Teologie kněžského manželství

Když jsem psal do Teologických textů článek „Manželské kněžství", tak se to psalo velmi jednoduše, protože to se týkalo kněžské funkce křesťanských manželů, o tom, jak se proměňuje a prosvěcuje rodinný život; to bylo jednoduché, ale dnes to má být jiný, obrácený pojem - kněžské manželství. O tom už se mluví daleko hůř, protože když chci o tom mluvit v tom smyslu, jak asi si přejeme, po čem toužíme, čím také trpíme, tak se na nás valí obrovská tradice, která je proti nám, byla, je a bude. Jakým způsobem a proč? Tak se na to podívejme opravdu od Adama.

1. Manželství ve Starém zákoně

Začněme od manželství ve SZ. Základní asi výpovědí, každému známou, je starozákonní výpověď, že Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil; a Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi." Manželství bylo tedy viděno v této perspektivě jako podstatná črta Božího obrazu, něco, co k člověku bytostně patří, je věcí svatou, je svým způsobem spoluúčastí na Božím díle. Nějakým způsobem podstatně, základně patří k ráji a garantují ho celé dějiny spásy. Toto pojetí podtrhuje i pojem, který se užíval o manželském styku: hebrejský pojem poznávat - poznání. Třeba: poznal Adam svou ženu. Tento pojem, který se potom běžně užívá o vrcholném náboženském činu, totiž o poznání Hospodina. Snad nejvýmluvněji o pozitivním postupu této linie biblické k manželství potom mluví kniha Píseň písní, ze které se užívá veškerý manželský materiál, i ten erotický k tomu, aby se vyjádřila láska Boha ke svému lidu, ke stvoření. Manželství je tedy v této linii svým způsobem mystickou záležitostí, hluboce zakořeněnou podstatně a bytostně v plánu Boží spásy.

A je zajímavé, že v této linii uvažování je manželství posvěcením. V rabínském slovníku je pro manželství užíváno slovíčko kidušín - tedy posvěcení.  A manželství jaksi je to posvěcení celého lidského bytí a je jakýmsi obrazem smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Tak to je pojetí SZ, to gruntovní, to podstatné. Ale už ve SZ se s tímto pojetím hned téměř od samého začátku proplétá jiné pojetí, jiná teologie, která vychází z obecně náboženských předpokladů. Manželství pro svou sexualitu podle tohoto pojetí je vřazeno do archaických zákonitostí čistého a nečistého. A sexualita je považována za tabu, něco, co ohrožuje, co způsobuje chaos, co je nutno držet na uzdě; a skutečně, kdybyste si otevřeli Leviticus 15 a 18, tak tam najdete texty, které podtrhují tento tabuizovaný vztah k manželství a sexualitě.  Souvisí s tím samozřejmě i postavení ženy, které je vlastně politování hodné.

Dodnes se židé denně modlí: Pochválen buď, Pane, žes mě neučinil ženou.  To je také podstatný rys starozákonní tradice, v níž žijeme. A ve SZ je ještě další pojetí, které se rozvine později jako zdůvodnění pro celibát. SZ zná neslučitelnost mezi posvátnou službou a sexualitou - vlastně manželstvím.  Těch scének je tam mnoho, ale vezměme si tuto: Když David se svými vojáky má hlad a vstoupí do náboženského prostoru a chce sníst předkladné chleby, je to něco, co je nemožné, ale kněz mu to nakonec dovolí, má však jedinou podmínku, že totiž ten den ti vojáci neměli styk se ženami. Když to David potvrdí, může si vzít posvátné chleby v chrámu. Čili setkání Boha s lidem vyžaduje abstinenci od sexuálního styku.

To je tradice SZ, to je tradice Božího slova, např. Ex 19,15 - tam takový text najdete. Důvodem pro dočasný celibát je i svatá válka. Když se šlo do boje za věc Hospodinovu, tak bylo znesvěcením svatého boje mít sexuální manželský život. I jiné závažné události byly neslučitelné s manželským aktem.  Podle rabínské exegeze i Mojžíš od chvíle, kdy vstoupil do blízkosti Hospodina, opustil ženu a žil v celibátu, a také všechny ostatní velké postavy SZ od chvíle, kdy vstoupily do úzkého vztahu s Hospodinem, žily v celibátu - Noe, Eliáš, Eliseus atd. Když tedy Židé byli v iránsko-babylonském zajetí, zcela jistě museli být ovlivněni dualismem, a když se vrátili, později byli ovlivněni zase helénským asketismem, který v té době ovlivňoval prostředí Středozemního moře. To všechno vytvářelo v židovstvu protimanželské tendence.  Projevilo se to potom zcela evidentně ve skupinách jako byli např.  eséni, terapeuti.

Samozřejmě pozitivní vztah k manželství zcela nevymizel, základní tón vždy byl slyšet, židovská spiritualita i do dneška si manželství cení jako málokterá ze spiritualit světových, viz např. rodinný charakter židovských svátků, celého náboženského života. V kabale a v židovské mystice se rozvinou velmi hezké myšlenky o tom, že v manželském styku za určitých podmínek dochází přímo ke spojení s Bohem. „Ve chvíli, kdy se muž a žena intimně spojí, lne duše k nadpřirozenu a přitahuje nadpřirozené světlo až do samotné kapky spermatu. Tato kapička je pak napořád proniknuta tímto vyzařujícím světlem." (cit z G. Vajde, in Mystique, sexualité et continence, DDB, Paris 1990, s. 105)

Obě cesty se ve SZ proplétají, obě jsou součástí naší tradice, naší spirituality.

2. Svět starého Řecka a Říma

Druhý svět, ve kterém se nějak také formuje to, čím dnes žijeme a co nás dnes trápí, je svět starého Řecka a Říma. Naše civilizace nestojí jen na Sinaji, ale také na Akropoli a Kapitolu - a možná víc, než si to připouštíme.  Křesťanství, když vstoupilo do dějin, není jenom pokračováním židovství, ale silně v prvních staletích přijalo, vsáklo do sebe a je prostoupeno také světem helénistickým. Ono ho prostoupilo, ale je i prostoupeno jím, protože hodnoty antické ovlivňují křesťanství víc, než dnes tušíme. Např. náš slovník o sexualitě a manželství, obrazy, které užíváme, paradigmata, vycházejí z řeckého myšlení. Erotika, eros, sexus, afrodisiaka, hermafrodit, lesbická láska, oidipovský komplex, to jsou všechno termíny této kultury, kterými my žijeme.

Pro Platóna potom vrcholem života bylo vidění krásy a smyslem erótu, tedy lidské erotiky, byla nakonec extáze k božskému: Erotika se tak dostává do náboženství. To ale neznamená, že by manželství bylo pozitivně viděno, protože jak čteme v jednom textu: „manželky máme k tomu, abychom zvěčnili své jméno, konkubíny, aby se o nás staraly, milenky, aby nás bavily".  (Demosthénés) To je jedna linie tohoto antického smýšlení. Na druhé straně bylo řecké myšlení, zvlášť helénistické, v době, kdy křesťanství přichází na scénu, silně asketické.

Tento svět byl pro toto myšlení jen stínovou hrou: cílem života, smyslem života bylo osvobodit se z pout hmoty, z pout tělesnosti, tedy také z pout sexuality. Návrat duše k Bohu předpokládal očištění, zřeknutí se tělesnosti, zřeknutí se sexuálního a manželského života, který brání vzletu člověka k božskému, k Bohu. Takovéto rysy jsou velmi silné v novoplatonismu, ve stoicismu, v novopytagoreismu, prostě ve všech velkých školách, které přišly do styku s křesťanským myšlením. Samozřejmě ho ovlivnily, křesťanství zase ovlivnilo je. K tomu ještě na přelomu letopočtu přistoupila tělesnosti, manželství a sexualitě radikálně nepřátelská moc - gnóze. Některé gnostické skupiny šly tak daleko, že manželství přímo zakazovaly. A gnostici žili v prvních stoletích v úzké symbióze s křesťanstvím, tvořili součást křesťanských komunit a teprve postupně se od nich oddělovali. Když žila gnóze v symbióze s křesťanstvím, jistě určité prvky jejího světu nepřátelského myšlení se do křesťanství dostaly, jsou v něm dodnes, neseme je v sobě, žijeme z nich.  Tyto všechny myšlenkové proudy vytvářely atmosféru, do které křesťanství vstoupilo. Jak vidíme, je to atmosféra dvojznačná, jak v tom židovství, tak v antice, jazýček vah se ale ve všech přece jenom nezvratně vychyluje k neslučitelnosti sexuality s duchovním životem a víceméně v neprospěch manželství.

3. Nový zákon a Ježíš

3.1. Ježíš

Zdá se na první pohled, že se Ježíš otázkám manželství příliš nevěnoval.  Jeho zájem se upíral do sféry chudých, nemocných, bezmocných a k otázkám přicházejícího božího království a jeho spravedlnosti. Ale jednou přece jenom byl Ježíš vyzván - nezačal sám, ptali se ho -, aby se k manželským otázkám přímo vyjádřil. Když Ježíš dokončil tato slova, odebral se z Galileje do krajin judských za Jordán. Velké zástupy šly za ním, a on je tam uzdravil. Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?" Odpověděl jim: .Nečetli jste, že Stvořitel od počátku muže a ženu učinil je? A řekl: ,Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo‚; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" Namítnou mu: „Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?" (Mt 19, 1-7) To je jedna z mála výpovědí Ježíšových o manželství, Ježíš jednoznačně ukazuje na pojetí Genese. Manželství patří, i podle Ježíše, k božímu plánu, k plnosti lidského života. Tak to je, řekněme, pozitivní hodnocení.

Ale hned Ježíšovo zamyšlení pokračuje: Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop. (Mt 19, 10-12) Tedy budoucnost božího království, život pro království boží vyžaduje zřeknutí se manželství.  Ať kdo chce nebo ne, za tím textem to je cítit. A taky ještě v dalších, víceméně sporadických výpovědích Ježíšových o manželství se dočteme, že budoucnost božího království bude bez manželství a lidé budou žít jako andělé v nebi (Mk 12,25). Tedy eschatologická budoucnost podle Ježíše už nebude mít s manželstvím nic společného. Tam budou všichni celibátníci, tam budou všichni jako andělé v nebi. To je také Ježíšovo pojetí. A ještě když se podíváme na to, jak Ježíš žil, pak Ježíš s manželstvím a se sexualitou vlastně měl pramálo společného. Narodil se bez sexuálního spojení manželů, žil celý život v celibátu a také ti, kteří šli za ním, opustili všechno, opustili i ženy, i rodiny: L 14,26; L 18,29.

3.2 Pavel

Pavel vypracovává své pojetí manželství už systematičtěji. Musel odpovídat a řešit konkrétní otázky korintské obce, kde etické problémy spojené se sexualitou a manželstvím byly velké, musel základní etické požadavky připomínat, nesrovnalost incestu 1 K 5,1, musel mluvit proti nevázanosti v sexuálních záležitostech. Mluvil o neslučitelnosti pohanských přístupů s křesťanským životem a ještě na druhou stranu musel bojovat proti tendencím opačným, totiž vyzývajícím ke zřeknutí se sexuálního života vůbec, např. 1 K 7,1n: „Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže. To ovšem říkám jako ústupek, ne jako příkaz. Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak." (1 K 7, 2.6-7)

Když text pozorně přečtete, tušíte zcela jasnou Pavlovu preferenci pro celibát.  Ta se potom jasně projeví dál (1 K 7,32b-33) „Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen." Taktéž žena, a závěr je potom jasný - cituji z Pavla 1 K 7, 38: „Kdo se ožení se svou snoubenkou, jedná dobře, ale kdo se neožení, udělá lépe." Pavel to pak vyvážil v Ef 5 - kde mluvil o velkém tajemství Krista a církve jako o tajemství, které je modelem pro manželství, pro lásku muže a ženy, ale nevyhneme se v žádném případě závěru, že Pavel jasně preferuje celibát, který zůstává pro něj cestou, o které si přeje, aby po ní šli všichni.

4. Období patristiky

4.1. Novozákonní apokryfy

Začneme u novozákonních apokryfů, což jsou texty velmi blízké NZ době.  Odrážejí atmosféru, to, co si lidé mysleli, zvlášť v lidových vrstvách. Už jsme mluvili o silných proudech, které učily, že od hmoty a sexuality je třeba se osvobodit, chce-li se člověk dostat k božskému. A tento proud, nazývaný enkratismus, vyjadřují apokryfní spisy, některé skutky apoštolů, zejména apokryfní skutky Janovy, Pavlovy, Ondřejovy a Tomášovy. Jsou výrazem lidového křesťanství druhého století, kterému šlo zejména o to žít ideál následování. Není tam moc teorie, ale je to touha žít to, co viděli na Ježíšovi. A v některých „skutcích" hraje právě sexuální zdrženlivost, ta enkratie, centrální roli a patří ke specifickému obsahu kázání apoštolů.  V těchto skutcích najdeme dva základní typy vyprávění. Historky o zmařené svatbě, apoštol přesvědčí snoubence, aby se zasvětili zdrženlivosti (např.  Skutky Tomášovy, 4-16). Anebo jsou tam historky o rozchodu manželů.  Např. sv. Petr ve Skutcích Petrových přesvědčí jistou Xantipu, aby dál nežila se svým mužem Albínem. Petrovi se to nakonec podaří, ale za to zaplatí životem. Mučednická smrt Petrova je zdůvodněna tím, že přesvědčil tyto manžele, aby se rozešli. V apokryfních skutcích se také odráží praxe některých církevních obcí, kde se křest spojoval se slibem čistoty. (Sk.  Tomášovy, kap. 131). Kdo přijal křest, sliboval zdrženlivost na celý život.  V jiných skutcích zase najdeme praxi manželství bez sexuálního soužití. To ovlivňovalo atmosféru druhého století, mladičké křesťanství, které se klube ze svých plenek a začíná se formovat. Že to byl vlivný proud, o tom svědčí rozšíření těchto textů a množství překladů a dochovalých rukopisů. Tento rys blízký životu prvotní církve se zcela jistě zakódoval do genetické výbavy církve a ovlivnil pojetí evangelia v dalším průběhu církevních dějin. My jsme svým způsobem oběťmi tohoto proudu.

4.2.  Pokračování této rigoristické tendence u Tertulliána

Tertullián žil v letech 155 - 220. Byl to velmi známý advokát, konvertoval ke křesťanství a bývá považován po Augustinovi za nejvýznamnějšího teologa západní církve patristického období. Považuje se také za tvůrce latinské teologické terminologie a zcela jistě ovlivnil celou západní teologii. Jak u něj pokračovalo vidění manželství a zdrženlivosti? Vycházel z Pavla, z 1 K 7, Pavlově preferenci pro celibát už rozumí tak, že Pavel manželství odmítá, jestliže Pavel říká - to je krásná ukázka staré exegeze, .je lepší vdát se nebo oženit, než hořet" (1 K 7, 9) - než hořet - quam uri, ekumenický překlad to přeložil „než se trápit", ale originál zní: je lepší se vdát než hořet. Ono hořet Tertullián vykládá tím, že hořet je v bibli vždy synonymum pro zavržení, a tudíž manželství je jenom o něco málo lepší než ono zavržení. Tam, kde Pavel manželství připouští, podle Tertulliána prý mluví jenom za sebe, ale když doporučuje celibát, tak prý mluví s autoritou Ducha. Právnicky uzavírá z Pavlových textů: co je pouze připuštěno, je podle právnického slovníku obecně zakázáno.

Podobně dělá exegesi Pavlova - „Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zas buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když jste se nemohli ovládnout." (1 K 7,5) To .buďte spolu" už se v Tertulliánově exegesi vůbec neobjeví, a končí takto: .modlitba je stále nutná, protože se máme modlit neustále, a proto je stále nutná i zdrženlivost". Příkaz z Genese .ploďte a množte se" byl podle Tertulliána zrušen zrovna tak, jako byly zrušeny příkazy SZ oko za oko a zub za zub nebo různé rituální předpisy.

Nakonec v díle, které se jmenuje De exhortatione castitatis - „Povzbuzení k čistotě", je manželství charakterizováno jako .stuprum" - což je nemravnost, čili manželství je nemravnost, cituji .i první sňatek je nemravnost", proto je pro muže lepší, když se nepřibližuje k ženě (9,4). Máme přece následovat Krista, který byl panic, žil v celibátu, to znamená také žít v celibátu.  .Skutečně díky zdrženlivosti získáš nesmírné dobro svatosti," říká Tertullián.  .Proberme si vlastní zkušenost, cítíme se přece jako noví lidé, když skončíme tělesné vztahy se ženou, dospíváme k duchovní moudrosti, modlíme se k Pánu a cítíme se blízko nebi"; a o něco dále .kolik mužů a žen dalo přednost sňatku s Bohem, vrátili důstojnost svému tělu a jsou teď dětmi budoucího věku, umrtvili v sobě touhy libida - concupisciniam libidinis - a vše, co je nepřípustné v budoucím ráji. Musíme tedy vědět, že ti, kteří chtějí být do ráje přijati, musí se zříci toho, co tam nepatří" (ibid. 13,4).

4.3 Pozitivnější teologie manželství

4.3.1 Klement Alexandrijský

Byl filozofem, prošel zasvěcením do mysterií, stal se křesťanem a významným představitelem alexandrijské teologické školy. Byl významným bib lickým teologem a mystikem. Byl otevřený vůči řecké kultuře, a právě ta otevřenost mu umožňovala vidět mnohé věci jinak. Manželství podle něj nestojí v protikladu ke svatosti a zbožnosti. „Manželka, žijící čistě, tím, že věnuje čas muži, uctívá Boha." (Pa II, 39,1; 109) „Rodina nebrání žít pro Krista." (Pa III, 98) Celou 3. knihu svého spisu, „Stromateis", věnoval manželství, je traktátem o manželství. Na manželství vztahuje: „Kde jsou dva nebo tři... tam jsem já uprostřed nich" a říká: .Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Kristově, kde je on uprostřed nich? Nejsou to muž a žena spojeni Bohem?" (Strom. 3,10) Manželství je podle něj „mikrobaseleiálu Theu", tedy mikrokrálovství Boží, jakýmsi způsobem, podle Klementa, už anticipuje království boží na zemi. Manželství také nazývá „rajskou milostí", skrze manželství, v němž je přijímána tato milost, tak člověk okouší v manželství, co bylo v ráji. Je to společenství, láska, extáze manželského soužití, to podle Klementa jsou zbytky ráje, které se uchovávají pouze v manželství.

.Gnosis - poznání je v Písmu nazýván čas plození dětí. Poznal Adam svou ženu a počala a porodila syna" (PG8, 1181) Nejvyšší poznání se vlastně děje v manželství a má to korelaci v poznání Boha, jak jsme už viděli ve SZ. „A jako čistota, tak i manželství má své vlastní úkoly - leiturgia." Tedy manželství má taky vlastní liturgickou funkci v tom širokém slova smyslu .a službu - diakonia, které mají vztah k Pánu. Starat se o děti a ženu".  (PG8, 1179) A ještě další jeden citát: „Myslím, že ti, kteří kvůli těžkostem a problémům v manželství je odřekli, sklouzli, a to ne ve shodě se svatým poznáním, k nelidskosti a nenávisti vůči lidem, zahynula v nich láska." (PG 8, 1169) Tak mluví na adresu enkratitů. Otec v rodině je diakonos geneseos - tedy diakon plození, rození. To je Klement Alexandrijský, citátů by bylo ještě víc, ale času je málo.

4.3.2 Metodios z Olympu.

Také se vyjadřoval docela pozitivně k manželství, ale paradoxně, ve spise Synoposion 10 pannen o čistotě, věnovaném celibátníkům. Dějinám rozuměl jako vývoji lidstva k čistotě, k celibátu, a to od incestu přes polygamii k monogamii a přes tyto vývojové fáze k dalšímu konečnému vývojovému stadiu, a tím je čistota, celibát. Tento skok jako prvý uskutečnil Kristus a lidstvo stoupá jaksi postupně k panenství. Bůh dává, jak říká Metoděj, tomuto procesu své impulsy. Ale manželství v té současné fázi má přece jenom svou funkci, je spoluprací s Bohem na tvoření božího obrazu. Manželé jsou spolutvůrci Božího obrazu spolu s Bohem. Bůh se neštítí, podle Metoděje, lidského spermatu, z něho potom modeluje v mateřském lůně člověka.  „Tvůrčí boží moc, která je ve všem, ještě bezprostředněji působí v genesi lidských bytostí, dává vzrůst spermatu uloženému v mateřské půdě." Nebo jiný citát: „Protože Bůh stále pracuje a pokračuje v tvoření lidstva, nikdo by se neměl opovažovat pohrdat aktem, který dává život. Vždyť ani Všemohoucí se nestydí svýma nejčistšíma rukama tento akt dokonávat. Bylo by absurdní zakazovat manželský styk." Obdivuhodná otevřenost u tohoto propagátora panictví a celibátu.

4.4 Epocha spisů o panenství - De virginitate

Každý z velkých teologů si kladl za svou čest do sbírky svých děl vložit spis věnovaný panenství. Důvod je zcela jasný, vpád mnišství, které koncem 3.  a ve 4. stol. vstupuje na scénu. Mnišství, jeho strhující přitažlivost, zjevný evangelní radikalismus, to všechno ovlivnilo teologii a duchovní život církve jako nic předtím a nic potom. Mnišství bylo a je jakási hluboká specifická existenciální exegeze evangelia a každý, kdo chtěl evangelium žít, se s touto mnišskou exegezí poměřoval. Dodneška ve východní tradici je spiritualita mnišství jakýmsi vzorovým typem veškeré spirituality a v mnišství je celibát podstatná záležitost. Rozšíření a autoritativnost tohoto postupu se ještě zvýraznila, když mniši začali vstupovat na biskupské stolce. Svůj prožitý ideál v mnišských komunitách nebo na poušti v samotě, ideál čistoty, celibátu, mystických zážitků vycházejících ze zřeknutí se sexuality, to nemohli nevtisknout do života celého církevního společenství. Od této chvíle tento trend k celibátu je tak silný a tak mocný, že ty předchozí hlasy o pozitivitě života v manželství, o spolupráci na božím stvoření atd. umlkají nebo jen tiše někde švitoří, ukryty v nepochopení a zastření. Tedy od této chvíle je ženatým kněžím odzvoněno. Stará tradice sice nemizí, to potvrdily i koncily, ženatí kněží dále existují, ale ideál celibátu byl silně zdůrazněn a tlačil všechno k celibátnímu kněžství. Vývoj je už tady předznačen.  Většina velkých teologů považovala za svou povinnost věnovat se otázkám celibátu ve spisech De virginitate. Začal s tím už Klement Římský, ale otázka autorství je sporná. Zcela jistě první spis o panenství pochází od velkého teologa sv. Atanáše. Basil Veliký také napsal Dopis padlé panně, což je traktát o panenství. Jiný Basil z Ankyry napsal spis O skutečné integritě lidského života v panenství. Řehoř z Nysy. (asi 331-394), taky napsal spis, jako ostatně většina jeho kolegů, De virginitate. Jeho životní příběh je zajímavý. Sám se kdysi rozhodl po vzoru svých příbuzných a svých přátel, že půjde církevní a mnišskou cestou, ovšem odešel po čase z této kariéry a oženil se. Jeho přátelé mu to vyčítali, považovali to za zradu Božích věcí.  Jak dozrávala jeho osobnost, tak se zase vrátil k původnímu duchovnímu povolání, ale už byl ženatý. Ale to mu nebránilo, v tradici to bylo, že jako ženatý mohl pokračovat v cestě ke kněžství a k biskupství. On byl biskupem, a to ženatým biskupem. Přítel Řehoře Nyského Řehoř Naziánský píše o jeho ženě docela hezká slova: „Teosebeia - tak se jmenovala totiž ta jeho manželka -, čest církve, ozdoba Kristova, užitek pro naši generaci, důvěra žen, žena skutečně posvěcená, společnice kněze, ta si zasluhuje poctu, jaká jí náleží", to je taky ukázka života církve. Katoličtí historikové spustili hysterickou aktivitu. Jednak prý to vůbec nebyla manželka, ale jeho sestra, že jsou dva Řehořové a dvě Theosebei a to, co se vypráví, je o tom jiném atd. Ti střízlivější tvrdí, že Řehoř Nyský, když byl vysvěcen za biskupa, se ženy zřekl. Vrchol tomu všemu udělal náš Eckert v „Církvi vítězné". Ten ji pohřbil před přijetím Řehořova lektorátu. Na Nicejském sněmu r. 325 byl odmítnut názor, že by se měl vyžadovat na duchovních celibát. Řehoř Naziánský napsal hezký portrét manželky Řehoře Nysského. Také Sinesios z Kyreny byl významnou postavou patristické epochy. Lidé chtěli, aby byl jejich biskupem člověk kulturní a také politicky angažovaný. Ale on si položil jasné podmínky, které vyšší církevní hierarichii sdělil. Jednak podmínku, že si dál bude po svém vykládat Vzkříšení. Jak to věří křesťané, to byly podle něj babské povídačky, on si bude věřit v alegorických termínech. Druhá podmínka byla, že biskupství přijme, ale že si ponechá svoji ženu a že s ní bude dál žít v manželství. Tehdejší patriarcha alexandrijský přijal tyto podmínky a vysvětil ho. Když byl konsekrován jako biskup, zplodil ještě několik dětí. Sněm v Gangres r. 341 stíhá vyobcováním z církve ty, kdo by se nechtěli účastnit bohoslužby slavené ženatým duchovním. Řehoř Nyský píše ve spise O pannenství: „Mé poznání krás panictví je, abych tak řekl, marné a neužitečné. Jsou šťastni ti, kteří se pro něj ještě mohou rozhodnout, kteří nejsou od něj ještě odděleni nepřekonatelnou zdí, totiž tím, že by žili v manželství. To je můj případ. Od slávy panictví mě odděluje propast.  Můžu se jen dívat na krásy, které mě zůstávají cizí. Sexualita a manželství nebyly v prvotním božím plánu. Manželství je posledním stupněm vzdálení od rajského života." Bylo vynalezeno, aby potěšilo smrt, a celibát je prvním krokem k návratu do ráje. Smyslem celibátu je, že slouží ke kontemplaci, k mnišskému životu. To je pro něj ten hlavní důvod. „Duše se odvrací od tělesných věcí a svou erotickou dynamiku - erotikon dynamis - upírá na duchovní kontemplaci krásy." To už jsme viděli u platoniků. Erotika může být sublimována daleko intenzivněji v mystice. Ten, kdo je čistý, kdo žije v celibátu, uvidí v sobě samém boží krásu. A v manželství prý podle sv.  Řehoře Nyského ztrácí touhu po Bohu a chuť po božských věcech a Řehoř uzavírá tuto úvahu: .manželství je principem péče o marnosti". Pak rozvíjí tematiku panenství jako duchovního sňatku duše s Bohem. Mystika je pro něj hlavní důvod. V mystice nebeský eros hraje svou principiální roli.  Podle Řehoře je panenství také prorockým znamením budoucnosti, podle evangelia, protože už anticipuje věčnost, je obrazem krásy budoucího věku a realizuje tady a teď už andělský život, který jednou budou všichni mít v nebi a jaksi předjímá vzkříšení. Mluví-li takto ženatý biskup, je to jistě zajímavé, ale zcela jistě to podporuje celibátní tendence v životě církve.  Další vývoj potom je už jednoznačný. Sv. Jan Zlatoústý nebyl nikdy ženatý, naopak už od mladických let tíhnul k mnišství až tak, že si zničil zdraví, že musel na chvíli mnišství nechat. Je representantem antiošské asketické křesťanské tradice. Tam byl kdysi velmi rozšířený enkratismus. Podstatná část jeho spisu De virginitate je exegesí Pavla 1 K 7. Manželství je pro slabé jedince, je to útočiště před smilstvem a je také příležitostí nestarat se o boží věci. Děti a žena jsou podle něj, (nebo zase opačně muž), zdrojem trápení. Žena po pádu už přestala být pomocnicí, radosti manželství nikdy nemohou vyvážit trápení, která jsou s manželstvím spojena. A teď je vypočítává - žárlivost, despocii ženy nebo muže, nevěry, strach o rodinu atd.  A naopak panenství je zdrojem pokoje, klidu, příležitosti k modlitbě. A ostatně, jak připomíná, velké postavy v bibli žily v celibátu, Eliáš, Eliseus, Jan Křtitel. Panenství přibližuje k Bohu, uzpůsobuje člověka pro modlitbu, je božským kvasem celého života. Panenství bylo primárním znakem člověka v ráji, teprve po pádu mohli, muž a žena žít v manželském sexuálním spojení. To je společný výhled mnoha Otců. Adam a Eva byli stvořeni jako celibátníci, nebylo třeba rozmnožování, žili pro věčnost, byli nesmrtelní a teprve po vyhnání z ráje začali žít sexuálním životem, tedy manželským životem v tom pravém slova smyslu. Čili i sv. Jan Zlatoústý tuto starší tradici přebírá, manželství je důsledkem pádu, není v původním božím plánu a k tomu se připojuje určitý misogynismus, který je potom cantus firmus celé tradice. Žena je podle sv. Jana Zlatoústého causa mortis - příčina smrti, je to žena, která vyhnala člověka z ráje, byla příčinou mnoha tragedií v životě božího lidu - Samson a podobně. „Žena má daleko k tomu, aby byla užitečná svému muži, naopak vězní ho ve starostech." (46. kap.) Manželství podle Jana Zlatoústého nemá žádnou duchovní hodnotu. Chtějí-li manželé žít křesťansky, vyzývá je často Jan Zlatoústý v homiliích, aby přizpůsobili svůj život co nejvíce mnišskému způsobu života. Jaký závěr z toho vyvodit - k čemu nás to má přimět? Stojíme ve složité situaci teď, v této chvíli, neuznaní, opovržení, nepřijímaní a ptáme se proč? A tak tato naše sonda by nám mohla napomoci porozumět tomu, proč jsme tak odmítáni, ten důvod vlastně patří k nejstarší a určující tradici církve, k přecenění celibátu. Je to součástí biblické tradice, je to součástí církevní tradice. Nesmíme se příliš divit. To je poučení, které jsem vám chtěl říct. Namítnete ale možná, podívejte na Východ, tak to tam není, tam přece mají ženaté kněžstvo. Když se na to podíváte trochu podrobněji, tak oni jsou na tom dost podobně jako jsme my. Ženatí kněží jsou nižší kasta, nemají v církvi naději na nějakou kariéru, biskupem nemůže být ženatý kněz, jsou to ti popové, nevzdělaní.  Pro ně jsou jenom střední školy, to stačí. Co s tím teď? Přes všechen tlak tradice, je to tradice božská, pokud jsme v katolické církvi a katolické teologii - přes ten tlak směrem k celibátu, přece jenom v ní vidíme, a to je potěšení, slabounký, nevytrácející se, ale přitom podstatný prvek - manželství také jako boží záměr, jako vpád nebe do našeho času, jako prostor lásky, obraz trojičního společenství. Z tradice také nikdy ženatí kněží nevymizeli, byť to vždy měli těžké. Už svojí existencí, tím, že jsou ženatí, že jsou kněží, vypovídají o hodnotě manželství a jeho slučitelnosti se službou Bohu, a o jeho slučitelnosti s mystickým životem, s hlubokým duchovním životem. My jsme tady proto jako ženatí kněží, abychom pokračovali v této slabé tradici, aby úplně nezanikla, aby stále zněla, aby se jednou zase někde v dějinách řeklo, ano ta tradice tady byla v Čechách ve 20. stol., stále tady je, ona má své kořeny, aby se integrálně předávala do budoucnosti.  Už jenom to, že tady jsme, jsme živým projevem tohoto druhého hlasu té velké církevní tradice, která se neztrácí v božské symfonii.