Je současný finanční systém hoden zavržení?

Je možno mít a priori legitimní ideové, morální nebo náboženské námitky proti civilizaci peněz. Nemá to však velký význam, protože systém tu prostě je a nelze jej obejít. Je to naše epocha, náš dějinný part, a charakteristiky tohoto systému se týkají v naší době obdobně i jiných oblastí. Je třeba se přizpůsobit a lidsky ji spravovat.

Perverzní důsledky

Jestliže nemá smysl bojovat frontálně proti větrným mlýnům, není také důvodu tajit perverzní důsledky systému, který je koneckonců nezkrocenou džunglí. Z takovýchto perverzních důsledků, kterých je jako smetí, zde zmiňme jen některé:

1.  Jak jsme viděli, spekuluje se v krátkých časových úsecích, peníze se rychle otáčejí a jestliže se dobře uváží riziko, je výnos veliký. Naproti tomu výroba trvá dlouho. V důsledku toho realizují průmyslníci často zisk jak díky svým finančním analytikům, kteří umísťují peněžní zásoby na finanční a měnový trh, tak i prací zaměstnanců ve výrobě.

2.  Z téhož důvodu soupeří výroba s finančním spekulováním. V prvním případě peníze přinášejí zisk pomalu, a to je důvodem útěku kapitálu bohatých elit třetího světa, které před investováním do výroby ve své zemi dávají přednost riskantním spekulacím. To také stlačuje náklady na pracovní sílu delokalizací průmyslu do zemí třetího světa s nízkou mzdou, která má ještě vztah k produktivitě práce. Rostoucí počet pracovních sil v bohatých zemích se tak v nových podmínkách moderní výroby stává nezaměstnatelným.  To je hlavní důvod masové nezaměstnanosti a sociálních problémů, které mají země jako naše.

3.  V demokraciích, zvláště v bohatých zemích, si občané zvykli žádat všechno od státu. Je to jasně vidět v naší zemi v tomto předvolebním období, kdy se nátlakové skupiny ve stínu snaží získat od kandidátů sliby, nebo o totéž usilují veřejně stávkami a manifestacemi. Protože zvýšení daní ke splnění slibů daných kandidáty nepřichází v úvahu, nemůže být výsledkem nic jiného než růst veřejného deficitu. Ten se stává znepokojivým, nejen ve Francii, neboť nelze donekonečna žít na úvěr na úkor druhých, zvláště když tu žádní druzí už nejsou. Ti, kdo v Reaganově epoše financovali americký deficit, jsou nyní „plonk". Německo musí financovat znovusjednocení. Zbývá jen Japonsko, ale to čeká rekonstrukce Kobé. Z toho plyne, že mezinárodní peníze se stávají vzácnými vzhledem k potřebám a tedy že zůstanou drahé pro většinu vydavatelů směnek. Jak se však bude financovat růst?

4.  Soudí se dnes, díky aférám a procesům, že nastoupila perioda snadných peněz (např. viz příjmy televizních hvězd, nebo směšování vlastních a podnikových financí) a korupce. Současně však mizí a ztrácejí cenu bezplatné služby, které často představují podstatu společenského soužití a solidarity.

5.  A konečně falšovatelé mezinárodního měnového systému. Každý zde asi myslí na praní špinavých peněz. Ale je toho více. Jean Saint Geours, předseda Komise burzovních operací (COB) píše: .Ve Spojených státech vypráví hojná literatura o zločinech hlavních hvězd trhu (golden boys): šíření falešných informací, vydírání, manipulace finančního oběhu, privilegované zneužívání informací, emise .shnilých" cenných papírů (junk bonds), gigantický úpadek spořitelen, kdy ztráty nesou miliony spořitelů, umělé nafukování hodnoty, amoralita úspěchu bez zásluh... Stalo se evidentním, že systém je hnán hrabivostí, lží a násilím, uvolňuje všechny etické principy a podporuje špatné stránky lidí, finančnictví i společnosti. Vládní zájem, nutnost lepší regulace a reakce etického řádu konvergují ve všech velkých zemích v hledání a aplikování nových principů chování ve finanční sféře." Touto citací se dostáváme k poslední otázce: Co můžeme dělat?  Je evidentní, že reforma mezinárodního měnového a finančního systému není úkolem nás, na naší úrovni izolovaných občanů. Je to především věc státu. Přitom dobře vidíme, že konflikt mezi politikou silného franku, který by se se zřetelem k budování Evropy měl vyrovnat marce, tedy politikou příznivou ze střednědobého hlediska, a politikou nezbytnosti společenského oživení, potřebnou v krátkodobé perspektivě, je jádrem prezidentské volební kampaně. Jde o velmi komplexní téma, ale je nutno zaujmout informovanější postoj a vzít na sebe volbu.

Hledí se více na pravidla než na cíle

Jak poznamenává Saint Geours, existují nástroje moralizace a regulace finančního systému: Banka pro mezinárodní platby v Basileji, Mezinárodní měnový fond, ústřední banky, komise burzovních operací, které mají svou etiku. Přinejmenším je možno důvěřovat jejich expertizám.  V těchto institucích si však pojišťují regulérnost operací nadto ještě tím, že se nezajímají o jejich účel. Před deseti lety, když jsem končil s předsednictvím evropské komise Justitia et pax, jsme v Curychu shromáždili nejvýznamnější bankéře ke konferenci o odpovědnosti komerčních bank ve věci dluhů Třetího světa. Byl mezi nimi i Philippe deWeck, prezident mocné Union des Banques Suisses, který byl brzy poté papežem jmenován jedním ze tří expertů, kteří měli postavit vatikánské finance na nohy po krachu Banco Ambrosiano. Na naši otázku o etice bankéře odpověděl, a stejně i jeho kolegové, že tato etika spočívá v tom, že uspokojuje klienty a provádí operace podle toho dobrého pravidla, že se nestará o účel operací ani o původ fondů. Únik kapitálu ani drogové operace se bankéře netýkají!

Výzva k mravnímu uvažování

Co se týče morální teologie, zatím v této věci strašně mlčela. Když před pěti léty Komise pro spravedlnost a mír hledala experty, aby uvažovali - v rámci kampaně Vaše banka a apartheid - o etice umísťování financí, obrátil se msgre Menager na všechny francouzské .katolíky" bez úspěchu.  Nakonec jsem to byl já, kdo vše musel promýšlet sám a bez zvláštní teologické kompetence. I magisterium je němé. Pokud vím, pouze pontifikální komise Spravedlnost a mír vydala zajímavý dokument o .etickém přístupu k mezinárodnímu zadlužení" (27. 12. 1986), a později studii dvou Francouzů .moderní rozvoj finančních aktivit vzhledem k nárokům křesťanských etik".  Četba této studie ukazuje, že klasické základy sociální nauky už nejsou na výši výzvy moderního světa. Tvrzení, že člověk má přednost před kapitálem, je evidentně nesporné, ale takto se dál nedostaneme. Co je třeba dělat?

Etické investice

Jestliže se tedy není možné systému vymknout, jestliže jej není prozatím možno ovládnout, jestliže jej není možné moralizovat, nezbývá než provádět pirátství, tj. využít jej k odklonění k vlastním účelům. Princip, jak se to dělá, je jednoduchý: založí se investiční společnost s variabilním kapitálem s cennými papíry, jejichž etická korektnost je nesporná, a čistý výnos z majetku investovaného střadateli se rozdělí nebo zcela transformuje na dary. Tyto peníze slouží dobročinným organizacím k převzetí sociálního a podnikatelského rizika za projekty, o které normální finanční systém nemá zájem, protože riziko je příliš velké: vytváření podniků ve třetím světě nebo pracovních míst pro nezaměstnané u nás, budování skautských kluboven atd. Aby však bylo možno mluvit o skutečné peněžní kontraekonomice, je třeba, aby tyto fondy, jichž je nyní jedna desítka, měly subskribenty. Je to, ovšem jen symbolicky, protest proti snadným penězům za každou cenu.  Jsme dnes účastníky jedné z těch nemilosrdných změn, jaké dějiny už znají, ale možná dosud ne v takovém rozměru. Bylo by třeba vidět, jak se lidské vášně, představy, naděje a sny spojují k odpovědi na tuto výzvu, na niž zatím neumíme odpovědět. Vše se děje v jediném okamžiku, jakoby se sama svoboda stala šílenou a pak by mělo být zapotřebí celých desetiletí, ba staletí, aby se s velkými náklady uvedly do pořádku následky jediného okamžiku šílenství. Měnový a finanční systém se utrhl ze řetězu, a to není jediná výzva doby: světový demografický vývoj je možná ještě znepokojivější, rovněž běsnění konfliktu kultur způsobeného zmnohonásobením informací formou obrazu, nebo i ochrana stvoření a nadnárodní svrchovanosti, a to vše je třeba dát do pořádku.

Pro duchovní vidění věcí je do očí bijící, že jsou to tyto oblasti džungle, v nichž se svoboda stala šílenou, kde nás Duch svatý volá k nové spolupráci.  Není normální, že se naše církev na svém vrcholu spokojí se zavrhováním toho všeho jakoby z hlediska tradičních kritérií zbavených křesťanského ducha.  Co když k nám Duch svatý mluví jinak než skrze tradiční teologii?  Musíme vytvořit teologii realit naší doby, protože Starý a Nový zákon nepopisují vždy obdobné situace. Jak bychom mohli evangelizovat svět, od kterého si udržujeme odstup a který nemilujeme tak, jak je? 

(Z Lettre aux communautés Mission de France, 173/1995 přel. jv; dokončení z min. čísla)