Nebojte se! (ani solidarity!)
Vánoční poselství dvou ředitelů Charity
H. Boulad
Budeme-li žít takto dále, provádíme svou vlastní likvidaci,
prorokuje jezuita pater Henri Boulad, ředitel Charity v Káhiře, největším
africkém městě.Ve svém rozhovoru pro rakouský rozhlas o nespravedlivém světě se
tento jinak klidný, vyrovnaný, meditativní jezuita (nar. 1931 v Alexandrii)
mimořádně rozohnil. Stoupající egoismus, ubývající solidarita a hrůzný boj o holé
přežití charakterizuje podle Boulada kapitalismus našich dnů. Zhroucením komunismu
ve východní Evropě se z kapitalismu stalo jedině platné dogma na celém
světě. „Vyvinuli jsme se směrem zpátky, k zákonu džungle, v němž
každý myslí jen na sebe a vlastní blaho." Právo silnějšího platilo, než se stal
člověk opravdu člověkem. Zákon, který dává pouze silnějšímu právo plně žít, je
dnes nepřijatelný. Jako potopa se po světě šíří ideologie kapitalismu. Tento
systém garantuje jen menšině přežití v nadbytku, zatímco většina je
odsunuta stranou. P. Boulad poukazuje na státy Afriky, Asie a Jižní Ameriky,
kde žijí lidé v hladu a bídě, a které nemohou vybřednout z kruhu
splácení úroků z dávných půjček. V dnešním světě už nerozhoduje politika,
ale hospodářství, zdůrazňuje Boulad. „Za vládami stojí trusty, kartely, multinacionální
koncerny, jež politikům a nám všem vnucují systém, který je výhodný pouze pro
ně. Je otázkou, nakolik jsou šéfové států a vlády dnes ještě schopny odporovat
jejich vydírání." Tváří v tvář této nespravedlivé situaci věří Henri
Boulad v moc idejí. Proti víře ve světovou nadvládu kapitalismu staví víru
v ideje a kreativitu jednotlivých lidí a přesvědčených menšin. Jako příklad
uvádí ekologické hnutí, které - vedeno ideálem zachování stvoření - „povstalo
proti průmyslovým komplexům s jejich ziskuchtivostí". Zmiňuje i úspěšnou
angažovanost Amnesty International. Solidarita nevládních organizací by se
mohla stát silným politickým akčním společenstvím a vést od současného
mezinárodního nepořádku k novému světovému řádu. K výstavbě světa, „založeného
na člověku a ne na penězích", je třeba budovat sítě solidarity mezi různým světonázory
a náboženstvími. Ředitel egyptské charity je rozčilen selháním křesťanství,
islámu, judaismu a buddhismu. Místo aby se náboženství zasazovala za polidštění
světa, navzájem se krvavě potírají. „Evangelium dodnes často zůstává v sakristii.
Víra a zvěstování nechávají společenskou realitu a vládnoucí struktury většinou
na pokoji. Křesťanská vize spravedlnosti a solidarity, bratrství a sesterství,
tolerance a lásky musí být přeložena do všedního života." Církev má podle
Boulada nejlepší světovou síť, kterou si lze pro tento účel představit, ale nevyužívá
ji dostatečně. Papežské sociální encykliky zůstávají „nevyzvednutými poklady",
třebaže přinášejí správnou, vyváženou vizi. „Musíme vymyslet prostředky a
politické formy, které umožní prosadit nové věci," žádá pater Boulad. Jestliže
Marlboro a Coca Cola dovedou najít vždy nějaký nový nápad, jak získávat lidi
pro své výrobky, pak i křesťané, kteří mohou nabídnout něco mnohem lepšího, by
si měli namáhat mozkové buňky, jak by mohli nejlépe realizovat své ideje. Je
třeba navrhnout alternativní modely a mít přímý vliv na dnešní dění ve světě.
Pro jezuitu Boulada, angažovaného v rozvojové pomoci, nová evangelizace ve
světě, kde jen někteří bohatnou, ale mnozí chudnou, kde roste skokem
nezaměstnanost a kde se, jako např. v Súdánu, prodávají děti na trhu s dobytkem,
spočívá v tom, „že lidi povzbudíme a zmocníme k tomu, aby se těmto
otázkám konkrétně a vynalézavě postavili." „Většinou se křesťanské a
humanitární organizace zabývají zvládáním následků nespravedlnosti, válek,
milionů uprchlíků, hladomorů. Přijde se na pomoc,hasí se požáry, ale snad by
mělo jít spíše o to, aby k těmto katastrofám vůbec nedocházelo, o prevenci... „Musíme se
angažovat tam, kde se vyrábí nespravedlnost, kde se vaří politika, kde se
osnují strategie."
Myšlenky H. Boulada zaznamenal H. Ortner, "Präsent" 14. 9.
95
Pakt proti slabým
Helmut Schüller, šéf rakouské charity
Není divu, že diskuse o nové podobě sociální politiky se
nemohou hnout z místa. Metodou škrtů se dojde jen ke krátkodechým návrhům
úspor. S těmi přicházejí často ti, kdo si připadají jako daňovými odvody
zneužívání dobrodinci. Obhájci dosavadního systému jejich návrhy odrážejí. Nad
tím vším je nezřídka atmosféra starého třídního boje. Pragmatikové v politice
doufají v tlak faktů.
Škrty však možná představují způsob myšlení, který ještě
umožňuje dorozumění. „Sociální
spravedlnost", „společenské vyrovnávání břemen" nebo i „solidarita" jsou už pro
mnohé jen hesly. Motivem společenských rozhodnutí už jsou sotva. Tuhý
individualismus, který napadl západní postindustriální společnosti, dělá ze
společnosti sumu individuí, mezi nimiž je studený prostor. Materiální nadbytek
a stát, který odlehčuje od mnohých sociálních úkolů, svádějí k velkému
ego-mejdanu. Na tomto mejdanu se zvrhává rovnováha mezi socialitou a
individualitou v individualismus s povinností odvádět sociální dávky.
Politika je při hledání většin vystavena tomu, aby se
přizpůsobila této mentalitě.
Vládnou přání většiny a vítězí zájmy těch, kdo jsou
nejlépe zastoupeni. V takovéto
společnosti člověk potichu chudne. Míra hluku zábavního průmyslu je příliš
vysoká, ruch volného času příliš náročný, oči příliš zhýčkané senzacemi, než
aby se člověk podíval lépe, zpozorněl, nechal se zneklidnit. Jen krátce něco probleskne, jako když před
časem počítače vypočetly, že zvýšení penzí nebude mít žádný důsledek pro ty,
kdo mají malé a nejmenší penze. Na okamžik se zavrtí hlavou (.Snad mají aspoň
dost peněz na topení!"), zanadává se na vládu, a už se člověk zase relaxuje
tlacháním o banalitách. Co čeká mnohé ženy, rodiny s více dětmi, to by
nebylo tak zábavné téma.
Úzká vazba sociálního pojištění na nepřerušenou, dobře
placenou výdělečnou činnost nebyla nikdy sítí pro všechny. V časech
razantního hospodářského růstu ale pro velmi mnohé. Tyto časy však už jsou
pryč. Není už možné odbývat modely základního pojištění nezávislého na
výdělečné činnosti jako .staré levicové fantazie". Doba je pro stále více lidí
nato příliš vážná.
K banalitě hospodského žvanění se připojuje i dnešní
ironie na téma .rodina". Rodina však
nepotřebuje žádné almužny, stačí, když se jí nebude překážet v plnění její
společensky důležité úlohy. Má to dnes těžké dost. Člověk nemusí sdílet církevní pojetí rodiny.
Stačí, když naslouchá soudcům nezletilých, sociálním pracovníkům, policistům a
učitelům, aby se přesvědčil o významu férové příjmové a daňové rodinné
politiky. Kdo bude naším bližním? Snad
rodiče, u jejichž dětí se již před narozením zjistí genovou analýzou postižení
a kteří se budou sami muset postarat o to, jak se protlučou životem, když přesto
dítě přivedou na svět? („Stejně to není žádný život, být postižený..."). Nebo lidé
odkázaní na péči druhých, jimž dáváme stále jasněji najevo, že je jen s obtížemi
dokážeme zapracovat do svého myšlení, volného času a státního rozpočtu? A na
jejichž strach, že by nám mohli být na obtíž, pokrytecky odpovídáme „nabídkou aktivní
pomoci zemřít"? (.Stejně to není žádný život, být odkázán na péči druhých. . .") .Vyřešen"
prý má být i jeden z nejostudějších problémů naší doby - že totiž boj o
přežití začíná už v těle matky. Prý to bude znamenat i významné osvobození
ženy. Osvobození mužové se smějí - to je starost žen. Je byt zbožím, jehož distribuce se má regulovat
sama? Nebo je to přece jen základní předpoklad lidsky důstojného života? Tedy
sociálně politická priorita?
Je ideál sociálně vyvážené společnosti pro náš
individualistický mejdan příliš drahý? Vždyť je třeba financovat množství
konzumu a zábavy, dříve než nám stát může vzít něco pro „ty povaleče"! .Každý
je nakonec svého štěstí strůjcem," myslí si šťastlivci našich dnů a zapomínají,
že je od „smolařů" dělí možná už jen několik výplat, malý zbytek dobrého zdraví
nebo jen trochu spolehlivější životní partner.
Kdyby blahobyt nebyl znázorňován vnějšími symboly, v očích
našich současníků bychom ho nerozpoznali. Spíše napětí, stres ze zvládání
blahobytu, nedůvěru, vyčerpanost, strach z konkurence a přes všechno
uspokojování nadále lačnost. Nesvědčí náš ego-mejdan nakonec nám samotným
dobře? Je to ještě sebeláska, nebo už
ani to ne, navzdory rostoucím nákladům? „Miluj
bližního jako sám sebe!" Zde bychom ji opět měli, rovnováhu mezi individualitou
a socialitou, já a ty. Rovnováhu, která životu smysl neubírá, ale dává. Tato
rovnováha však potřebuje pevný základ: jistotu, že u sebe máme Boha, a že
nemusíme být sami bohy. Dokáží křesťané zvěstovat vánoční evangelium v jeho
aktualitě pro letošní rok? Obsahuje totiž slovo proti individualistické
úzkosti: Nebojte se! Především se nebojte solidarity.
(Furche, 9. 2. 1995)
Poslední komentáře