K článku v KT 44/95: Svěcení biskupů a kněží v bývalé
podzemní církvi
Článku Katolického týdeníku o „bývalé podzemní církvi" lze
vytýkat polopravdy a dodatečnou manipulaci se známými a dostatečně dosvědčenými
skutečnostmi. Lze také litovat, že i reprezentativní instituce České biskupské konference,
tiskové středisko, opět písemně demonstruje novinářské amatérství těžko
pochopitelné po pěti letech praxe: Středisko si zřejmě nezvyklo publikovaná
tvrzení před zveřejněním napřed ověřit, dokonce je mu zatěžko ověřit si i
skutečné znění jistého jména. To všechno je sice mrzuté, nikoli však
nejdůležitější.
Za významnější pokládám sympatické doklady posunů v postojích
ČBK. Raději tedy poukáži na pozitivní posuny ve
prospěch ES, protože si zaslouží nezaniknout pod nepříjemnou pachutí oněch
polopravd. Především dlužno
uvítat, že už i vrcholné grémium českých katolíků, biskupská konference, přestalo pochybovat o
tom, že patříme do téže církve jako oni. Už tedy nejsme „Čapkovi MLOCI",
jak rád říká jistý monsignore. A také už nás nebude nikdo vybízet k jakémusi
„znovuzačlenění do církve", pokud prý ovšem splníme určité podmínky. Díky Bohu,
už netřeba usilovat o znovupřijetí do církve, kterou jsme nikdy neopustili. Dokonce nám hned nadpis článku dává za pravdu
v tom, co jsme tvrdili vždy: byli jsme a jsme uvnitř jedné katolické
církve, právě té, kde platí určitý kodex práv a povinností pro všechny úrovně
služeb jedinému božímu lidu.
Nejen nadpis, ale i další text svědčí, že ČBK už naštěstí
nepochybuje ani o realitě svátosti svěcení, udělované za doby komunismu v podzemí.
Marně jsme až doposud
tvrdili, že nikdo z nás, ať svěcenci nebo světitelé, nikdo se nikdy
nepovažoval za cosi jiného než právě za jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou
církev, fungující v jednotě s papežem, tedy církev s konkrétní
tradicí a historií a zároveň církev, kde platí zcela konkrétní svátostný řád a
jisté dogmatické teze. Marně jsem před lety v písemném rozkladu
poukazoval, že jako své vlastní nás chápali i naši učitelé, kteří nás v podzemí
teologicky formovali, např. Josef Zvěřina, Antonín Liška, Miloslav Vlk, Dominik
Duka a další. „Vlastními" jsme byli kupodivu právě jen do pádu komunismu. S novými
tvářemi v biskupském sboru jsme se jaksi přes noc stali prý čímsi
zvláštním a cizím, čemu se sice poděkuje, ale co je třeba vymést ze slušné
domácnosti; varovali
před námi veřejně z kazatelen i v zákulisí, přímo i poťouchle. Nikdy
se mi také nepodařilo od přátel nebo nepřátel vymámit něco osvětlujícího k onomu
pověstnému „dubiu" (pochybnosti) vznášejícímu se jako přízrak nad možná
statisíci svátostných aktů v bývalém podzemí. (Říkávalo se, že to prý
rozhodl Řím, netřeba tedy znát důvody.) To všechno už je tedy minulostí,
kněží a biskupové v podzemí jsou realitou ne menší než nesporně legitimní
manželky některých z nich, tahle epizoda ignorance a pomluv ostudná pro katolickou dogmatiku,
církevní dějepis i církevní právo je tedy šťastně za námi a dlužno ocenit, že
se to dozvídáme aspoň prostřednictvím novin. Díky Bohu, dnes už se
konstatuje, že ženatí kněží a biskupové u nás nejen existují, ale že se pro ně
hledá nějaké umístění. Vyjednávat
v Římě formu právního umístění pro chiméry by jistě nebylo nutné. Další pozitivní signál vidím ve výslovném
vyjádření ČBK, že .od začátku nebyli čeští biskupové nakloněni zřízení
prelatury" a .se zřízením prelatury čeští biskupové nepočítají". Konečně tedy
zazněla nefalšovaná pravda o tom, čí zájmy byly ve hře. Nic proti tomu, čemu
jsou či nejsou nakloněni právě biskupové ČBK, mají na svůj názor výsostné právo
(a nesou za ně podobně výsostnou odpovědnost jako každý z nás za názory a
sklony svoje vlastní). Je ovšem zřejmé, že její členové od počátku také věděli, že je o
čem rozhodovat, a že dostali od Říma k takovému skutečnému rozhodování
prostor, řešení nebylo naší
konferenci nadiktováno. Jiná věc je, že se pak ústně i písemně titíž lidé vyjadřovali, jako by
řešení .přišlo shora" a nezbývá tedy prý než podřídit se .autoritě Svatého otce". Je také dobře, že všechno to nepochopitelné
už se nehází jen na Svatého otce. Bylo pro mne těžké pochopit, že podivně mlčí.
Je totiž naprosto jisté, že Svatý otec Jan Pavel II. nejen o tajných
svěceních biskupů v Čechách věděl, ale že byl předem o konkrétních
případech biskupské
konsekrace konzultován. Nevím, zda to platilo o všech případech, ale nejméně o dvou zcela jistě.
Ostatně dosvědčit by to mohli i ti dodnes pokojně a v úctě žijící ordináři,
kteří nám svou osobní
kyvadlovou diplomacií zprostředkovali styk s papežovou vůlí, pokud by
ovšem našli v sobě dost odvahy stát i dnes za tím, co kdysi pro nás s plným
vědomím udělali. (Naše biskupská konference věděla vše potřebné o svědcích už
od počátku v autentizované formě, ostatně kardinál Tomášek neváhal písemně
potvrdit nepochybnost tajných svěcení skrze Felixe Davídka.) Snad není projevem
mé ješitnosti, čtu-li v závěru prohlášení s potěšením, že .naším
společným cílem, který nám svěřil Ježíš Kristus, je hlásat jeho radostnou zvěst
všem lidem, a tak rozvíjet novou evangelizaci, ke které nás všechny volá papež".
Snad si smím myslet, že mezi ty podle prohlášení .všechny lidi" patří i
ti naši kolegové z civilních pracovišť a ze širokého velkoměstského
civilního zázemí,
které jsme odmítli nechat jejich osudu - o ty se totiž nikdo z veřejné
struktury starat nebude a oni sami nikdy nezajdou na žádnou faru, tím méně na
faru řeckokatolickou kdesi v pohraničí - a my jsme ve svědomí přesvědčeni,
že nás s nimi osudově spojil Kristus Ježíš nejen k jejich, ale i k našemu
obrácení, k poctivé změně smýšlení mimo skleníky našich chrámů a stadionů.
Snad si na základě textu ČBK smíme myslet, že podle přání i litery
koncilu také u nás v Čechách nemá patent na rozvíjení nových forem
evangelizace právě jen biskupská konference, ale s podporou závazných dokumentů koncilu
třeba i my obyčejní lidé můžeme mít správný názor. A konečně smím doufat, že i
ta naše česká církev si bere k srdci publikované papežovo přání: .Církev
dneška musí na sebe stále více brát podobu rodiny, kde se nebude nikdo cítit
odstrčený. . . . Z tohoto
pohledu je církevní autorita povolána stále více se ukazovat ve stylu služby..." (K Anděl Páně 22. 10. 95).
Není snad nadále nutné, aby se obě strany v téže církvi vzájemně
obviňovaly, že .ti druzí" odmítají papežovu vůli. Zdaleka nejvýznamnější pozitivum ovšem vidím
v přiznání, že biskup Blaha měl pro Svatý stolec v Augsburgu v roce
1967 vydat prohlášení, že se .kandidáti tajného biskupského svěcení nebudou
nikdy ucházet o normální vykonávání biskupské funkce..." Jestliže takové prohlášení
existuje (velmi bych je vítal), nemohl být Řím nejméně od roku 1967
neinformován a nesouhlasit se svěcením podzemních biskupů v linii
apoštolské posloupnosti Jana Blahy. Tak neobvyklé prohlášení si musel někdo vyžádat - buď tehdy, anebo
třeba i dodatečně o dvě desetiletí později. A vzhledem k tomu, že celá věc
měla proběhnout v cizině, dokument se také jistě dostal až na místo
určení, tedy do Vatikánu - jinak by jej ani dnes nemohlo tiskové středisko
citovat. Nevím, existovalo-li takové prohlášení (je zvláštní, že by měl takové
strategické prohlášení podle tiskového střediska předkládat člověk, který ještě
nepřijal ani jáhenské svěcení, a zrovna v době, kdy ještě žádná pastorační
struktura kolem tehdy kněze Felixe Davídka neexistovala), ale na významu
publikace takového prohlášení to nic nemění. Naše biskupská konference
tedy nejen ví o těsném poutu podzemní církve s papežem, ale ví o něm 30
let i kurie. Rádi
zapomeneme, že i vysoce postavení církevní činitelé neváhali během posledních pěti
let pro tisk tvrdit, že by nic takového nemohlo existovat. Je totiž pak samozřejmé, že nelze
bez hrubého násilí na CIC simulovat exkardinaci a inkardinaci něčím tak vágním, jako bylo
údajné přání některých ordinářů v Olomouci. (Nechávám také na svědomí
těch, kteří začátkem 80. let zcela v duchu procesů s čarodějnicemi
denuncovali Fridolína Zahradníka církevním samizdatem i na vlnách Svobodné
Evropy v rámci náboženského pořadu pro katolíky jako tajného biskupa, před
kterým prý nutno varovat věřící. Postarali se mu tak bratrsky o řadu let
nefalšovaného vězení, ale to je už věcí pokání a zadostiučinění těchto dnes
vážených monsignorů, ti vědí nejlépe, komu tím tehdy chtěli posloužit.)
Znovu tedy v závěru potvrzuji, že nepřehlížím kladné
změny v postoji ČBK vůči nikoli nevýznamné části jediného presbyteria. Presbyterium
české církve představují svěcenci tajní i veřejní, chybující i skvělí, jáhni,
kněží, biskupové. S uspokojením konstatuji, že si konečně kdosi uvědomil,
že úcta a vážnost
presbyteria je nedělitelná podobně jako je nedělitelná lidská svoboda.
Kdo hanobí druhého presbytera, hanobí stejnou měrou sám sebe. Kéž Duch svatý
tomuto doutnajícímu knotu změny smýšlení pomůže!
Škoda, že čas od času zvítězí nad moudrostí starý známý
triumfalismus, „vítězové" pak ztrácejí soudnost a domnívají se, že vítězům je
dovoleno cokoli. Není, zranitelní jsme všichni, malí i velcí. Ale nejvíce tím
trpí právě ona proklamovaná a všem žádoucí nová evangelizace. Trpkost minulosti
má s hlásáním radostné zvěsti jistě málo společného. Kéž přece jen
euangelion zvítězí!
Poslední komentáře