Strach z „konkurence“

29. října 1995 vydalo tiskové středisko ČBK prohlášení „Svěcení biskupů a kněží v bývalé podzemní církvi" (KT 44/95). Původně bylo toto stanovisko uveřejněno 8. září 1995 v Osservatore Romano. Jak se uvádí v úvodu stanoviska, jde o reakci na zprávy v zahraničním tisku o „pokusu řešit otázku ženatých kněží podzemní církve v naší vlasti". Getsemany těmto zprávám nevěnovaly pozornost, protože je nepovažují za věrohodné. Getsemany vždy byly a chtějí zůstat velmi umírněné při komentování situace „mlčící církve", aby situaci nekomplikovaly. Česky zveřejněné „stanovisko" však vyjádření vyžaduje. Ukazuje totiž na hluboké neporozumění této problematice ze strany České biskupské konference.

Papež Pavel VI. povolil v r. 1967 tuto formu existence církve, mimo jiné proto, aby bylo možno oslovit tu část populace, která byla a je neoslovitelná tradičními pastoračními metodami (např. těmi, kterými disponuje ČBK).  To je dnes již většina křesťanů, z nichž. „praktikující" tvoří jen malý podíl.  To, že mlčící církev využívala možnosti světit ženaté služebníky, je jen důsledkem tohoto poslání. Stejně tak civilní zaměstnání, ať již celibátních či ženatých služebníků, je pro tento typ pastorace nezbytné. Udivuje proto, že když prohlášení hovoří o „naději na konečné řešení" (v německé mutaci „Endlösung"), „předpokládá se opuštění dosavadního civilního zaměstnání".  Není nám přesně známo, co obsahovaly vatikánské směrnice, kterými biskupská konference v r. 1992 „konečné řešení" zahájila. Jejich text nebyl zveřejněn. Ačkoli to směrnice zřejmě umožňovaly, k legalizaci existující samostatné struktury mlčící církve diecézní biskupové souhlas nedali a raději si podřídili služebníky mlčící církve pod sebe, i když, jak je vidět, dodnes mají o jejich povolání velmi mlhavou představu. (Povolání je darem božím, kterým lidé těžko mohou manipulovat.)

Mnohem závažnější ale je, že diecézní biskupové požadovali nové „podmínečné" svěcení. Tento postup zřejmě zmiňované vatikánské směrnice připouštěly pro komplikované nejasné případy, kdy by byla pochybnost, že ke svěcení vůbec došlo. Diecézní biskupové tuto pochybnost vztáhli téměř na všechny služebníky mlčící církve. Pochybnost byla prý dána údajnou duševní chorobou biskupa Felixe Davídka. Ta se, jak známo, nikdy neprokázala, existují důkazy právě opačné. Dlužno říci, že tuto pochybnost neměla církev, ve které služebníci slouží. Spolupráce mezi oběma větvemi téže církve existovala a existuje. „Pochybnost" mají někteří diecézní biskupové sami.  A kdyby pochybnost o duševním zdraví Felixe Davídka byla oprávněná, nezakládalo by to, dle katolického učení, potřebu svátost opakovat. Domnívám se, že diecézní biskupové ve skutečnosti sami pochybnost o udělených svátostech neměli, ovšem šlo jim o nový slib poslušnosti, který je součástí svěcení. Pokud by tomu tak bylo, pak by takový postup byl nejen protiprávní, ale zejména nemorální. Tento požadavek je v prohlášení schován do formulace .po splnění určitých podmínek...".

Překvapuje, že mlčící církev je charakterizována jako „široké spektrum často velmi kontrastujících názorů, ...vzájemné vyobcování, nepřátelství, osobní nároky" tou biskupskou konferencí, která není schopna během pěti let pro svoji nejednotu vyřešit nejelementárnější kausy, jako je třeba možnost podávání na ruku. O zásadních otázkách, jako je např. koncepce pastorační práce, vzdělání a výchova kněží i laiků, ani nemluvě. Biskupská konference bohužel vytváří image církve uzavírací se do sebe, která nechce tomuto světu porozumět. To vůbec neznamená, že v mlčící církvi vše bylo a je v pořádku.  Ale zdá se, že si do ní někteří diecézní biskupové promítají vlastní nevyřešené problémy. Je smutné, vydávají-li se takto poznačená rozhodnutí biskupské konference za stanoviska Kongregace pro nauku víry či papeže.  Není už načase namísto vydávání podobných prohlášení o mlčící církvi s ní zahájit dialog? Nebo opět zvítězí zcela nefunkční direktivy?