Zprávy

Dne 11. 11. 1995 v 11 hod v kostele sv. Vavřince v Praze na Petříně proběhla 40. řádná synoda Starokatolické církve v ČR. Jednání 27 delegátů s hlasovacím právem a hostí řídil zvolený biskup Dušan Hejbal. Utrechtskou unii zastupoval legát - vídeňský biskup Bernhard Heitz, Ekumenickou radu církví v ČR generální sekterářka Naděje Mandysová. Synoda, nazvaná synodou smíření, učinila nezbytné kroky k dosažení vnitrocírkevní jednoty.  Vytvořila předpoklady, aby biskup, který je zvolen více než čtyři roky, mohl být konsekrován. Velkou zásluhu na přípravě a zdárném průběhu synody má člen pražské obce Joseph Koenig.

 

Dne 16. 11. 1995 v 9 hod v Praze na Vinohradech jsem se zúčastnil zahájení synodu Českobratrské církve evangelické. Úvodní bohoslužbu vedl biskup Evangelické církve a.v. ThDr. Július Filló z Bratislavy. Jako výchozí text svého kázání zvolil Sk 27, 22-27 o rizikové Pavlově cestě lodí do Říma. Slovy Písma .Buďte dobré mysli. . ." povzbudil přítomné synodály, kteří se chystali ke složitému jednání. Nejvíce mne zaujala věta kázání: „Církev, která neusiluje o jednotu, je schizofrenní, směšná."

• pH

 

Pracovní setkání 8 biskupů Mlčící církve (ES) z Čech, Moravy a Slovenska a jejich nejbližších spolupracovníků z řad kněží, jáhnů a laiků proběhlo 18. 11. 1995 v Praze. Každý z biskupů měl prostor k přednesení svého stanoviska k budoucnosti alternativních modelů pastorace. Všichni se shodli na jejich nezbytnosti, aniž by tím byla zpochybňována pastorace veřejná. Jednomyslným tajným hlasováním bylo vyjádřeno odhodlání postupovat i nadále v jednotě. Mediálně atraktivní otázka svěcení žen nebyla na pořadu jednání. Pro veřejnost bylo vydáno následující prohlášení:

Dne 18. 11. tr. se sešli zástupci skupiny katolických křesťanů, kteří za totality působili v ilegalitě - skupiny dnes běžně v médiích označované jako .tajná" či "podzemní" církev.

Mezi zúčastněnými byla podstatná část biskupů této skupiny. Zúčastnili se též někteří kněží a jáhnové.

Při svém setkání společně rozvažovali o dosavadním stavu řešení situace této „části" církve, jakkoli vždy spatřovali pouze jediný celek církve a sami se považovali - a jsou dosud považováni - za její legitimní součást.  Zúčastnění zvážili zejména obsah a dosah dosavadních oficiálních či polooficiálních prohlášení biskupské konference, či jiných, na adresu této mlčící části církve v médiích.

To, co se zde a dosud odehrává, postrádá dialogický charakter. A dosud nebyla nikde slyšena ta část, které se výroky dotýkají.  Jak známo, uposlechla většina tajně svěcených kněží výzvy z Říma a ihned po listopadu resp. v r. 1990 se hlásili diecézním biskupům.  Stalo se, že někteří tajně vysvěcení ženatí mužové byli načas povoláni do veřejné kněžské služby, z které pak po nějakém čase byli opět odvoláni, aniž by farníci byli vyrozuměni o příčinách.

Dnes zejména po řadě zavádějících oznámení v médiích je pověst těchto kněží tímto postupem zpochybňována.

V tuto chvíli však z důvodů zcela principiálních - nikoli pouze z důvodu výše uvedeného - vyslovuje shromáždění hluboké politování nad tím, že zde chybí dialog a zpětná vazba, kterou jistě veřejnost postrádá. Nehodlají však zásadně přijmout přístup konfrontační. Nehodlají oponovat a vyvracet všechna jednotlivá tvrzení, jakkoli by to nebylo nemožné. Pouze jako příklad za všechny prohlašují, že není pravda, že by byli v neshodě či svárech. Dokladem toho je i samotné toto společné prohlášení a výraz ochoty bratrsky se zúčastnit jakékoli rozpravy, je-li ze strany biskupské konference či hierarchie považováno za nutné diskutovat na veřejnosti o věcech tak subtilních, jako byl vznik těchto křesťanských aktivit.

Půjdou němečtí biskupové do vězení?

Pokud se biskup dozví, že jeho kněží jsou zapleteni do sexuálních deliktů na nezletilých chlapcích či dívkách, reaguje obvykle přeložením kněze na jiné místo, kde se věc po čase opakuje. Prokuratura v Kasselu zkoumá nyní v případě fuldského biskupa Dyby, známého svými arcikonzervativními výpady p roti stoupencům reforem, a jeho světícího biskupa Kappa, zda takovýmto jednáním nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu napomáhání při zneužívání mladistvých. Za zneužívání nezletilých byla v uplynulých měsících odsouzena řada kněží, ale jejich nadřízení zatím souzeni nebyli, třebaže při těchto procesech nezřídka dochází i k ovlivňování svědků a návodu ke křivým svědectvím. V případě uznání vinným hrozí Dybovi až tříleté vězení.  Odškodňování obětí sexuálního zneužívání ruinuje i americké diecéze - jen chicagská arcidiecéze musela zaplatit 9 milionů dolarů a podobného vývoje se obává i katolická církev v Irsku.

(Podle Der Spiegel 42/95)

Nejen vnitřní záležitost církve

V hodině filozofie nenacházím jediného studenta, který by byl ochoten v diskusi o společenských formách hájit demokracii. Většina mladých lidí zřejmě nemá o společenské otázky vůbec žádný zájem, a pokud ano, inklinují k různým radikálním hnutím, nejen v politice, i v náboženské oblasti. Je to přechodná fáze zrání, nebo je to znamení doby? Příliš přesvědčivě zní jejich kritika společnosti, v níž žijí. Ale co jiného?

Naše spory o vnější formu církve považujeme za svou vnitřní záležitost.  Byrokratická diktatura i demokracie s prvky anarchie mají své přesvědčené stoupence. Dlužíme nejen sobě, ale zřejmě i světu církevní uspořádání, které by mohlo být modelem pro dnešní svět: uspořádání, které by nebylo diktaturou ani chaosem, které by bralo vážně jednotlivce a současně udrželo shodu o základních hodnotách a schopnost je realizovat, tedy právě to, co chybí naší ateistické demokracii. Církev prvních staletí takovouto formu - hierarchickou a přece dalekosáhle demokratickou - praktikovala. Dokážeme ji obnovit, a být i tím světlem světa?

• jv