jen na to negativní - vzhledem k tomu, že je teprve šest let po revoluci, a co vše už vzniklo a celkem obstojně funguje! Mají pravdu, ale jen částečnou. Nelze zůstat stát na místě, spokojen s dosaženým, ale je nutné jít dál, měnit, tvořit, ale i nechávat zaniknout - protože to je život.

Nelze se obklopit oblakem kadidlového dýmu, skrze který není nic vidět, a tvrdit, že se nic neděje - a pokud ano, tak .nás" se to netýká. Týká. My křesťané totiž máme být ostatním světlem v temnotách - a světlo má svou cenu pouze tehdy, když temnotou pronikne. Skomírající plamínek nikomu cestu neukáže.

Nezbývá nám než doufat, že onen moudrý pán měl pravdu a vyhlížet na obzoru onen toužebně očekávaný paprsek naděje, že nastanou nové a lepší zítřky.