Nebojte se! (ani solidarity!)

Vánoční poselství dvou ředitelů Charity

H. Boulad

Budeme-li žít takto dále, provádíme svou vlastní likvidaci, prorokuje jezuita pater Henri Boulad, ředitel Charity v Káhiře, největším africkém městě.Ve svém rozhovoru pro rakouský rozhlas o nespravedlivém světě se tento jinak klidný, vyrovnaný, meditativní jezuita (nar. 1931 v Alexandrii) mimořádně rozohnil. Stoupající egoismus, ubývající solidarita a hrůzný boj o holé přežití charakterizuje podle Boulada kapitalismus našich dnů. Zhroucením komunismu ve východní Evropě se z kapitalismu stalo jedině platné dogma na celém světě. „Vyvinuli jsme se směrem zpátky, k zákonu džungle, v němž každý myslí jen na sebe a vlastní blaho." Právo silnějšího platilo, než se stal člověk opravdu člověkem. Zákon, který dává pouze silnějšímu právo plně žít, je dnes nepřijatelný. Jako potopa se po světě šíří ideologie kapitalismu. Tento systém garantuje jen menšině přežití v nadbytku, zatímco většina je odsunuta stranou. P. Boulad poukazuje na státy Afriky, Asie a Jižní Ameriky, kde žijí lidé v hladu a bídě, a které nemohou vybřednout z kruhu splácení úroků z dávných půjček. V dnešním světě už nerozhoduje politika, ale hospodářství, zdůrazňuje Boulad. „Za vládami stojí trusty, kartely, multinacionální koncerny, jež politikům a nám všem vnucují systém, který je výhodný pouze pro ně. Je otázkou, nakolik jsou šéfové států a vlády dnes ještě schopny odporovat jejich vydírání." Tváří v tvář této nespravedlivé situaci věří Henri Boulad v moc idejí. Proti víře ve světovou nadvládu kapitalismu staví víru v ideje a kreativitu jednotlivých lidí a přesvědčených menšin. Jako příklad uvádí ekologické hnutí, které - vedeno ideálem zachování stvoření - „povstalo proti průmyslovým komplexům s jejich ziskuchtivostí". Zmiňuje i úspěšnou angažovanost Amnesty International. Solidarita nevládních organizací by se mohla stát silným politickým akčním společenstvím a vést od současného mezinárodního nepořádku k novému světovému řádu. K výstavbě světa, „založeného na člověku a ne na penězích", je třeba budovat sítě solidarity mezi různým světonázory a náboženstvími. Ředitel egyptské charity je rozčilen selháním křesťanství, islámu, judaismu a buddhismu. Místo aby se náboženství zasazovala za polidštění světa, navzájem se krvavě potírají. „Evangelium dodnes často zůstává v sakristii. Víra a zvěstování nechávají společenskou realitu a vládnoucí struktury většinou na pokoji. Křesťanská vize spravedlnosti a solidarity, bratrství a sesterství, tolerance a lásky musí být přeložena do všedního života." Církev má podle Boulada nejlepší světovou síť, kterou si lze pro tento účel představit, ale nevyužívá ji dostatečně. Papežské sociální encykliky zůstávají „nevyzvednutými poklady", třebaže přinášejí správnou, vyváženou vizi. „Musíme vymyslet prostředky a politické formy, které umožní prosadit nové věci," žádá pater Boulad. Jestliže Marlboro a Coca Cola dovedou najít vždy nějaký nový nápad, jak získávat lidi pro své výrobky, pak i křesťané, kteří mohou nabídnout něco mnohem lepšího, by si měli namáhat mozkové buňky, jak by mohli nejlépe realizovat své ideje. Je třeba navrhnout alternativní modely a mít přímý vliv na dnešní dění ve světě. Pro jezuitu Boulada, angažovaného v rozvojové pomoci, nová evangelizace ve světě, kde jen někteří bohatnou, ale mnozí chudnou, kde roste skokem nezaměstnanost a kde se, jako např. v Súdánu, prodávají děti na trhu s dobytkem, spočívá v tom, „že lidi povzbudíme a zmocníme k tomu, aby se těmto otázkám konkrétně a vynalézavě postavili." „Většinou se křesťanské a humanitární organizace zabývají zvládáním následků nespravedlnosti, válek, milionů uprchlíků, hladomorů. Přijde se na pomoc,hasí se požáry, ale snad by mělo jít spíše o to, aby k těmto katastrofám vůbec nedocházelo, o prevenci... „Musíme se angažovat tam, kde se vyrábí nespravedlnost, kde se vaří politika, kde se osnují strategie."

Myšlenky H. Boulada zaznamenal H. Ortner, "Präsent" 14. 9. 95

Pakt proti slabým

Helmut Schüller, šéf rakouské charity

Není divu, že diskuse o nové podobě sociální politiky se nemohou hnout z místa. Metodou škrtů se dojde jen ke krátkodechým návrhům úspor. S těmi přicházejí často ti, kdo si připadají jako daňovými odvody zneužívání dobrodinci. Obhájci dosavadního systému jejich návrhy odrážejí. Nad tím vším je nezřídka atmosféra starého třídního boje. Pragmatikové v politice doufají v tlak faktů.

Škrty však možná představují způsob myšlení, který ještě umožňuje dorozumění.  „Sociální spravedlnost", „společenské vyrovnávání břemen" nebo i „solidarita" jsou už pro mnohé jen hesly. Motivem společenských rozhodnutí už jsou sotva. Tuhý individualismus, který napadl západní postindustriální společnosti, dělá ze společnosti sumu individuí, mezi nimiž je studený prostor. Materiální nadbytek a stát, který odlehčuje od mnohých sociálních úkolů, svádějí k velkému ego-mejdanu. Na tomto mejdanu se zvrhává rovnováha mezi socialitou a individualitou v individualismus s povinností odvádět sociální dávky.

Politika je při hledání většin vystavena tomu, aby se přizpůsobila této mentalitě.

Vládnou přání většiny a vítězí zájmy těch, kdo jsou nejlépe zastoupeni.  V takovéto společnosti člověk potichu chudne. Míra hluku zábavního průmyslu je příliš vysoká, ruch volného času příliš náročný, oči příliš zhýčkané senzacemi, než aby se člověk podíval lépe, zpozorněl, nechal se zneklidnit.  Jen krátce něco probleskne, jako když před časem počítače vypočetly, že zvýšení penzí nebude mít žádný důsledek pro ty, kdo mají malé a nejmenší penze. Na okamžik se zavrtí hlavou (.Snad mají aspoň dost peněz na topení!"), zanadává se na vládu, a už se člověk zase relaxuje tlacháním o banalitách. Co čeká mnohé ženy, rodiny s více dětmi, to by nebylo tak zábavné téma.

Úzká vazba sociálního pojištění na nepřerušenou, dobře placenou výdělečnou činnost nebyla nikdy sítí pro všechny. V časech razantního hospodářského růstu ale pro velmi mnohé. Tyto časy však už jsou pryč. Není už možné odbývat modely základního pojištění nezávislého na výdělečné činnosti jako .staré levicové fantazie". Doba je pro stále více lidí nato příliš vážná.

K banalitě hospodského žvanění se připojuje i dnešní ironie na téma .rodina".  Rodina však nepotřebuje žádné almužny, stačí, když se jí nebude překážet v plnění její společensky důležité úlohy. Má to dnes těžké dost.  Člověk nemusí sdílet církevní pojetí rodiny. Stačí, když naslouchá soudcům nezletilých, sociálním pracovníkům, policistům a učitelům, aby se přesvědčil o významu férové příjmové a daňové rodinné politiky.  Kdo bude naším bližním? Snad rodiče, u jejichž dětí se již před narozením zjistí genovou analýzou postižení a kteří se budou sami muset postarat o to, jak se protlučou životem, když přesto dítě přivedou na svět? („Stejně to není žádný život, být postižený..."). Nebo lidé odkázaní na péči druhých, jimž dáváme stále jasněji najevo, že je jen s obtížemi dokážeme zapracovat do svého myšlení, volného času a státního rozpočtu? A na jejichž strach, že by nám mohli být na obtíž, pokrytecky odpovídáme „nabídkou aktivní pomoci zemřít"? (.Stejně to není žádný život, být odkázán na péči druhých. . .") .Vyřešen" prý má být i jeden z nejostudějších problémů naší doby - že totiž boj o přežití začíná už v těle matky. Prý to bude znamenat i významné osvobození ženy. Osvobození mužové se smějí - to je starost žen.  Je byt zbožím, jehož distribuce se má regulovat sama? Nebo je to přece jen základní předpoklad lidsky důstojného života? Tedy sociálně politická priorita?

Je ideál sociálně vyvážené společnosti pro náš individualistický mejdan příliš drahý? Vždyť je třeba financovat množství konzumu a zábavy, dříve než nám stát může vzít něco pro „ty povaleče"! .Každý je nakonec svého štěstí strůjcem," myslí si šťastlivci našich dnů a zapomínají, že je od „smolařů" dělí možná už jen několik výplat, malý zbytek dobrého zdraví nebo jen trochu spolehlivější životní partner.

Kdyby blahobyt nebyl znázorňován vnějšími symboly, v očích našich současníků bychom ho nerozpoznali. Spíše napětí, stres ze zvládání blahobytu, nedůvěru, vyčerpanost, strach z konkurence a přes všechno uspokojování nadále lačnost. Nesvědčí náš ego-mejdan nakonec nám samotným dobře?  Je to ještě sebeláska, nebo už ani to ne, navzdory rostoucím nákladům?  „Miluj bližního jako sám sebe!" Zde bychom ji opět měli, rovnováhu mezi individualitou a socialitou, já a ty. Rovnováhu, která životu smysl neubírá, ale dává. Tato rovnováha však potřebuje pevný základ: jistotu, že u sebe máme Boha, a že nemusíme být sami bohy. Dokáží křesťané zvěstovat vánoční evangelium v jeho aktualitě pro letošní rok? Obsahuje totiž slovo proti individualistické úzkosti: Nebojte se! Především se nebojte solidarity. 

(Furche, 9. 2. 1995)