Základní příjem bez práce

Informatizace nepostihuje pouze sdělovací prostředky; zasahuje s těžkými důsledky také svět práce. S tím souvisí vznik nové sociální otázky, kterou mnozí spojují s pojmem .dvoutřetinová společnost". V protikladu k dvěma třetinám zaměstnaných, kteří stále bohatnou, je třetina nezaměstnaných čím dál chudší.

Katolická církev - byť ne vždy právě včas - se ve střední Evropě vypořádávala s nastalou sociální otázkou, tedy s osudem pracujícího obyvatelstva, a teoreticky i prakticky usilovala o její řešení. To se týká především sociální otázky 19. století. Dosvědčuje to sám Karel Marx v dopisu Engelsovi v roce 1869: .Na cestě Belgií, při pobytu v Cáchách a cestou po Rýnu jsem se přesvědčil, že je třeba - zvláště v katolických oblastech - energicky postupovat proti kněžourům. . . Ti neřádi koketují, kde se to hodí, s dělnickou otázkou." (Marx-Engels, Briefwechsel, Berlin 1950, IV 272)

Také vzhledem k Nové sociální otázce jsou církevní kruhy aktivní. Nehledě k celosvětovým snahám praxe a teologie osvobození, která v zemích útisku navazuje na starou tradici katolické sociální nauky, existují i ve vysoce industrializovaných zemích okruhy křesťanů, analyzující Novou sociální otázku v oblasti informatizace a navrhující modely řešení. Cílem je i zde spravedlivé rozdělení životních šancí mezi občany hypermoderní společnosti: pokus zabránit utváření nové společnosti apartheidu, v níž část občanů (vlastníků pracovního místa) stále bohatne na úkor nezaměstnaných.  Dnes se mnoho diskutuje o tom, jak zabránit takovému štěpení společnosti.

Křesťané mají na těchto diskusích rozhodující podíl

a/ Spravedlivé rozdělení práce

Bensbergerský kruh vydal 1984 prohlášení o nezaměstnanosti a přerozdělení práce. Požadavky tohoto sdružení angažovaných křesťanů jsou:

• Okamžitě realizovat 35-hodinový pracovní týden, čímž by se .účinně vyrovnávalo snižování počtu pracovníků, očekávané zejména jako následek nahrazování lidské práce automaty".
• Rychle uskutečňovat princip rozdělování práce scílem .práce pro každého" a se zachováním sociální sítě i přes zkracování společensky nutné pracovní doby... sco největší možnou účinností, jak je to dnes nesmírně důležité.
• Poskytnout skupinám snejnižšími platy plné mzdové vyrovnání kzískání reálného hmotného zajištění.

Autoři tohoto návrhu jsou si plně vědomi hranic takových požadavků. Současné mocenské poměry v hospodářství stejně jako nespravedlivý řád světové ekonomiky brání spravedlivému řešení naléhavých otázek. Je též zřejmé, že zkrácení pracovní doby není kouzelným zaklínadlem, kterým lze přiměřeně reagovat na všechny výzvy vylidňovaných pracovišť produkce a služeb.

Z těchto úvah vyplývá: .Otázkou není, jak spravedlivě rozdělit plody práce,

nýbrž jak docílit, aby následky nezaměstnanosti byly snesitelné."

b/ Spravedlivé rozdělení nahospodařeného bohatství společnosti

Rakouská Katolická sociální akademie podala obsáhlý návrh pod programovým názvem „Základní příjem bez práce". Fritsch uvádí v roce 1984 pro SRN: „Podle statistické ročenky 1984 činily dávky za rok 1983, vykázané v sociálním rozpočtu, celkem 537 miliard marek. Financovány byly hlavně z příspěvků pojištěných zaměstnanců a zaměstnavatelů a také z veřejných i neveřejných prostředků. Sociální dávky se skládají z velkého počtu položek jako: zákonné důchodové pojištění, zákonné nemocenské pojištění, zákonné úrazové pojištění, pracovní podpory, dětské přídavky, starobní podpory zemědělců, důchody, rodinné přídavky, podpory všeho druhu, zaopatření válečných obětí, nápravy křivd, sociální podpory, podpory mladistvých, výchovné... atd. Bez započítání platů těch, kdo tyto dávky vyměřují a rozdělují, připadlo v roce 1983 na každého spolkového občana měsíčně 730 marek sociálních dávek. To činí 1568 marek měsíčně na jednoho výdělečně činného člověka. Vše nasvědčuje tomu, že by byl únosný příjem nezávislý na běžně podávaném výkonu. Sociální rozpočet je zatížen velkými byrokratickými náklady četných úřadů. Oprávnění příjemci sociálních dávek často padnou do soukolí pro ně nepřehledné byrokracie. Nebylo by smysluplnější, spojit tyto nemalé prostředky a použít je ke zřízení základního příjmu ve prospěch VŠECH?")

Je požadován „Základní příjem": Každý člověk ve společnosti dostane spolehlivě minimální měsíční příjem nezávisle na tom, zda má výdělečnou práci.  V současnosti - podle modelu Sociální akademie - by mohlo jít asi o 4000.-rak. S (600 DM), pro děti polovinu.

Životní šance lidí ve společnosti by pak nespočívaly pouze ve výdělečné činnosti. Všichni lidé přece mají právo společně užívat dobra naší země.  Základní příjem bude eticky ospravedlněn nově chápaným právem na vlastnictví.  Právě v době, kdy ve společnosti stále ubývá výdělečné práce a existenční základ mnoha lidí nespočívá na výdělečné činnosti, mohl by zmíněný základní příjem určitým způsobem garantovat každému člověku právo na existenci. Nebo jinak řečeno: Čím víc je při výrobě zboží i ve službách lidská pracovní síla nahrazována počítači, roboty a automaty, tím je spornější - ba nesmyslné - činit opatřování a rozdělování zboží závislým na lidském pracovním výkonu. Základní příjem by takové na výdělku nezávislé rozdělování dober mohl umožnit. Zavedení základního příjmu by dlouhodobě znamenalo změnu klimatu ve společnosti. Ne náhodou zní proto podtitul programového spisu „Na cestě ke komunikativní společnosti". K takovému zlidštění společnosti by mohly přispět následující poznámky:

• Aby člověk mohl jednat svobodně, potřebuje ekonomické zajištění. Finanční tlaky často značně omezují svobodu volby povolání, oboru práce, mezilidských vztahů. Vznikají psychické a morální závislosti. Základní příjem by umožnil větší svobodu jednání. (Büchele rozvíjí tento argument pod heslem .výkony příznivé životu místo nucení kvýkonům"). - Stím souvisí:

Lidský život se podstatně realizuje prací, která je sebevyjádřením člověka.  Lidé budou spokojenější, najdou-li činnost, kterou budou vnímat jako smysluplnou a tvůrčí. Budou výkonnější, produktivnější; zvýší se jejich radost ze života. Základní příjem by větší měrou umožnil volbu takového povolání, které by odpovídalo touze, sklonům a schopnostem člověka. Zvýšila by se spravedlnost šancí ve volbě povolání.

• Také by mohla být oslabena nadvláda kapitálu a jeho vlastníků. Základní příjem by pomohl těm, kteří mají špatnou nebo člověka nedůstojnou práci vpodmínkách ohrožujících život. Mohli by si dovolit nabídnutou „špatnou" práci odmítnout. Zaměstnavatelé by byli nuceni vytvářet lepší pracovní podmínky. Asymetrické - „mocenskou" převahu vytvářející - vztahy mezi tarifními partnery by se mohly stát symetričtějšími.
• Život je tradičně stavěn nad majetek a výkon. Dnes je však člověk hodnocen podle toho, co dokáže (vyprodukuje) a co si může dovolit (co zkonzumuje). Základní příjem by mohl toto nelidské měřítko zrušit a probudit vědomí, že člověk má právo na život kvůli sobě samému.
• Sociální stát je státem „zaopatřovacím". Tomu odpovídá i mentalita občanů.

Vlastní iniciativy jsou ochromovány. Roste závislost na byrokratické sociální správě. „Pomocí základního příjmu by státně pojatá společnost mohla poskytnout prostor společným svépomocným iniciativám lidí, kteří by vytvářeli malé sociální sítě. Tyto iniciativy by nejen materiálně odlehčily sociální stát, nýbrž podporovaly by budování míst lidského setkávání, kde by se lidé mohli učit ochotě přiložit ruku k dílu, důvěře ve vlastní schopnosti a novým formám vzájemného chování.

Nadto by základní příjem umožnil novou koncepci sociálního státu, která při stálém ubývání výdělečné práce bude nutná. Náš systém sociálního zabezpečení je financován výdělečnou prací na bázi příspěvkových výměrů podle mezd a platů, resp. jejich součtu. Jestliže se výdělečná práce redukuje, pak v tradičním systému nezbývá jiná možnost než zmenšující se vrstvu výdělečně činných více zatěžovat nebo zvyšovat příspěvky ze společných rozpočtových prostředků.

Z hlediska adminitrativních nákladů by základní příjem byl levnější. Odpadla by také nežádoucí fixace na simulování nemocí. Dnes je sociální pomoc jako pravidelný příjem poskytována jen tomu, kdo může prokázat zřejmé symptomy jako drogovou nebo alkoholickou závislost, nemoc, nezaměstnanost atd. To svádí i k případnému pěstování takových symptomů.  Základní příjem by činil zbytečným, aby se např. osamělá žena pro získání sociální pomoci utíkala do nemoci provázené psychosomatickými jevy.

Sociální stát by se takových drahých pacientů zbavil."

c/ Pronikavá reforma struktury a smýšlení

Těžkosti při uskutečňování takových modelů jistě netkví v jejich financovatelnosti.  Mnohem spíše spočívají v otázce: Jak docílit konsensu o budoucí formě společnosti? Jak lze strukturálně zajistit, aby všichni lidé ve společnosti měli spravedlivý podíl na rozdělování životních šancí?  Bez zásadní změny společenských poměrů i struktur lidského myšlení nemůže být tohoto cíle dosaženo. Současná společnost - končící „industriální společnost" - se zdá být ve slepé uličce. Může se ale dál vyvíjet na jiné - vyšší - úrovni. Z tohoto hlediska by zavedení zaručeného základního příjmu bylo sice už revolučním řešením, „ale ne dostatečně revolučním - dokonce ani tehdy ne, kdyby lidé mohli být chráněni ne pouze před nedůstojnými imperativy zaměstnaneckého systému, ale i před všemi kontraproduktivními vedlejšími účinky administrativního zabezpečování existence. Skutečná korekce vlivu systému na lidský život je možná jen při současném novém rozdělení moci. Moderní společnosti disponují třemi zdroji, které mohou uspokojit jejich potřebu řízení: penězi, mocí a solidaritou. Sféry jejich vlivu je třeba uvést do nové rovnováhy. Tím chci říci: Sociální integrativní síla solidarity musí mít možnost se prosadit proti tlaku peněz a administrativní moci." (Habermas)

Jistěže to je sociální utopie. Všechny velké společenské reformy byly však zpočátku pokládány za utopie: všeobecné volební právo, zrušení dětské práce, zrovnoprávnění ženy. Bez vizí se skutečnost nedá změnit. Je potěšující, že křesťané jsou mezi vizionáři.

(Z Pastoraltheologie Bd. 4 přeložila Zdeňka Munzarová)